NIKDY mě po roce 1989 nenapadlo, že se bude jednou chodit k pamětní desce na Národní s věnci, že se hrdinové budou tesat do mramoru, že na Albertově zazní tolik frází z úst akademiků („budeme-li společně bok po boku pracovat a poctivě žít, dostaneme se dál…“), že tolik lidí bude kritizovat a okřikovat dnešní studenty za to, že vidí svět jinak než vděční revolucionáři před 34 lety. Každoroční férii pro republiku na Národní třídě máme za sebou. Opět se hodně mluvilo a zpívalo a pilo a tančilo a hrálo. „Svátek svobody“, jak se tomuto významnému dni začalo říkat, si ani nic jiného nezaslouží. Sluší mu uvolněnost a radostnost. A přece do něj v posledních letech vstupuje zvláštní kožené a mramorizující