Psaní otevřených protestních dopisů s citáty Václava Havla vedlo k uvěznění mladé Číňanky. Jak hluboké je srovnání mezi dnešní komunistickou Čínou a Československem 70. a 80. let? A co nám mohou říci úvahy Jana Patočky o vyhýbání se pasivitě a nutkání k disidentským činům?
I.
Když jsem v polovině roku 2010 navštívila Čínu, bylo to, jako bych se ocitla zpět v Československu v období normalizace. Rychlý růst vedl k průmyslovému znečištění a devastaci životního prostředí, urbanizace dosáhla nepředstavitelných rozměrů. Setkala jsem se s lidmi spojenými s editorem Su Č´-jüanem, vydavatelem DanDu, antologie disidentských textů komentujících policejní stát. Jako by se cyklus chýlil ke konci a svět se točil ve víru cenzury a autocenzury. Hluboce jsem se styděla za to, že v Česku, mé zemi, dokonce i politici vnímají Čínu jako stabilizovanou, harmonickou společnost.
Mnohé indicie nám mohou dát nahlédnout do budoucnosti, ať už v rodině, nebo ve státě. A já se ptala sama sebe, čeho jsem svědkem, co je to tentokrát za manipulaci a diktaturu. Osudy Evropanů, které jsem v Číně pozorovala, byly osudy Evropy.
Evropští individualisté reagují na Čínu stejně jako kdysi na Sovětský svaz; nechtějí vidět teror. André Gide a Jean-Paul Sartre závratně chválili Stalinovu zločinnou konstrukci a tvrdili, že sovětské krávy produkují více mléka než francouzské. Dokonce i český novinář Julius Fučík viděl Sovětský svaz jako zemi, kde budoucnost je již historií.
Když Gide a Sartre navštívili zemi strachu, aby vše viděli na vlastní oči, dívali se kolem sebe zahalenýma očima a podávali světu své zprávy. Gide psal o velké nové radosti, která s sebou nevyhnutelně nesla i drobné nepříjemné omyly. V roce 1936 v Moskvě viděl město, které žije normálním životem, i když už začaly politické procesy a léta genocidy a teroru. Tato drobná demytizace mu byla zazlívaná; český básník Stanislav Kostka Neumann, člověk, který v Sovětském svazu nikdy nebyl, pohotově sepsal pamflet nazvaný Anti-Gide. Ještě v padesátých letech Sartre popisoval Moskvu jako město žijící normálním životem.
Lidé se nechali zaslepit romantikou Fidela Castra a Che Guevary. Yves Montand byl zarytý komunista, ale jezdil ve ferrari a až do roku 1968 odmítal uznat Stalinovy čistky a procesy. Je to pořád stejné. O desítky let později západoevropští levičáci dál navštěvovali sovětské země: v Československu sedmdesátých let byl sice Václav Havel ve vězení, ale pivo se dalo sehnat prakticky zadarmo; v osmdesátých letech se chodilo do malých nezávislých divadel a říkalo se, jak je to všechno hezké, tolik levného piva, tolik zábavy.
A dnes lidé cestují do Pekingu. Z povrchních projevů lze vyčíst mnohé, ale ne dost. Dvacáté století bylo vynikající lekcí propagandy a klamu shora dolů. Jednadvacáté jen potřebovalo posílit své technické know-how; velké skupiny lidí lze spolehlivě ovládat pomocí techniky.
Politici v Číně upevňují svou moc tím, že sahají po osvědčených Stalinových nástrojích ze sovětských třicátých let nebo po těch z východoevropských padesátých let. Odstraňují své konkurenty ve vysokých funkcích, ministry a státní úředníky a obviňují je z korupce nebo morální degenerace; kdokoli může zmizet ze dne na den. V provinciích existují pracovní a převýchovné tábory. Carská politika, kterou Stalin rozvinul k takové dokonalosti, nese název „světovláda“. Pragmatismus se spojuje s ideologií, která si je jistá svým historickým posláním: napodobovat stalinismus se rovná státnímu terorismu; komunistické elity očekávají vysoké počty mrtvých. Jde o moc – tak to prostě je. Ne vše příjemné pohltí totalita, ale pohltí přirozený řád věcí. V Číně musíte umět číst nejen mezi řádky, ale i mezi životy. Tajemný režim tajných služeb je neposkvrněný jako stalinský sníh.
