Jsou chvíle, kdy reakce na instinkt předčí vědomé zvažování rozhodnutí. Co se ale skrývá za takovou jasnozřivostí? Sledování instinktů na jejich evoluční cestě nás vede až k háďátku obecnému. V čem by mohl nenápadný půdní červ s břichem plným serotoninu pomoci při přemýšlení o vědecké skepsi, „pilulkách štěstí“ či a zkušenostní intuici?
Představte si, že si jdete koupit novou zimní bundu. Máte omezený rozpočet a na základě vyhledávání na internetu jste se již rozhodli: bunda musí mít určitou výplň, žádné hloupé šňůrky kolem pasu a pokud možno dobré vnitřní kapsy. Najdete bundy, které splňují všechna kritéria, ale nemůžete se rozhodnout pro žádnou z nich. Pak si v obchodě vyzkoušíte bundu, která nepokrývá žádnou z vašich podmínek, a na místě si ji koupíte, protože vám prostě připadá správná. Sedne vám. Pravděpodobně s ní budete spokojeni. Vaše celoživotní zkušenost s nošením zimní bundy se skládá z velkého množství smyslových informací (jak vám sedí v ramenou, jak se dostanou ruce do rukávů, jak voní, jak vyhovuje hloubka kapes), které jsou dohromady pro dobré rozhodnutí podstatnější než těch několik vědomých kritérií při hledání na netu.
Rozhodli jste se na základě vnitřního pocitu. V situacích, jako je tato, může instinkt vést k lepšímu rozhodnutí než kognitivní analýza. Podvědomé rozpoznání nám také může například pomoci vyhodnotit sociální situaci jako nebezpečnou a přimět nás k útěku, aniž bychom byli schopni vysvětlit proč.
Netvrdím, že instinkt je dnes v módě nebo že šestý smysl zažívá renesanci – chápu: zní to jako tvrzení, že uši jsou letos in nebo že horní část paží je víc cool než předloktí. Přesto je patrné, že koncept instinktů získává na popularitě. V takových případech se mluví spíše o předvídání a intuici. V pořadu švédského rozhlasu Tělo a duše (Kropp och själ) z roku 2021 popisuje odborník na poznávání Paul Hemerén jasnozřivost jako podvědomé vnímání, které nám umožňuje vyvodit určité závěry a učinit určitá rozhodnutí ve zlomku vteřiny, aniž bychom museli složitě přemýšlet nebo vědomě vyhodnocovat situaci.
Ten pocit jasnovidectví
Experimenty prováděné na rozhodování založeném spíše na intuici než na analýze obvykle ukazují, že předchozí zkušenost je rozhodující pro naši schopnost vytvořit stejné nebo lepší rozhodnutí než rozhodnutí založené na analýze. Odborník na organizační chování Erik Dane provedl v roce 2012 experiment, při němž měly testované osoby za úkol rozeznat pravou značkovou kabelku od dobře vyrobené repliky. Polovina pokusných osob byla požádána, aby kabelky důkladně analyzovala, polovina dostala pokyn „řídit se prvním dojmem“. V jiném experimentu z roku 2018 dal vědec Vinod Vincent, který se zabývá podnikovou administrativou, testovaným osobám za úkol vybrat ze skupiny uchazečů správnou osobu na pracovní pozici, přičemž polovina z nich měla důkladně prozkoumat životopisy a reference a polovina se měla rozhodnout rychle na základě svého vnitřního pocitu.
V obou experimentech instinkt generoval lepší rozhodnutí než analýza, a to u testovaných osob s rozsáhlými zkušenostmi a znalostmi v oblasti kabelek nebo náboru zaměstnanců. U subjektů, které byly v daných oborech nováčky a laiky, však instinkt přinesl horší výsledky než analýza.
Zdá se, že toto demystifikované chápání vnitřních pocitů jako formy podvědomého vnímání založeného na zkušenostech, které vede k určitému druhu předvídání, je dnes všeobecně přijímáno. Výzkumy se však sotva dotýkají toho, jak se předvídání projevuje a jak funguje. Některé příklady naštěstí nabízí beletrie. Dva nejznámější jsou Spidermanův pavoučí smysl a jizva Harryho Pottera. Spidermanova „předtucha“ byla v průběhu let podrobně popsána: jde o píchání a brnění, které superhrdina zřejmě cítí ve své kůži – v komiksech je znázorněno jako vlnovky ve vzduchu kolem něj – a které ho varují před nebezpečím a umožňují mu vidět za roh a bojovat ve tmě. Jizva Harryho Pottera funguje podobně, tedy jako jakýsi portál pro předvídání: pulzuje a pálí, funguje především jako Voldemortův alarm (zlo se blíží). Někdy se aktivuje i na dálku a obecněji, to když Potterovi nepřátelé triumfují nebo jeho přátelé utrpí ztráty. Oba příklady popisují předvídání jako fyzický pocit.
