Jak se slaví demokracie

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

NIKDY mě po roce 1989 nenapadlo, že se bude jednou chodit k pamětní desce na Národní s věnci, že se hrdinové budou tesat do mramoru, že na Albertově zazní tolik frází z úst akademiků („budeme-li společně bok po boku pracovat a poctivě žít, dostaneme se dál…“), že tolik lidí bude kritizovat a okřikovat dnešní studenty za to, že vidí svět jinak než vděční revolucionáři před 34 lety.

Každoroční férii pro republiku na Národní třídě máme za sebou. Opět se hodně mluvilo a zpívalo a pilo a tančilo a hrálo. „Svátek svobody“, jak se tomuto významnému dni začalo říkat, si ani nic jiného nezaslouží. Sluší mu uvolněnost a radostnost. A přece do něj v posledních letech vstupuje zvláštní kožené a mramorizující prvky. Z připomínky 17. listopadu – toho z roku 1989, ten druhý je dávno ve stínu jako jistá historická povinnost – se stává dokonce základní kámen, na němž stavíme českou demokracii, kterou je také třeba bránit – slovy, činy, se zbraní v ruce.

Dějinná připomínka se stala zjevením Pravdy, k níž se společnost – zejména ta česká, která je Pravdou posedlá (vždyť na prezidentově praporu je heslo Pravda vítězí a i čeští vojáci jsou ve své hymně stále „boží bojovníci“) – přimyká, protože všude kolem je tolik ohrožující nejistoty a naše národní sebevědomí není zrovna pevné. A tak se po letech z prachu zdvihá i slovo, které bylo skoro zapomenuto, totiž boj. Je třeba bojovat, aby nám byla demokracie zachována, je třeba bojovat, aby Dobro zvítězilo nad Zlem, Světlo nad Temnotou. Bojovat odvážně a tvrdě, potírat ty, kteří vidí věci jinak, podobně jako ty, kteří stojí se zbraní v ruce na hranicích Západu. Do zbraně, občané, zpívá se ve francouzské hymně, která jako by podprahově hrála i českou společností, jakkoliv ta tu francouzskou bere jako příklad slabosti Západu, rozkladu demokracie (vždyť pořád jen stávkují).

I slovo Západ ožilo jako pevný základ, přestože své označení tato civilizace dostala proto, že tady zapadá slunce, že se právě tady neustále smráká a připozdívá. Západ je neustálý pohyb sebereflexe, tvrdil Václav Havel, revoluční ikona, která mluví už jen jako pěkný plakát nebo obrázek na tričku, případně jako zvěstovatel oné Pravdy, kterou si kvůli té světové nejistotě potřebujeme nést neustále s sebou. Západ je vědomí, že tady něco starého neustále končí a něco nového možná zase může začít, ne představa, že věčnost je něco skutečně trvalého, něco jako manuál na správný život.

Za demokracii se bojuje ochranou historie, bráníme historickou pravdu, proti lžím a dezinformacím. Kolik lidí dnes podléhá dojmu, že zajištění správné verze dějinného vyprávění, našeho skutečného příběhu, s nímž se můžeme ztotožnit, také ochrání demokratické jistoty. Vyprávění, tedy mýtus, je přece spojujícím prvkem společnosti, a ta bude taková, jak a co se bude vyprávět. Boj o demokracii je bojem o vládnoucí narativ, řeklo by se jazykem dnešní dobové módy, mediální bitvou, v níž se lidé perou sice virtuálně, ale berou to stejně vážně jako srážky na skutečných bojištích, kde se za svobodu či proti svobodě umírá.

Proto ta potřeba hrdinů a piedestalů, věnců a velkých slov, sebedojetí, kýče, vnitřního pozdvižení. Vyvolání pocitu, že žiju naplno a pro správnou věc. A také druhá strana stejné bojové mince – žaloba na všechny, kteří to vidí jinak, kteří přicházejí s jiným vyprávěním, s jinou verzí, dokonce s jiným pojetím vyprávění jako spojujícího mýtu.