Ekonomika byla militarizována. Číňané nakupují nemovitosti nebo spoří peníze v zahraničí – to je jediné místo, kde je jejich soukromý majetek v bezpečí. Doma jsou vydáni na milost a nemilost státu, který jim může vzít úspory nebo zabavit dům. Posílají své děti do zahraničí v naději, že pro ně získají dvojí občanství; oficiálně mohou mít pouze čínské občanství, ale neexistuje žádná kontrola. Sní o tom, že se jejich země stane velmocí. Hospodářský úspěch nestačí, Čína zbrojí, přitakává armádě. Stejně jako hitlerovské Německo vyvolává Čína konflikty a pouští se do potyček na svých hranicích, aby její politici mohli později příjemně vysvětlovat, že neměli jinou možnost než zbrojit a přejít do obrany.
Nejsilněji svazuje národ vnější nepřítel. Ať už jsou okolnosti jakékoli, Komunistická strana Číny vždy budí dojem, že brání a chrání svůj lid před útočníky. Li Č’-suej, Maův osobní lékař, připomíná slova svého drahého pacienta, tolik oddaného Sovětskému svazu, který si na jedné straně nesmírně vážil soudruha Stalina a na druhé straně s ním zuřivě soupeřil a zlomyslně se radoval z každé maličkosti, která oslabovala jeho soupeře. Mao se domníval, že jeho soudruh špatně pochopil situaci, když očekával, že Čína vypluje na moře a obsadí Tchaj-wan. Nesouhlasil s ním: pokračující trápení Tchaj-wanu pomáhalo udržovat vnitřní jednotu. Na pomyslné mapě tyranií světa zaujímá Čína první místo díky harmonické dokonalosti svého systému.
Všechny řeči, které jsem v Číně slyšela, byly komunistické a jejich slovník se podobal tomu z mého dětství. Je to tajemná společnost. Málokdo dokáže proniknout do jejího nitra. Existuje virtuální a skutečný život a není snadné mezi nimi rozlišovat. Xenofobní společnosti s vymytými mozky po celém světě reagují stejně – nenávidí vše, co se liší.
Mnozí politici dnes uzavírají kompromisy s čínskými vůdci stejně rychle jako Čechoslováci se sovětskými okupanty po roce 1968. Většina má stejnou tendenci na včerejší ideály zapomenout. Východoevropské země, které nechtěly být satelity Sovětského svazu, chtějí být dceřinou společností Číny: dobrovolně přijímají dnešní ekonomickou okupaci. Tehdy všichni věděli, kdo je na čí straně ve hře Východ versus Západ. V dnešní době se týmy pomíchaly.
Atmosféra v Pekingu se podobá náladě v Praze 70. let; vznikají ostrůvky sebeuvědomění a sebeosvobození, přestože vnější vazby byly brutálně zpřetrhány. V té době v Praze vyrůstala nová generace, která nebyla traumatizována nacistickou ani sovětskou okupací.
II.
V roce 2017 napsala mladá žena, která studovala medicínu v Pekingu, otevřený dopis Národnímu lidovému kongresu, prezidentovi a premiérovi. Volala po demokratizaci a necenzurovaných knihách a časopisech – po spravedlivější Číně – , ale nechtěla se zapojovat do politických debat. Láska mladé Číňanky ke své zemi byla jinak neotřesitelná a nekritická. Zemřela ve vězení.
Tyto dopisy byly jejím životním manifestem, ale především byly aktem provokující naděje. Dosáhnout změny znamená trvat na drobných, banálních věcech, jako je vydání určité knihy nebo časopisu, záchrana starého domu před zchátráním – nepřistoupit na pravidla vnucená shora a neustále se bránit. Disidenti po celém světě opepřují své odvážné dopisy citáty Václava Havla, jako to udělala tato mladá žena.
V roce 1975 napsal Havel dlouhý otevřený dopis komunistickému prezidentovi Gustávu Husákovi, který ho později poslal do vězení. Strávil tam jedenáct let. Jeho psaní mělo být formou seberealizace. Cílem bylo ukázat nový, zdravý vzorec chování: vyhnout se vyčerpávajícím polemikám, v nichž konkrétní věci ustupují do pozadí; bojovat výhradně a bez výjimky za tyto konkrétní věci, neustupovat až do hořkého konce.
