Předseda Senátu a místopředseda ODS Miloš Vystrčil vyvolal ve své domovské straně poprask, když vyjádřil uspokojení nad rýsující se novou polskou vládní koalicí mimo doposud dominantní Právo a spravedlnost (PiS). Pro jednoho z předních Vystrčilových kritiků, místopředsedu stejné strany a europoslance Alexandra Vondru je ale Právo a spravedlnost v Evropské unii důležitou partnerskou stranou.[1] Přisadil si též další europoslanec za ODS Jan Zahradil, a dokonce i bývalý politik této strany Mirek Topolánek, který sice již osm let jejím členem není, ale vyjadřuje se tak, jako by jím byl (blíže viz zde). Byl-li bych voličem ODS, vůbec bych nevěděl, co si o tom mám myslet. „To“ totiž považuji za hodně zásadní věc.
Mně osobně je totiž v polské věci roku 2023 mnohem méně lhostejné, kdo v zemi vládne, než například je-li německý spolkový kancléř z SPD či CDU. Situace je vážnější, než byla roku 2015, kdy se Právo a spravedlnost teprve ujímalo moci. Mám na mysli především současnou potratovou legislativu, stav polského soudnictví či veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Při své návštěvě Polska roku 2019 jsem se s úžasem díval na publicistický televizní pořad, kde mi přišlo nadržování Právu a spravedlnosti vyloženě legrační – třeba jsem jen špatně rozuměl, přece jen, polštině jsem se nikdy systematicky neučil. Když mi ale při letošní návštěvě této země rodilý mluvčí polštiny sdělil, že nikoliv politik, ale moderátor (!) veřejnoprávní televize v debatě argumentuje tím, že Polsko může být znovu obsazeno Německem, říkám si, že jsem tomu před těmi čtyřmi lety asi rozuměl dobře.
Alexandr Vondra je ve své reakci na Miloše Vystrčila (viz odkaz výše) k PiS mnohem shovívavější a využívá k tomu diskurzu nikoliv nepodobného Institutu Václava Klause: konzervatismus dnes v Evropě možná už ani nenajdeme, média jsou levicová, výraz „liberální“ má nějaký původní pravý smysl slova. Na rozdíl od Vystrčila Vondra nevidí v polských volbách žádné „povzbuzení“: jen výrazný (!) posun doleva – přitom jediné parlamentní uskupení, které se hlásí k levici (ostatní jsou nesocialistická), v letošních volbách získalo přibližně o 461 tisíc hlasů méně než ve volbách minulých. Pak Vondra začne teoretizovat o odlišnosti polského konzervatismu Práva a spravedlnosti od konzervatismu českého a evropského, o tom, že je křesťanštější a sociálnější: v ekonomice PiS věří v zásahy státu. Tady si buď nesmírně protiřečí polská politika, nebo sám Alexandr Vondra. Jestli už v Polsku nebude vládnout strana, která věří v zásahy státu, a u vlády bude koalice, která je výrazně levicovější – pak co tedy teď můžeme očekávat? Ještě větší zásahy státu? Znárodňování klíčového a dalšího průmyslu a zemědělství masivnější než za komunistů? Neplete si spíš Vondra – vědomě – termíny „pravice“ a „levice“ s nějakými úplně jinými pojmy?
Europoslanec se zdánlivě snaží být konsensuální: on přece v Evropském parlamentu kooperuje i s hlavními rivaly PiSu, se Sikorským i Buzkem z Občanské platformy (Donalda Tuska), a co se týče spolupráce Polska zejména v pomoci Ukrajině Vondra nepochybuje, že pravděpodobný budoucí ministerský předseda Tusk naváže na premiéra Morawieckého z Práva a spravedlnosti. Neuvede ale v čem: jako by snad Morawiecki v posledních měsících před volbami patřil k těm, kdo Ukrajině nedělal žádné potíže. Na mezinárodní scéně teď bude Vondrovi údajně scházet polská urputnost a konzervatismus, například v otázce migrace. Polská tvrdost nám prý pomáhala, díky ní neprošly „povinné a nesmyslné relokační kvóty“. Nevím, nakolik pomáhala „nám“: pomáhala možná té české antimigrační politice, kterou Vondra mezi mnoha dalšími českými politiky podporoval, ale například mě osobně ať do kolektivu „my“ prosím pan europoslanec nezahrnuje.