Můžeme se domnívat, že tvůrci Spidermana a Harryho Pottera učinili estetickou volbu, když předvídání nepřisoudili střevům. Neustálé odkazování na jejich střeva by bylo poněkud směšné a vlezlé a těžko by se vyhnulo závěrečné situaci na toaletě. Ale spojení našich střev s těmito pocity předvídání je nesporné. Bývá nám „špatně z obav“, cítíme „strach k podělání“, máme „motýly v břiše“, když jsme zamilovaní, nebo bolesti břicha z očekávané úzkosti nebo akutní touhy. Zvracíme z hrůzy, šokového odloučení nebo záchvatu paniky. Propojení syndromu dráždivého tračníku a deprese nebo úzkosti je v epidemiologii dobře prokázané, i když se neví přesně, zda žaludeční problémy vedou k depresi, nebo deprese k žaludečním problémům.
Serotonin ve střevech
Když zkoumáte souvislosti mezi poznáváním a smyslovými jevy, zejména mezi mozkem a střevy, narazíte brzy na známou malou molekulu: serotonin. Serotonin je celebritou mezi neurotransmitery, veřejnosti dobře známou díky průlomovému a rozšířenému užívání SSRI, tedy selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu v antidepresivech. První takové antidepresivum, uvedené na trh v roce 1988 pod názvem Prozac, bylo zvěčněno v autobiografii Elizabeth Wurtzelové Prozacový národ, která se stala světovým bestsellerem (stejnojmenný film je z roku 2001).
Přibližně každý desátý Švéd užívá nějaké antidepresivum, nejčastěji právě založenému na vychytávání serotoninu. Tyto pilulky neobsahují serotonin, ale zvyšují účinek serotoninu vlastního našemu tělu tím, že blokují mechanismy, které omezují dobu jeho působení. Buňky to interpretují jako více serotoninu. Jestliže v minulosti panovala vůči „pilulkám štěstí“ skepse, nyní se serotonin prosadil jako dobrý prostředek pro vytváření pohody. Má už takovou vědeckou auru, že si dnes můžete koupit krásné stříbrné šperky ve tvaru jeho strukturního vzorce.
Málokdo ale ví, že serotonin není primárně neurotransmiterem mozku. Více než 90 % serotoninu v našem těle se nachází v trávicí soustavě a jen malá část se potuluje v mozku. Nevíme přesně, co vše serotonin v našem trávicím systému dělá. Vědecky bylo prokázáno tolik složitých, proměnlivých a někdy i protichůdných funkcí, že je těžké rozeznat, která z nich je dominantní. Při takových nejasnostech se biologové obvykle obrátí ke zkoumání jednoduššího organismu, aby si vše vyjasnili. Serotonin je prastará a rozšířená molekula, dobře zachovaná v rámci evolučního vývoje. Vyskytuje se téměř ve všech živých organismech, dokonce i v rostlinách (mnohá semena, plody a ořechy obsahují poměrně vysoké koncentrace serotoninu, o němž se předpokládá, že jeho účelem je urychlení trávení u živočichů).
Proslulé háďátko
Jednoduchým modelovým organismem, který biologové používají, je háďátko obecné neboli hlístice (Caenorhabditis elegans). Je milimetr dlouhé, průhledné a žije pod zemí, kde se živí především bakteriemi z rozkladu. Dalo by se říci, že už nemá žádná tajemství: všechny jeho buňky byly spočítány a podrobně popsány. Byl to první mnohobuněčný organismus, jehož celý genom byl sekvenován, a to již v roce 1998. Háďátko bylo dokonce několikrát ve vesmíru. Hlavním vědeckým účelem těchto vesmírných cest byl výzkum nulové gravitace a jejího vlivu na svalové buňky a stárnutí. Nejvíce se však vzpomíná na to, jak háďátko přežilo katastrofu raketoplánu Columbia v roce 2003, kdy se raketoplán při návratu do atmosféry rozpadl a sedm astronautů zahynulo.
Přínos háďátka pro molekulární biologii a pro naše chápání života jako takového je nezměrný.
(…)
Háďátko nemá mozek. Má malé průhledné tělíčko složené z křížících se svalů, které díky složité spolupráci pohánějí červa vpřed, když se vrtí v hromadách hlíny, v lese a kompostu po celé planetě. Říkáme, že hledá potravu. Co ale v tomto kontextu znamená „hledat“? Kvůli absenci mozku, mozkové kůry a čehokoli, co bychom mohli nazvat očima, se jeho hledání liší od hledání bzučícího komára u chřástala polního nebo od hledání sladkého ovoce, které spadlo větrem, u vosy. Nemá zrak, který by umožnil identifikovat potravu, ani paměťovou banku, která by dovolila rozpoznat prostředí bohaté na živiny. Důvodem, proč háďátko neumírá hlady a je schopno rozlišovat a pohybovat se mezi mikroprostředími chudými a bohatými na živiny, není pravděpodobně nic jiného než serotonin. Svalový pohyb háďátka vpřed je zdánlivě konstantní, ale mění se jeho intenzita, což mu umožňuje pohybovat se různou rychlostí a zpomalovat své tělo. To má zásadní význam pro jeho přežití. Bylo několikrát prokázáno, mimo jiné bioložkou Elizabeth Sawinovou, že přítomnost bakterií, které jsou hlavním zdrojem potravy háďátka, zvyšuje produkci serotoninu v jeho trávicím systému. Ten následně vyšle signál vedoucí ke snížení svalové aktivity a relativnímu zpomalení. Platí to i naopak: prostředí chudé na bakterie vede ke zvýšení pohyblivosti a rychlosti těla.