Mladá žena citovala několik Havlových řádků, které jsou ozvěnou argumentů filozofa Jana Patočky. Sdílel Patočkův názor, že bychom neměli zaujímat pasivní roli v dějinách, které píší vítězové, že bychom neměli vždy čekat, až budou jednat. A Havel chtěl alespoň částečně získat zpět suverenitu nad sebou samým jako nad aktivním subjektem. Zde je na místě jeho kritika pohledu Milana Kundery na osud národa. Kundera – a nebyl sám – tvrdil, že sovětská okupace a následné období vyrovnání v Československu byly prostě údělem národa: jako by Sověti nepřišli vnutit vzpurnému území svou představu o pořádku, ale naplnit odvěký úděl Čechů, jako by naši státní představitelé museli podepsat moskevský protokol jen z tohoto důvodu. Havel si nemyslel, že historické paralely a úvahy o smyslu našich dějin jsou ve své podstatě špatné, ale nelíbilo se mu, jak odvádějí pozornost od živých, lidských, morálních a politických problémů doby, tedy od úkolu vzít naše dějiny do vlastních rukou, a dát jim tak smysl.
Havel se domníval, že Kundera je vězněm vlastního skepticismu a elitářství, a proto těžko připouštěl, že čas od času může být pro občany prospěšný nějaký odvážný čin – i když to znamená udělat ze sebe hlupáka. Havlova osobní zkušenost s komunismem znamenala, že dokázal dobře pochopit Kunderův panický strach z absurdity a patosu. Strach však Kunderovi bránil pochopit tajemnou dvojznačnost lidského chování v totalitě. Stejný strach dnes zaslepuje Evropany vůči životu v totalitních podmínkách.
Případ mladé Číňanky souvisí s dalšími. Myslela si, že je připravena na zatčení a uvěznění. Konfucius řekl, že skutečnou chybou je udělat něco špatně a nenapravit to. Doufala, že bude schopna z vězení vytěžit maximum; bude číst, psát, studovat. Havel psal i ve vězení – v jeho případě šlo o dopisy manželce Olze.
Ale Havel byl světově proslulý. Mladá žena neměla žádné příznivce, nikdo o ní nevěděl. Ti, kteří o ní věděli, se snažili ze všech sil utajit jakékoli spojení s ní. Pravdivost jejích návrhů byla alarmující.
Na vrcholu pyramidy stojí státní správa. Ta mladé Číňance zacpala ústa; strana nemá zájem o ctnost. Jediný důvod, proč tajemnou pisatelku dopisu vůbec brali vážně, byl ten, že se nedala snadno zastrašit. Nestál za ní žádný kolektiv nebo skupina. Nechtěla si nárokovat žádné osobní zásluhy. Prostě jen vyslala zprávu. Havlova slova možná dávala jejím dopisům další morální rozměr, ale jejich naivní použití umožnilo úřadům odpovědět komplexním protiútokem. Komunistická strana Číny se poučila z chybného úsudku Komunistické strany Československa, která v polovině šedesátých let zakázala mladý literární časopis Tvář: toto rozhodnutí čelilo na sjezdu spisovatelů na jaře 1968 kritice z nečekaných stran – od radikalizovaných pokrokových komunistů.
Vyšetřovatelé Ústřední komise pro disciplinární inspekci Komunistické strany Číny mají nepředstavitelné pravomoci. Jsou stejně všemocní jako čekisté ve Stalinově SSSR, kteří sestavovali vlastní seznamy nepřátel. Pod záminkou boje proti korupci nebo nemorálnosti provádějí razie ve velkých firmách a na vysokých státních úřadech. Porušení, kterých se dopouštějí stranické frakce na celostátní úrovni, jsou ideální záminkou pro hon na čarodějnice. Čínský prezident uděluje disciplinární komisi nepředstavitelné pravomoci, včetně šuang-kuej, dvoukolejného soudního systému. Mezinárodně uznávaný umělec Aj Wej-wej byl obviněn z neplacení daní a musel uprchnout. Jiní měli méně štěstí. Komunistická strana si potřebuje udržet čisté ruce kvůli zahraničním investorům, takže vše probíhá v nejpřísnějším utajení: funkcionáři i běžní státní zaměstnanci mizí, jejich těla podezřele končí v uzavřených institucích. Nikdo se neodváží klást otázky.
