Od nepaměti žili lidé v párech a v různých pospolitostech – v rodinách, tlupách (dnešním jazykem komunitách či společnostech). Věřící i nevěřící, vlastenci i světoobčané…, lovci i sběrači, různé role v různých dobách. Každý někam patříme, každý máme své vlastní já, které je součástí nějakého my. Máme svoje rodné listy, rodiče, děti, partnery, přátele, kamarády, sousedy, kolegy v práci atd. Moderní doba na počátku nového milénia však docela rázně mění mnohé zažité stereotypy. Přibývá těch, kteří se cítí v očekávaných šablonách nejistí, dokonce ohroženi a složitě hledají svou vlastní identitu, týká se to nejen sexuální orientace, ale i všech zažitých konvencí. Oni mají potíže s vlastním sebeurčením, s očekávanou sounáležitostí s většinovou společností. Příběhy těchto lidí bývají velmi různorodé. Někdy bývá motivem jejich jinakosti jen blíže nespecifikovaná obava z okolního světa, který považují za nepřátelský a nechtějí (anebo nedokáží) se mu přizpůsobovat. Uzavírají se ve svých neprodyšných sociálních bublinách, případně volí variantu singles.
Bojí se plnohodnotného vztahu, bojí se možného nezdaru. Nezřídka vyhledávají různé minoritní inspirace v ezoterice, v upjatém „zdravém životním stylu“, v duchovních vzorech apod. Drží se stranou, nechtějí být klamáni a pak zklamáni. Singles však nejsou jen osamělí podivíni. Mohou to být i jinak úspěšní mamánci, workoholici, mohou to být i dobrodruzi, ale také nesmělí váhaví střelci, a v neposlední řadě i sobci nejrůznějšího zrna, kteří nevěří nikomu a ničemu. Nechtějí se vázat, protože se nechtějí s nikým o nic dělit. Takoví jedinci občas připomínají produkt neosobní strojově přesné umělé inteligence. Neznají hodnotu sdílení a naslouchání. Nic jim to neříká. Dělení na kamarády, na přátele a na lásku je pro ně nepatřičné (zbytečné) téma. Pro ně je všechno a všichni jen produktem směnného obchodu.
Kamarád, někdy jenom známý, je ten, s kterým si tykáme a máme společné zájmy, kdežto přítel je náš důvěrník, nám blízký člověk, na kterého se můžeme spolehnout. Láska je silný kladný emocionální vztah k jiné osobě, věci, myšlence, anebo taky k sobě samému. V partnerství jde navíc o vzájemnou fyzickou přitažlivost. Kolize v partnerství mohou mít devastující podobu, při které se láska promění v nenávist. Stává se to zejména u toxických vztahů, které provázela neustálá kritika jednoho z partnerů, se snahou o jednostranné ovládnutí vztahu, toxický vztah s sebou nese napětí, permanentní strachy a obavy, může jít o svého druhu soutěž o silnější pozici ve vztahu, v němž postupně vyhasíná touha, těšení se na partnera a pomalu převládá zničující rivalita. Takový vztah pak nezachrání ani zvyk a závazky.
Konflikty nás dříve nebo později potkají u tzv. falešných kamarádů. Úspěch nám získává „kamarády“, ale neúspěch a neštěstí prověřují skutečné přátele. Falešný kamarád nás pomlouvá, vykašle se na nás v nouzi, neumí mlčet, lže a neříká nám pravdu, nikdy nepřizná vlastní chybu a jde mu jen o osobní prospěch. Opravdový přítel nás nezradí, je tady, když ho potřebujeme. Umí odpustit, respektuje naše ne a dokáže nám říci pravdu, je laskavý a velkorysý. Opravdový přítel je jako naše druhé já. Můžeme mu říci o pomoc (nabídne nám ji sám). Ví, že nemocné tělo potřebuje lékaře, ale nemocná duše potřebuje přítele. Opravdový přítel se pro nás nebojí riskovat, ctí vzájemný respekt a důvěru.
Nejsme designovaní k tomu, abychom žili sami. Nejvyšší hodnotou spokojeného života je možnost jej s někým sdílet. Mít pro co a pro koho žít. Samota může mít různou podobu. Je to objektivní stav jedince, který nemá dostatek kontaktů s jinými lidmi, a uniká tak ze svého sociálního prostředí. Samota může být osobní volbou, tedy dobrovolná, ale může být i produktem vnějšího tlaku, nepřejícných vnějších okolností. A pak je tzv. hlučná samota, v níž je jedinec obklopen lidmi (živým komparsem), ale přesto si připadá velmi osamělý. Svíravý pocit opuštěnosti může vyřešit jen opětované přátelství či pevný partnerský vztah, nejlépe obojí. Může se to stát vždy, pokud se navždy neuzavřeme ve vlastní ulitě. K tomu nám dopomáhej Bůh, chtělo by se říci. Podle mého stačí neztratit víru v dobro. Ono si nás pak najde.
„Vážnou příčinou, proč člověk ztrácí víru v sebe sama, je ztráta pocitu, že je milován.“ Karel Čapek (1890–1938).
publikováno: 17. 7. 2023