V důsledku toho tráví háďátko více času v mikroprostředí bohatém na bakterie a přesouvá se rychle do prostředí bohatého na živiny. Činí tak bez schopnosti vidět, pamatovat si nebo cíleně ovládat svou svalovou aktivitu. Není to ale zcela pasivní nebo náhodný pohyb. Háďátko používá specifický a velmi cílený mechanismus, který je výsledkem behaviorálních reakcí na určitý podnět (přítomnost bakterií). Řečeno způsobem, který molekulární biologové obvykle nesnášejí, účinky tohoto signálu přenášeného serotoninem by se daly popsat takto: vysoký serotonin = plný žaludek, sladké prostředí, jsme v pohodě, zůstaňme tam; nízký serotonin = prázdný žaludek, špatné prostředí, nemáme tady budoucnost, honem, migrujte, migrujte.
(…)
Líbí se mi tu – zůstaň; nelíbí se mi tu – odejdi. Jedná se o první instinktivní pocit, primitivní, ale zásadní, zárodek dnes diskutovaného a zkoumaného komplexního předvídání. Na rozdíl od střevního pocitu háďátka je lidské předvídání pravděpodobně zprostředkováno stovkami či tisíci biologických relé a modulátorů, a přesto zdánlivě stále předává, podobně jako jizva Harryho Pottera, jednoduchou zprávu: Vždyť se mi tu nelíbí – jdi pryč.
Zadržené reakce
V tuto chvíli se již nemůžeme vyhnout otázce, zda serotoninová antidepresiva, která užívá tolik lidí, ovlivňují naše vnitřní pocity. Pozorní čtenáři si již asi položili otázku, zda někoho nenapadlo krmit háďátko Prozacem. Bioložka Elizabeth Sawinová z MIT to skutečně udělala a výsledky byly podle očekávání: v přítomnosti bakterií se hladovějící červ pohyboval s Prozacem výrazně pomaleji než bez něj (tj. signál „líbí se mi tu – zůstaň“ byl zesílen).
(…)
Důvěřujte svým zkušenostem
Pokud do internetového vyhledávače zadáte slovo „instinkt“, pravděpodobně vám vygeneruje výsledky o důvěře v instinkt nebo někdy o tom, jak „přestat příliš přemýšlet“. Naše současné politické klima je stále nedůvěřivější vůči vědě a jejím nárokům na pravdu. Jedním z mnoha příkladů je takzvané popírání klimatu. To, že USA měly nedávno prezidenta, který v přímém přenosu spekuloval o pití bělidla v boji proti COVID-19, je dalším groteskním příkladem, že je téměř směšné se o tom zmiňovat. Ve švédské politické realitě je běžnější přisuzování neúměrné váhy individuálním pocitům vůči společenským jevům, jako je „vnímání pocitu bezpečnosti“.
V současné politice se nízká úroveň vnímaní bezpečnosti považuje v podstatě za stejně závažnou jako skutečný nedostatek bezpečnosti. Nejvíce se však bojí skupiny napříč všemi skupinami, které jsou statisticky nejméně ohroženy násilím (např. starší ženy žijící mimo velká města). Přesto by bylo politickou sebevraždou – na rozdíl od situace před 20 lety – snažit se uklidnit ty, kteří vnímají nebezpečí, argumentem, že jejich strach postrádá důvod. Dnes se „nízký práh pocitu bezpečnosti“ používá jako ospravedlnění pro najímání většího počtu bezpečnostních pracovníků a dalšího drahého bezpečnostního personálu. Naše společnost nám bez větších výhrad říká: „Důvěřuj svému instinktu.“ Nikdo sice neříká „nevěřte oficiálním statistikám“ – to je však implicitně další krok následující po „důvěřujte svému instinktu“. Jak ale ukazují vědecké experimenty, klíčová výhrada by měla znít úplně jinak: „Důvěřujte instinktu – pokud máte v dané věci rozsáhlé zkušenosti.“
Cecilia Verdinelli je švédská spisovatelka a onkoložka.
Poprvé vyšlo ve švédštině v Glänta 2/2023. Text přebíráme ze serveru Eurozine z anglického překladu. Překlad a krácení textu redakce Přítomnosti.
publikováno: 29. 1. 2024