Mladá žena nehledala globální politickou konfrontaci. Její boj byl soukromou snahou neutopit se v kompromisech. Teď už není cesty zpět – ani k nesmyslným, skrytým diskusím o tom, co je třeba obětovat, aby se něco zachovalo. Zatímco byla ve vězení a čekala na soud, byla vyloučena z univerzity. Dům jejích rodičů byl prohledán: osobní věci včetně rodinného klavíru, počítače, mobilních telefonů, učebnic a poznámek k její diplomové práci o funkci štítné žlázy byly zabaveny; žádné důkazy o protiprávním jednání se nenašly. Byly jí zabaveny peníze a zablokovány bankovní účty. Její rodiče se káceli. Od své dcery se distancovali. Každý, kdo by ji finančně nebo slovně podporoval, by riskoval stejný osud.
Mladá Číňanka zůstala sama, zatížená svobodou, zatížená vidinou důstojného a hodnotného života, beznadějným úsilím. Dobré věci obvykle začínají beznadějnými snahami. Napsala dopis jako Havel. Vnitřně ji to osvobodilo, katapultovalo do duševní autonomie. Pak zažila paradoxní zoufalství z toho, že byla nově osvobozena do absurdity života svobodného zajatce. Co je to za svobodu? Byla odevšad vyloučena, oficiálně označena za nepřítele.
Havel se ve vězení mohl dívat na televizi. Četl noviny a omezený počet knih: vícesvazková vydání Marxe, Engelse, Lenina a Maa. Ve večerních zprávách s údivem sledoval zuřivou pomlouvačnou kampaň proti Chartě 77. Pochopil, že na něj byla nastražena past; byl nucen se omluvit za jednu ze svých žádostí o milost. Části omluvy, zkreslené a vytržené z kontextu, byly později zveřejněny. Slova měla za cíl očernit ho, postavit ho samotného proti světu – zbabělce a zrádce všech. Strategie se nemění. Teroristické státy vědí, že nejlepší způsob, jak demoralizovat protivníky, jsou psychologické prostředky: pomluvy, novinové články, masová hysterie, propaganda.
Mladá Číňanka byla jen anonymním kolečkem ve stroji; nikdo po ní nepožadoval omluvu. A přesto Jan Patočka a Václav Havel celý život opakovali, že jestli něco může ovlivnit náš národní osud, pak je to především to, jak plníme své lidské povinnosti. I čistě morální činy, bez naděje na okamžitý či viditelný politický efekt, lze časem postupně a nepřímo zpolitizovat. Vyplatí se jednat odvážně jako občan.
Havel si vždycky pamatoval, co kdysi řekl Patočka: „Skutečnou zkouškou člověka není to, jak dobře hraje roli, kterou si sám vymyslel, ale jak dobře hraje roli, kterou mu určil osud.“ Patočkova kulturní, politická a občanská angažovanost vedla k jeho disentu. Duchovní obnova, kterou nazval „existenciální revolucí“, je podnikem, před nímž stojí každý člověk v každém okamžiku. Všichni můžeme a musíme něco udělat, a to tady a teď. Nemůžeme čekat, až to někdo udělá za nás.
Protest v Amsterdamu proti čínské okupaci Tibetu v roce 1989. Obrázek Rob Bogaerts, přes Anefo a Wikimedia commons.
III.
Kolektivní nepravdy nelze odstranit. V srpnu 1968 to bylo víc než sovětské tanky, které bez povolení vjely do Prahy – byla to okupace. Rusko ji ještě v roce 2023 popisuje jako osvobození; vojáci s vymytými mozky si mysleli, že chrání Prahu před agresí západoněmeckých revanšistů. Věřili a dodnes věří, že zachránili lidstvo před třetí světovou válkou.
V lednu 1969 se Jan Palach na protest proti sovětské okupaci upálil na jednom z pražských náměstí. Student se upálil stejně jako tibetští mniši na protest proti čínské genocidě. Palachův způsob smrti, za jiných okolností těžko vysvětlitelný, byl okamžitě pochopen jako silné, vysoce symbolické vyjádření ducha doby. Všichni si uvědomovali zoufalou potřebu nějakého velkolepého činu; když všechno ostatní selhalo, zbývala jen radikální akce.
