Komentář Petra Pitharta (nejen) ke knize Deník doktora z Mrnic od autora Martina Jana Stránského:
Najdete je na mapě ČR na mnoha místech. Většinou bez jakéhokoli adjektiva; ani nejsou u – či za, ba ani pod – takže se vám budou plést. Tak to možná autor reportážní monografie chtěl. Hledal je skoro náhodně. Jak to bývá v pohádkách: hledal, nehledal.
Nejsou malé, ty Mrnice, chci říci, že nejsou přímo mrňavé, jak se to sugeruje jejich jménem, ale určitě mají k velikosti daleko. Žijí v nich jak mrňaví Mrňané, tak mrňavští chlapi a jejich šikovné paničky. To se vám bude také plést, protože je skoro všechny najdete v hospodě. Jsou tam vlastně za role, které si občas vyměňují. Jak jde život, jak je potřeba. Každou chvíli je někdo mrňavej, a pak zas mrňavský, třeba mrnický frajer je náhle takhle maličkej. A mrňavej ňouma vyroste jako dubisko.
Autor si k Mrnicím udržuje láskyplný odpor. Prrr! Chtěl jsem říci lásku, která ho někdy zklame. Odpor, který se náhle promění ve velkorysé vstřícné gesto. Lásku, která se ukáže být výpočtem. Protože autor ví, že některej mrňavej dokáže náhle vyrůst a že i ten frajer mrňavský nečekaně selže. Česká společnost je pořád ještě neusazená co do hodnot, jejich pořadí, důležitosti. To prý s mrňavskými a s tou společností udělala doba či poměry neboli režim či tamti nahoře, však víte, totáč, pak ta jejich demogracie. Nebo je to správně demokracie? Zkrátka voni. A těch je! Jsou to skoro všichni. Kromě mrňavských. Ti neudělali nic, ani tak, ani jinak.
V té hospodě, ve které budete hledat Mrňany a mrňavské, bude skoro určitě sedět i autor, tam ho najdete, pokud zrovna neordinuje jako obvoďák ve své improvizované místní ordinaci. Taky by mohl být v Praze, přednášet neurologii na univerzitě Yale ve státě Connecticut (USA), to je ta obrostlá břečťanem, z nejlepších v zemi, nebo se bude hádat s úředníky ministerstva zdravotnictví v Praze. Že si nedá pokoj!
To nepochopíte! Proč se s nimi, s Čecháčky, zahazuje v hospodě? A ausgerechnet v Mrnicích? Co si má s nimi povídat? Tenhle globetrotter… Protože tam má barák? Je šikovnej na ruce, vystačil by si přece sám, nebo jen se svou paní a se svým psem. Se svými hosty. To Pražáci dělají.
To je totiž fenomén. Ne Mrnice, ty jistě taky, ale ten doktor je fenomén. Ten by přece mohl – a podle vší pravděpodobností by měl – být všude jinde, jen ne v Mrnicích.
Prozradím, proč tam je, i když to bude šokovat: on je totiž, promiňte mi to, vlastenec. Ano, to ještě existuje. Pochopil, že bez Mrnic to nejde. Protože Mrnice jsou tady skoro všude, platí, že Mrnice jsme my. V naší malosti i naší velikosti.
Ale že nejsme materiál už nepoužitelný, opotřebovaný, že v nás cosi zůstalo z dob, kdy jeho tatínek, jakýsi Stránský, a kulturně i jinak bohaté příbuzenstvo, tu kdysi pokračovalo v národním obrození. Končili právě s posledním patrem ustavování liberálních poměrů a kulturní nasycenosti. A právě s tím hodnotovým pořádkem, hodnotovou usazeností. Věřili, že se sdílené pořadí hodnot plus minus ustálí… Už už to bylo, pak ale museli náhle ze země pryč před Hitlerem, až do Ameriky.
To jsou ty jeho sny, našeho doktora, praštěné, přepjaté, amerikánské, přivezené do Čech, to jsou ty jeho prapory, které se prý musí před jeho barákem pořád ručně vztyčovat a zase sundávat a zase vztyčovat.
Protože prapor je jako signalizace na velkém moři: něco se děje a já vám to chci říci. Prapor, to je jako spousta slov, které řeknete naráz. A pak taky, prapor se třepetá, vaše věta sotva kodrcá… Mrnice jsou tak trochu na moři! Jednou možná vyplují.
Mrnice si zamilujete, chcete tam být taky. Třeba to trefíte a budete tam s doktorem. S tím není problém: stačí si sednout do místní hospody a nechovat se jako přechytralej buran. Dvakrát za den se dozvíte moudro, které nenajdete v žádných pražských revue, dvakrát vám řeknou absolutní kravinu, která hned visí na nejprofláknutějších sítích, a trvají na ní.
Takže konečně: oč vlastně jde. Náš doktor dělá tu práci, o které se pořád a pořád mluví: sjednocuje zemi. Národ. Takže jsou na to už dva: jeden to dělá z Hradu, druhý z Mrnic. Doktor to dělá, aniž to ví, protože to dělá rád, protože ho to baví. Potřebuje Mrňany i mrnické, taky kvůli tomu baráku, oni zase potřebují jeho, taky kvůli jejich bolestem v páteři. Ale on potřebuje Mrničany i mrnické hlavně proto, že chce dát dohromady Čechy. Nevím, jestli ví, že to chce, on to dělá. To už tady taky bylo: podobně poameričtěný Masaryk dělal z Ameriky s Wilsonem Čechy – tenkrát jako docela velký stát (i s Moravany, Slováky, Němci, Židy, Poláky, Maďary…). Amerika holt pořád inspiruje. Přes všechny průsery je to země nadějí a snů. Náš doktůrek je americkej Čech, českej Američan. Jako když vyšiješ! Neznám takový druhý exemplář.
Nepozná se to v Praze, na Václaváku, ani ne na Národní, ale v Mrnicích. Právě si tam dává druhé pivo a vede řeč s místním filosofem, která momentálně nemá hlavu ani patu. V této chvíli je to ta nejdůležitější řeč v zemi: protože je to oba zajímá. Hrad velebně mlčí, ale v Mrnicích je slyšet neustálé repetění. Spojuje se tam národ, zmatený, zklamaný, ale pořád ještě plný tvůrčí energie…
Jeďte tam taky, máte to kousek, všichni to máme kousek – hned za rybníkem, pak doprava. U těch šípkových keřů zpomalte, je tam díra čili výtluk.
Knihu Deník doktora z Mrnic od autora Martina Jana Stránského můžete zakoupit v eshopu nakladatelství Paper Jam nebo si ji můžete objednat na info@vydavatelstvimjs.cz.
Až se otevřou knihkupectví, tak ji naleznete také v síti prodejen Kosmas v České i Slovenské republice.
publikováno: 6. 1. 2021
