Už je to dávno, co jsem vám hrál, zpívá v jedné ze svých „trvanlivých“ písní Petr Kalandra, od jehož narození uplyne letos sedmdesát let. Je to dávno? Ano i ne. Dvacet pět let alespoň nevypadá ve srovnání s tímhle číslem tak vzdáleně, jak by mělo. Tehdy, před čtvrt stoletím, jsme se s Petrem loučili v kostele sv. Norberta. Drobně, ale vytrvale pršelo, kostel byl plný lidí a pach zmoklého oblečení se nepěkně mísil s vlezlou vůní kadidla. Knězova zdlouhavá řeč mi šla, jak se říká, jedním uchem tam a druhým ven. Myslel jsem na Petra a hlavou mi táhly obrazy mnoha společných setkání, večírků i hospodských posezení, místy bezmála surreálných. Zněly mi v ní útržky jeho specifických promluv, připomínající mnohdy hrdinské báje ze života dávných reků, přenesené díky jeho
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 10. 3. 2020