Číňané vědí, proč komunistické režimy v regionu a jejich vůdci v roce 1989 padli. Chápou, že většina nesnila o demokracii nebo svobodě, ale o materialismu – na Západě se žilo lépe. Čínský „komunismus“ zahrnuje soukromé podnikání v komunistickém systému – kvadratura kruhu.
Liberální premiér Čao C’-jang a jeho osud po roce 1989 připomíná osud československého vůdce Alexandra Dubčeka po roce 1968. Když C´-jang vystoupil proti použití síly na náměstí Nebeského klidu, byl zbaven funkce. Tvář si zachránil bouchnutím pěstí do stolu. Byl však několik let držen ve svém starém rodinném sídle a zůstával v nemilosti, zatímco komunistická strana jeho případ vyšetřovala. Dubček, přijatelný jak pro reformátory, tak pro konzervativní komunisty, pronášející své reformy o demokratizaci a zrušení cenzury s plachým úsměvem, se stal symbolem pražského jara. Přesto v dubnu 1969 Dubčeka vystřídal Gustáv Husák, který ho degradoval na předsedu Federálního shromáždění Československa. Aparátčík v něm čekal až do podzimu 1969, než byl vystrnaděn na post velvyslance do Turecka. Byl držen mimo pozornost veřejnosti v naději, že na pozvání premiéra Olofa Palmeho emigruje do Švédska; v takovém případě by se roztočila známá historka o agentovi v žoldu Západu. Po návratu z Turecka pracoval funkcionář jako mechanik a správce vozového parku ve státní lesnické agentuře v Bratislavě. Zůstal pod dohledem ve svém starém rodinném sídle, vile ve městě. Psal dopisy Husákovi a italské komunistické straně a v obývacím pokoji čekal na svůj osud.
Dubček se po srpnu 1968 dostatečně nevyjádřil. Nebouchl do stolu ani nerezignoval. Ztratil tvář. Když ho obklíčily tanky, jen se neskromně usmíval, jako by o nic nešlo. Jeho přívětivá tvář se později otřela o období normalizace; lidem stačí tak málo, ale to málo je všechno.
Už v polovině března 1968 se v Moskvě používal termín „kontrarevoluce“, přestože českoslovenští politici pražského jara nic kontroverzního nechystali. Naopak, chtěli posílit socialismus tím, že mu dají „lidskou tvář“. Žádný komunistický vůdce se nikdy netěšil takové podpoře jako Dubček; politici východní Evropy a Sovětského svazu byli zmateni. Lidé dobrovolně pochodovali, mávali transparenty a volali po demokracii.
Čína se poučila z českého experimentu a usoudila, že socialismus nemůže mít lidskou tvář. Může být posílen pouze ekonomickým úspěchem. Kdyby lidé neholdovali nedostatkovému zboží a nebáli se, že jim celníci na hranicích nákupy odeberou, nevyšli by do ulic. Na stěnách obchodů v bývalé Německé demokratické republice se často objevuje nápis „Ostalgie“; frustrovaní východní Němci vzpomínají na minulost s láskou, jako by to přece jen nebylo tak zlé. Ale „nostalgie“ je sentimentální zkreslení reality, nic víc. Nacisté ve východním Německu si oblékli plášť komunismu a stejně jako jejich protějšky v Rakousku tvrdili, že za Hitlera to nebylo tak špatné. Země, které zažily dočasnou historickou „porážku“, uvažují podobně a v jejich ulicích lze nalézt pravicové radikály.
Zdá se, že se mění pouze způsob myšlení. Každá země si pod kůží nese svou minulost. Nejen politici se chtějí vyhnout provokaci čínské velmoci. Všichni usilují o „détente“ se „stabilizovanou“ Čínou, přesně tak jako usilovali o uvolnění, o „détente“ se Sovětským svazem, tím druhým „stabilizovaným“ státem v minulém století. Je to naivní a úzkoprsá sebevražedná forma „détente“: morální a politická atmosféra se podobá smogu, který vdechly východoevropské země a který spolu se slizkým hlenem vylučují z plic dodnes. Od roku 1945 do roku 1989 bylo Československo nasyceno sovětskými agenty. Generální tajemník SSSR se o známkách agitace dozvěděl dříve než národní prezident a armáda byla po desetiletí organizována jako satelitní. Celá československá společnost byla satelitní společností.
A co dnes? Je Česko stále satelitní společností? Jako by jeho občané nemohli žít ve svobodě a nezávislosti, když pokračují akce, jako byla ta bývalého prezidenta Miloše Zemana, který si na Pražský hrad zval ruské a čínské poradce.
Obrázek pořízený v provincii Čching-chaj od xingtu přes Flickr.
IV.
Soudní proces s rockovou skupinou Plastic People of the Universe v roce 1976 nečekaně změnil zoufalé lidi, včetně mnoha zakázaných vědců, umělců a politiků, v disidentské hnutí. Lidé se shromáždili kolem Havla, aby demonstrovali. Občanská statečnost zvítězila nad představiteli komunistické moci a totalitní despocie. Podle Patočky bylo jasné, že se rozpoutal teror; přípravy na to, co se stalo Chartou 77, začaly v den procesu se skupinou, která byla symbolem státní brutality. Podle filozofa byl problém v tom, že u moci byla vláda, kterou nikdo nevolil a nikdo ji neměl rád, že největší strana byla vždy jakýmsi spiknutím proti zbytku národa a že tato všemocná vláda o všem rozhodovala. Řekl však také, že v zemích, jako je ta naše, lidé využívají zbraň, která sice vládu nezbaví, ale může jí ublížit: zbraň slova. Volně šířená slova putují od člověka k člověku a probouzejí v něm dlouho utajované schopnosti a touhy: například touhu po svobodě a důstojnosti lidské bytosti, jejíž základní práva jsou nejen uznávána, ale také zaručena.
Spisovatelé, filozofové, politici a vědci, kterým bylo po roce 1968 zakázáno publikovat, pracovali jako dělníci, řidiči nákladních aut nebo myči oken. Tam, kde se umlčuje kultura, zaniká lidské společenství. Patočka pochopil, že není krutější tyranie než ta, která je vykonávána pod rouškou práva a se zdáním spravedlnosti, protože své nešťastné oběti topí právě na těch vorech, na nichž doufají, že se zachrání.
Situace se změnila, když československá vláda v roce 1975 připojila svůj podpis pod mezinárodní Helsinské dohody. Tím se mimo jiné zavázala „napomáhat svobodnějšímu a širšímu šíření informací všeho druhu“. Souhlasila také s tím, že děti by neměly být znevýhodňovány politickými názory svých rodičů a že by měly mít možnost navštěvovat nižší a vyšší střední školy, pokud je to pro ně vhodné.
Po několika letech rostoucí deprese přinesl rok 1977 nový impuls. Pouze v prostředí bez zákazů a omezení se mohou uvolnit skryté tvůrčí schopnosti lidí. Takové prostředí však obecně nebylo k dispozici. Mladí lidé z rockové kapely byli ve vězení, protože hráli svou hudbu. Patočkovi se „dětská hudba“ s elektronickými efekty a přidanými vizuálními efekty nelíbila, ale po soudu se do její věci zapojil. Nemohl jinak a pomohl jim. Šlo o princip, o svobodu. Šlo o to, aby mladí čeští hudebníci mohli hrát; jde o to, aby mladá Číňanka mohla vyjádřit svůj názor.
Charta 77 vznikla jako politické hnutí disidentů. Patočka se rozhodl, že nebude vždy čekat, až budou jednat jiní, ale že sám něco udělá a pro změnu povzbudí ostatní, aby se zabývali něčím jiným, než co bylo původně v plánu. Právní stát je jako chléb vezdejší, jako voda k pití a vzduch k dýchání. Nejlepší na demokracii je, že pouze ona může zajistit vládu práva. Svoboda je pro společnost tím, čím je pro jednotlivce zdraví. Heslo „Dnes Plastic People of the Universe, zítra my!“ vystihuje náladu lidu.
V.
V šedesátých letech se proti starým komunistickým dogmatikům postavili komunističtí antidogmatici pražského jara. V Číně jsou všichni komunisté antidogmatiky. Restaurace ožívají až večer: rozsvítí se světla, personál se probudí a zívne, mladí lidé svírající v rukou mobilní telefony se vlčími doušky cpou jídlem, opilci do sebe klopí další panáky, v rohu žena trénuje taneční pohyby K-Popu; každý si dělá to své, nikdo se o nikoho jiného nezajímá, jejich těla ovládá technika.
Náš svět je jiný, založený na učebnicovém příkladu exploze odvahy střední Evropy po Plastic People of the Universe. Ve skutečnosti to ale s odvahou nemělo nic společného. Kapela narazila na disidentské ghetto náhodou díky tvůrcům a prvním signatářům toho, co se stalo Chartou 77: Václavu Havlovi, Janu Patočkovi a Jiřímu Hájkovi. Skupina se nikdy nezajímala o politiku. Lidé vyrostli z jejich omámeného obdivu. Později byla skupina pozvána českým velvyslanectvím do Pekingu. Byli požádáni, aby zahráli v komunistickém punkovém klubu. Když se pořadatelé zmínili o Číně, odmítli. Když se však zmínili o výši honoráře, přišla dychtivá odpověď: „Kdy?“ Po celém světě se lidé bez mrknutí oka nechávají strhnout novou totalitou. Jediné, na čem záleží, je velikost nabídky. Stalinův vzkaz sovětským satelitním státům zněl, že o západních spojencích nesmí být ani zmínka. Stalin vytvořil homo sovieticus, sovětského konformistu, který je ve východní Evropě stále živý a zdravý.
Mnoha lidem dnes imponuje čínský model: ekonomicky úspěšný, kapitalisticko-komunistický policejní stát, který slibuje blahobyt. Čínský blahobyt má však svůj vlastní účel: spíše se vyhnout demokracii než ji podporovat. Reformy se provádějí proto, aby se komunismus udržel při životě. Jsou zaměřeny na demokracii. Současný systém v Číně je dítětem lásky nejhoršího kapitalismu a nejhoršího komunismu.
Petici nikdo nepodepíše. Jistě, v minulém století mohly být petice užitečné, tak zní mantra, ale dnes je nikdo nečte – jen zbytečně dráždí mocné, provokují úřady; opravdu zbytečná exhibice, protesty nonkonformistů nic nezmění. Milan Kundera měl pravdu. Disidenti jsou vždy mimo realitu: oficiálně neexistuje Tibet, neexistuje ujgurská menšina, neexistuje Falun Gong, nábožensko-politické hnutí, které má více členů než komunistická strana, všichni jsou slepí na obě oči.
Havlovy knihy se v těchto dnech dají v Pekingu sehnat, ale ne vždy – je to různé. Když se strana rozhodne zaujmout tvrdší postoj, Havel opět přistane na černé listině přísně zakázaných autorů. Mladí čínští disidenti ho zbožňují. Uctívají ho stejně jako východoněmečtí a polští intelektuálové, jejichž manifesty kdysi inspiroval. Jeho koncepce života v pravdě a moci bezmocných, potřeby národního obrození a existenciální revoluce jsou známé po celém světě. Naděje se soustřeďuje v jeho osobě, protože si až do konce udržel kontrolu nejen nad příběhem svých knih, ale i nad příběhem svého života. V poslední absurdní kapitole a závěrečném zvratu se stal prezidentem země, která mu předtím zacpala ústa, zakázala pracovat a opakovaně ho věznila.
Masy v Číně nechápou, k čemu jsou disidenti dobří. Jakou šanci má vejce proti mlýnskému kameni? Slovo disent neznají a stejně jako analfabeti odvezení do Tibetu si neuvědomují jeho souvislosti a jednoduše se honí za svou šťastnou miskou rýže. Kdo si myslí, že komunismus znamená rovnost, měl by jet do Číny. Města Peking a Šanghaj vzbuzují falešný dojem: většina země je chudá, lidé se hrnou do měst. Obyvatelé měst nevnímají vesničany jako skutečné lidi; už jen to, že jste chudí, z vás dělá třetinu špatných, zatímco bohatství skrývá spoustu hříchů.