Vondra dále poukazuje na nesourodost a širokost budoucího vládního společenství, v němž vidí „různé nové ,třetí cesty’“ a „postkomunistickou levici“, „Zkusme si to představit u nás – od Markéty a Vítka přes Piráty až po Michala a Kateřinu“ (zapomněl na Mariana). Tady shledávám tři argumentační fauly: za prvé, zde je potřeba trochu historický exkurz, na pošklebování se pojmu „třetí cesta“ (mezi kapitalismem a socialismem, respektive pravicí a levicí) postavila Vondrova domovská ODS v 90. letech svou arogantní a agresivní politickou rétoriku s tím, že přece jen ta jedna cesta je správná (tj. kapitalismus & pravice). Tato rétorika je dnes už (naštěstí) pasé, přesto však Vondra nadále pěstuje její dozvuky v kontextu, který je zcela mimo. Polská Třetí cesta (s velkým písmenem) je totiž sdružením několika nesocialistických stran pokoušejících se o politiku vně mnohaletého a dnes již vlastně omšelého a nudného paradigmatu „buď Kaczyńského (nesocialistické) Právo a spravedlnost, nebo Tuskova (nesocialistická) Občanská platforma“. S třetí cestou (s malým písmenem) je tu podobnost jen čistě slovní. Je to jako záměrně zaměňovat národní socialisty (prvorepublikového Československa) a národní socialisty (Hitlerovy). Dále, za druhé, z polské koaliční Levice je postkomunistickou pouze její část (Svaz demokratické levice), nikoliv celé uskupení. A za třetí, ve výčtu křestních jmen použije Saša též „Kateřinu“ – jestli se nemýlím, tak myslí Konečnou, která má zřejmě představovat paralelu k oněm polským postkomunistům. Jenže Konečná není postkomunistkou, ta je ještě přímo komunistkou (a možná jí už zůstane) – a v Polsku součástí vznikající koalice komunisté nejsou.
Budeme prý rádi, „když se Polsko vyhne chaosu á la Matovičovo Slovensko. Také nesourodá parta.“ Nevím, jestli chaos v minulém volebním období na Slovensku nebyl spíš než programovými rozdíly způsoben nevyrovnanou, sebestřednou a exhibicionistickou povahou jmenovaného Igora Matoviče (připomeňme vysypání pytle injekčních stříkaček na ministra na půdě parlamentu, rozmyšlení si podání demise během cesty k prezidentce či nákup vakcín SPUTNIK od Ruska), případně věčnou a nezvládnutou nevraživostí mezi ním a politikem Richardem Sulíkem. Povaha pravděpodobného ministerského předsedy Donalda Tuska je skutečně od povahy Matovičovy vzdálená na sto honů. Oba měli již ve své politické kariéře možnost své schopnosti prokázat. Výsledky jsou známé dostatečně a je možné si je porovnat. Spíše mě napadá jiná paralela vznikající Tuskovy vlády se Slovenskem: s Dzurindovou první koalicí z let 1998–2002, která od vlády odstranila Vladimíra Mečiara. Ta byla také různorodá, ale na několika pro Slovensko celkem zásadních věcech se shodnout dokázala.
V závěru Vondra vyjádří přesvědčení, že PiS v evropských volbách příští rok dopadne dobře: „Podporu mimo největší města má stále velkou a polský venkov nehraje v politice žádné druhé housle.“ Toto je už přece jen věcnější konstatování stran venkova než Vondrovo okřídlené „Prahu, velkoměsta začínají ovládat prostě ty vegetariáni, nekuřáci, transvestiti, cyklisti, homosexuálové a já prostě potřebuji utýct na ten venkov, kde jsou ještě normální chlapi a ženský“. Jenže je k tomu potřeba ještě dodat, že Právo a spravedlnost se přímo jako agrární venkovská strana nedefinuje – tou ale je Polská lidová strana s mnohem starší historií (mj. s ní hodně nepěkně naložili po válce komunisté při přebírání moci). V současnosti je součástí Vondrou vysmívané Třetí cesty a o jejím předsedovi Władysławu Kosiniaku-Kamyszovi se dokonce mluvilo i jako o alternativním premiérovi k Donaldu Tuskovi. V nově vznikající koalici bude tedy zastoupena i část venkova prostřednictvím těchto „lidovců“, které Vondra ve své reakci sice také uvádí, ale tak, jako by nevěděl, že jsou součástí právě Třetí cesty. A když už jsme u těch paralel se Slovenskem, stejně tak jako ten, komu se v civilizované Evropě říká hodnotový sociální demokrat, nemůže volit Roberta Fica (a zvolí spíše Hlas anebo i Progresivní Slovensko), nemohl by hodnotový konzervativec z civilizované Evropy volit Právo a spravedlnost – a spíš by dal hlas polským lidovcům hlásícím se vedle konzervatismu jak k agrarismu, tak ke křesťanské demokracii.
Podle mé zkušenosti Alexandr Vondra již dlouhá léta – pokud ne přímo desetiletí – manipulativním jazykem svých rádoby odborných komentářů hrubě zkresluje politickou realitu, pokřivuje fakta a především pojmy tak, aby si výklad uzpůsobil tomu, jak sám chce chápat svět a jak v něm chce jednat. Aby dal vyniknout svým dojmům, záměrně mate politické pojmy. Vrší jeden argumentační faul na druhý. Než s ním o něčem polemizovat, je jen třeba toto demaskovat.
[1] Pro úplný a v České republice nepříliš známý, tedy překvapivý seznam partnerských stran ODS v EP viz https://www.europarl.europa.eu/meps/cs/search/advanced?name=&euPoliticalGroupBodyRefNum=4271&countryCode=&bodyType=ALL
publikováno: 6. 11. 2023