Mýtus žije tím, že se vypraví znovu a znovu, ale vždy s vědomím jiného času, opakování, které není stejné, ale vždy o trochu jiné. Tento posun, tato drobná odchylka vytváří lidské dějiny, protože je to místo přivlastnění dějin, tady, nikoli tam, tenkrát, mohou být nějak moje. V otevřeném prostoru interpretace, která není libovůlí, nýbrž odpovědí na změnu času. Díky této mezeře, která se rozevírá nejen v rituálu, můžeme pocítit čas, a také konečně o něm mluvit i ve vztahu k sobě. Co s oním „získaným časem“ udělám, co s ním udělá celá společnost? Otázka, která se ve věčném návratu mýtických vyprávění (krásně nadbytečné vyjádření) neustále vrací a která nesmí být přeslechnuta, protože jinak se z mýtu stane mrtvá modla, památník pro pokládání věnců a povinných řečí o demokracii, lásce, nenávisti a Pravdě. Jako se to děje právě vyprávění o 17. listopadu, chtělo by se dodat, jakkoliv nepřesné takové vyjádření je… Vyprávění o hrdinném vzepětí českého lidu, který se už nemohl dívat na to, jak všude kolem padá komunistický režim, a tak nakonec pod vedením hereckých osobností a studentů porazil komunisty během týdne na hlavu.

Česká společnost stále bojuje: za Západ, i když pořádně nevíme, co to je; za demokracii, které máme hned plné zuby, jde-li o spor s těmi, kteří myslí a cítí jinak než my; za Pravdu, kterou bychom rádi měli, ale jaksi pořád nemáme, protože někam neustále utíká; proti Zlu, které je tak zlé, že se snadno stane, že i my, bojovníci za Dobro, jsme stejně zlí jako ti, kteří bojují pod praporem Zla; za ochranu svého tradičního života, který chtějí rozložit různí dezoláti či ekologičtí fanatici; za ochranu demokracie, kterou rozkládají různě převlečení komunisté a neomarxisté. Národ vzdoru se vyzbrojuje a militarizuje i svou mysl. Myslíme válečně, i když chceme tu lásku Havlova srdíčka…

Demokracie přežije všechno, kromě zákonů na ochranu demokracie, řekl kdysi filozof Václav Bělohradský. Byla to už tehdy věta provokativní, dnes ale zní jako blasfemie demokracie. Ta se totiž mezitím stala vírou na úrovni pravého vyznání, která nesnese žádnou herezi. A přitom sama demokracie je heretická už tím, že nikdy nelze dopředu říct, že máme Pravdu, dokud o ní nejednáme v otevřeném prostoru s ostatními.

Se sedmnáctým listopadem a demokracií se to možná má jako v Masarykově výroku o lásce k vlasti, které se stejně jako láska k ženě nevytrubuje do světa, ale žije každý den v osobních postojích a činech. Demokracie nespočívá vlastně ani v institucích (i když všichni víme, že takový rámec nejlépe brání rozpadu a krachu společnosti do bezprávné anomie). Osvědčuje se nejvíce v každodenním provozu, v osobním ručení, ve vztazích mezi lidmi, které se jsou plné konfliktů, ale jen málokdy nenávistného boje za Pravdu. Demokracie se přece slaví každý den, jen to není a nikdy nebude taková fiesta jako každý rok na Národní třídě.


Praha, 17.11.2023. Foto: Jakub Vondráček

publikováno: 21. 11. 2023

Datum publikace:
21. 11. 2023
Autor článku:
Petr Fischer

NEJNOVĚJŠÍ články


Trumpismus po česku

S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v letošních volbách Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické …

Hlubiny ruské exilové duše

Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. …

Dva kováři v městě

Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, …

Osm vlaků na povel jednoho muže

Film o Nicholasi Wintonovi.  Příběh Nicholase Wintona a 669 dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, …

Večírky s Přítomností XI.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 28. …

Diskusní fórum: Beneš – zachránce, nebo zrádce národa?

Čtenáře revue Přítomnost si dovolujeme pozvat na diskusní fórum našeho časopisu na téma   Beneš …

Už není jedna síla, která by mohla světu garantovat stabilitu a mír

Poslední lednové pondělí se konala další pravidelná měsíční diskuse, Večírek s Přítomností X., v Eccentric Clubu, tentokrát …

„Všechno jde. A s úsměvem!“ vnesl do Přítomnosti tenhle Amerikán

Pokusím se ubránit ve svém projevu patosu, i když se mi do něj chce. Přítomnost je …