Současní čínští komunisté si myslí, že konfucianismus ztratil svou náboženskou sílu. Proto si konfuciánských hodnot velmi váží: udržují klid mezi poddanými, kteří se bojí rychlého tempa změn, nového materialismu, generační propasti, jako by byly přeskočeny celé životní etapy. Nic nelze přeskočit. Čínští politici využívají konfuciánské morálky: základem morálních hodnot je poslušnost vůči autoritám a rodinné vazby; obojí slouží k vysvětlení hospodářského vzestupu. Poslušnost se vyplácí vládci, ať už císařům minulosti, nebo komunistické straně. Poslušnost má země v kostech. Čína je již více než dva tisíce let utvářena náboženstvím a konfuciánskou etikou. Právě proto lze obojí snadno zneužít, protože výklad textů nemá žádná omezení. Komunistická strana neústupně lpí na své prestiži.
Čínská Charta 08 se inspirovala Chartou 77, prvním významným aktem solidarity v období komunismu ve střední Evropě. Vytvořila atmosféru rovnosti, solidarity a společenství. Původní tvůrci Charty nesdíleli Kunderovu výchozí skepsi vůči všem občanským akcím bez naděje na okamžitý efekt. Uznávali, že je třeba jednat z principu, například ve prospěch nespravedlivě zadržovaných. Když byli vězni propuštěni z izolace, shodně říkali, že petice jim byla velkou oporou a dávala jim pocit, že jejich věznění něco znamená. Věděli lépe než lidé „zvenčí“, že význam takových intervencí dalece přesahuje otázku, zda a kdy bude někdo propuštěn. Vědomí, že někdo stojí na jejich straně a neváhá se veřejně postavit za jejich věc tváří v tvář všeobecné apatii a rezignaci, bylo k nezaplacení, stejně jako nedávno pro tureckého spisovatele Aslıho Erdogana, kurdského spisovatele a politika Hevrina Chalafa a čínského spisovatele Liou Siao-poa. Žádný z politiků ani diplomatů, kteří cestovali do Pekingu, se nezmínil o pracovních táborech, laogai. Kdyby to udělali, všichni Číňané by beze slova opustili místnost – a s nimi i naděje na milionové investice. Žádný evropský diplomat se kvůli vězňům neohne. Stejné je to nyní v Česku, přestože západní média kdysi naléhavě informovala o každém vězni československého komunismu, zatímco západoněmečtí spisovatelé jako Heinrich Böll a Günter Grass organizovali konkrétní snahy o pomoc. Dnešní diplomaté si myslí, že se jich to netýká. Myslí si, že by bylo nezdvořilé urážet své hostitele. Politici ani neopustili své delegace, aby protestovali proti smrti nositele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa; obchod je obchod. Dělají si legraci a citují Kafku, kterého nečetli: „Zlo ví o Dobru, ale Dobro neví o Zlu.“ Jeli se do Číny učit o Zlu a myslí si, že oni jsou Dobro.
Chartu 08 podepsalo v prosinci 2008 v Číně přes tři sta intelektuálů, včetně nejméně jednoho člena vlády. Intelektuálové nikdy netvoří většinu: i mezi třemi tisíci Konfuciovými žáky bylo jen dvaasedmdesát učenců a dvanáct mudrců. Dvacáté století bylo stoletím, které vyvražďovalo charakterní lidi: genetická genocida, vraždění lidí s ušlechtilými úmysly. Nejlepší mozky byly vyhlazeny ve válce nebo v táborech smrti, vyhnány, popraveny za Stalina. V Číně se přátelské rozhovory odehrávají v družné družební atmosféře přátelství a disidenti jsou mimo realitu. Ano, Václav Havel pronikl do čínské společnosti: Čínští disidenti vyvěšují jeho jméno jako vlajku a skrývají se v podzemí se svým českým protějškem. Redukce demokracie na byznys není dobrou cestou vpřed. Morální člověk nemůže ustoupit do role diváka. To je odkaz filozofa Jana Patočky.
Na serveru Eurozine vyšlo poprvé v angličtině dne 12. ledna 2024. Překlad a krácení redakce Přítomnosti.
Radka Denemarková je prozaička, dramatička, scenáristka, překladatelka, esejistka. Pracovala jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu AV ČR, byla dramaturgyní pražského Divadla Na zábradlí. Patří k nejpřekládanějším a nejoceňovanějším současným českým autorům. Na konci minulého roku jí vyšel nový román Čokoládová krev.
publikováno: 15. 1. 2024
