Lesk a bída normalizačních učitelů (I.)

Schizofrenní osmdesátky

Z diskuzí o jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem a neoprávněném odsouzení postižené trojice ve věci Olšanských hřbitovů mi utkvělo jednoduché tvrzení pronesené v Českém rozhlase: „Soudce a učitele v systému nevyměníte do příštího rána.“ (podtržení mé). O dědictví komunismu v justici se v létě veřejně diskutovalo mnoho týdnů – co ale o dědictví doby 1948–1989 ve školství? Vždy dost málo, a nesmírně málo se o něm mluvilo v 90. letech, kdy byla ještě šance, že paměť bude čerstvá. Pak překvapilo, že v jedné pražské škole může působit někdo s názory Marty Semelové. To byl ale jen do očí bijící extrém, jakási špička ledovce, která zastřela mnohem podstatnější problémy.

Jde například o to, že na jaře 1989 prý byli ředitelé pražských gymnázií nešťastní, že musí ze škol vylučovat studenty, kteří se účastnili tzv. Palachova týdne (aby mohli dál řediteli zůstat). Přijal po revoluci ony studenty někdo do školy nazpět a omluvil se jim – a prošli oni ředitelé, pokud jimi po revoluci zůstali, a ve většině případů asi ano, nějakou reflexí v tom smyslu, že byli jen nesvobodnými převodovými pákami režimu, ať už mu říkáme diktátorský, nebo totalitní? Pokud ano, nevím o tom. Někteří možná spíše jen odhodili stranické legitimace a přizpůsobili se nové době. Dodnes mám ale sám nepříjemný pocit, když si uvědomím, co by mohlo následovat, kdyby se tenkrát v říjnu 1989 ředitel našeho gymnázia při procházení šatnou podíval, co naše chlapecká trojice držela v ruce: petici z disidentských kruhů „Několik vět“. Něco z té doby jsem sám stačil zažít.

Školní docházku od první třídy do začátku třetího ročníku střední školy jsem absolvoval v letech 1979–1989, tedy v době předlistopadové. Moji tehdejší učitelé byli ti, kteří mi měli zprostředkovávat poznání – jenže, viděno z dnešního úhlu pohledu, často mi spíše jeho hledání ztěžovali. Matematika s fyzikou sice stále platí, i/y v češtině také (snad se to jednou zjednoduší) – ale pohled na moderní české i světové dějiny, na fungování společnosti a na náboženství, který mně a spoustě dalších podávala škola, nikoliv.

Jako žák a student jsem byl za těch deset let vystavován značně pokřivenému pohledu na skutečnost – případně i klábosení naprostých nesmyslů. Něco byly vyslovené lži, něco byly pravdy velmi manipulativně kontextualizované a něco pravdy velmi výběrové. Byla to doba schizofrenie, kdy existovala první verze skutečnosti z domova a druhá ze školy – v jejíž budově se o první verzi nesmělo hovořit (naopak to šlo, pak ale přišlo rodičovské poučování), a kdy obě verze byly obtížně sjednotitelné. Byla to doba, kdy se nad vším vznášela chiméra Sovětského svazu, našeho osvoboditele z roku 1945, který nedopustí jadernou válku – a to, že to je zároveň okupant z roku 1968, se halilo do slov „internacionální pomocník“ či „intervent“. Orientaci mi neulehčovaly ani diskuse se spolužáky, jejichž první verze „domácí“ nemusela vůbec existovat – nebo mohla být od té mé první také v něčem odlišná.

Vedle sdělovacích prostředků, vývěsek, nástěnek či učebnic mi onu druhou, oficiální verzi skutečnosti na základní škole prezentovaly konkrétní učitelky – učitelů jsme tam měli velmi málo. Všechny byly na správné straně: na straně socialismu. Většina o tom ale mluvila bez jakéhokoliv nadšení, nadšeně jen menšina: to hlavně soudružka ředitelka a soudružka zástupkyně. První z nich jsme měli na češtinu a občanku, byla to hovornější paní z venkovské Moravy těsně před penzí. Veškerý výklad probíhal v náležitém ideologickém rámci: střídání společensko-hospodářských formací a nevyhnutelnost vývoje ke komunismu. Hospodářskou úroveň jednotlivých kapitalistických zemí kromě USA a Japonska komentovala slovy „To jsou chudáci!“, náboženství mělo reakční, zpátečnickou povahu a se Svědky Jehovovými se nekamarádíme, protože jsou z USA. Plakát s oblíbeným zpěvákem Waldemarem Matuškou prý po jeho emigraci, „k níž ho stejně donutila ta Blechová“, roztrhala – i když přiznala, že desky nezničila a poslouchá je dál.

Přesto to byla jedna z nejvýraznějších pedagogických osobností, se kterými jsem se kdy setkal. Pubertální ročníky oslovovala jednak pravidelným humorem, jednak tím, že v oficiální normalizační bezpohlavnosti – kterou zlomil až Gorbačov tím, že veřejně přiznával svůj stav „ženatý“ – nezastírala, že existuje sexualita. Předávala pro nás nesmírně zajímavé spektrum zkušeností z vlastního života a ke všem rozebíraným čítankovým literárním textům měla velmi neotřelý, osobním humanismem prodchnutý přístup (tvrdím jako vysokoškolský pedagog v oboru literatury; například její doporučení, že si máme pořádně přečíst název povídkového souboru Oty Pavla Jak jsem potkal ryby a zamyslet se, jestli lze ryby skutečně normálně potkat, lze mít za skvělý zárodek úvah, které jdou na dřeň teorií o obecné povaze literatury ve spojitosti s jazykem). Knihy Jaroslava Foglara jsme neměli uvádět ve čtenářských denících, protože „v šedesátém osmém roce psal proti republice“ – ale o tom, že je nemáme číst, neříkala nic.

Zdálo se, že věří tomu, co říká – ne vždy ale úplně fanaticky; občas se navíc dopustila výroku přímo protirežimního, například „blbci se dneska cpou na nejvyšší místa“. Možná hlavně kvůli ní jsem pořád dával socialismu šanci – neboť už byla glasnosť a přestavba, i když zrovna moc reformistů na nejvyšších místech v Československu nebylo. Vedoucí úloha KSČ mi už tehdy sice přišla „pěkně vypečená“, ale to, že by zdravotnictví a školství mělo být bezplatné, jsem si skutečně myslel (a myslím si v podstatě dodnes).

Zato ředitelčina zástupkyně, samozřejmě ruštinářka (kterou jsem na ruštinu neměl), fanatička byla. Nevím, jestli je pravdivá historka o tom, že když se zvenčí ozvala rána z tryskáče či z výbuchu z blízké chemičky, ve třídě, kde právě učila, vykřikla „Američani útočí, pod lavice!“, symbolicky ale pravdivá je. Fanatismus to byl přesto zjevně hraný, protože mohl pomáhat v kariéře. Ředitelčinou nástupkyní se samozřejmě pak stala její bývalá zástupkyně – poté, co jsme po osmičce školu opustili a rovněž ředitelka odešla do důchodu. Na jiné školy ale odešli i dva zbývající muži z učitelského sboru, a my možná tušili proč. Pod novým vedením totiž nastávala tvrdší éra, od nového školního roku směly služby u dveří školy být jen v pionýrských krojích. Gorbačov se moc vážně nebral.


(pokračování za dva týdny)

publikováno: 28. 8. 2023

Datum publikace:
28. 8. 2023
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Umlčení Palestinci v Gaze a Izraeli

Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná …

Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších …

Prodané české penze

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního …

Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …