Když byl vynikající americký spisovatel p. Theodor Dreiser v Evropě a přijel k nám do Prahy, stěžoval si na jedno zvláštní evropské nepohodlí: totiž na hranice. Člověk prý jede kousek cesty, a už zas musí vytáhnout svůj pasport, podrobit se nové celní prohlídce, dohodovat se s lidmi jiného podivného jazyka, zvykat si na jiná jídla a mít konflikt s jinými zvyky. Prý by měla být celá Evropa raději jeden pořádný veliký stát s jedním pořádným jazykem jako je to celkem tam v Severní Americe. Na tyto vážné námitky jsem panu Dreiserovi řekl (nebo spíše při své nedostatečné angličtině jsem se jen pokoušel to říci), že Evropa je právě velmi romantická země, cosi jako pohádkový svět, kde každý hrdina, vycházeje do světa, musí překročit sedmery řeky a sedmery hory, čelit drakům a propastem, přelézti skleněnou horu, přeplouti ohnivé jezero a vůbec překonat nesčíslné a nadpřirozené překážky, k nimž patří i celní úředníci, nesnáze s pasportem, potíže s cizím jazykem a mnohá jiná dobrodružství. Byl bych mu řekl, že v tom je právě velikost Evropy; že vzdálenost z Prahy do Berlína je daleko větší než vzdálenost z New Yorku do San Franciska, protože mezi Prahou a Berlínem jsou prostě hranice států, hranice národů, hranice životních zvyků. My Evropané jsme poněkud pyšni na své hranice, tak jako obyvatelé hor jsou pyšni na své divoké hory. Chce-li někdo chválit moderní techniku a její vymoženosti, řekne, že naše století se svými transkontinentálními expressy, loděmi, auty, letadly, dráty a radiem „zmenšuje vzdálenosti“. Dobrá, má to své praktické výhody; někdy se někomu může hodit, dorazí-li za den letadlem z Paříže do Cařihradu, zvláště jde-li mu o to, aby vydělával peníze. Ale my, stará Evropa, se držíme přes to jiné tradiční a záslužné činnosti: že naopak zvětšujeme vzdálenosti; že udržujeme složitost a rozsáhlost našeho světa tím, že jsme se odjakživa rozhodli být malými a většími národy, mluvit padesáterým jazykem, pěstovat své různé kultury, temperamenty a zvyklosti a ohradit svou zemi zdí jako zahradu ráje.
Byl kdysi jeden rozervaný český spisovatel, který si položil otázku, má-li to jaký smysl být členem malého národa a nebylo-li by pro malé národy lépe, aby splynuly s velkými. Nikdy jsem nemohl tuto otázku dobře pochopit; připadá mi to, jako by se nějaký melancholický bobr ptal, stojí-li za to být bobrem, když je bobrů o tolik méně než myší nebo koní. Pravý bobr si neklade otázku, má-li to jaký smysl být bobrem, nýbrž jak se má uplatnit, když už prakticky existuje.
Jak se uplatnit: rád bych zdůraznil zvláštní morální význam tohoto životního úkolu. Malý národ má menší prostředky, menší příležitost, menší výběr osob a neskonale těžší podmínky, aby se uplatnil, nežli veliký národ. Každý jeho úspěch je zpola zázrak a zpola hrdinství; každý jeho výkon plyne z velkého napětí malých prostředků. Přeplout oceán na největší a nejdokonalejší lodi světa je buď rekord rychlosti, nebo fakt vyhovující jízdnímu řádu; přeplout oceán na dřevěné bárce je dobrodružný román upomínající na cesty kapitána Marryata; je to úspěch spíše morální nežli technický. Kdyby ve vysoké politice měl trochu místa zájem morální, musely by se malé národy a malé státy těšit zvláštní a srdečné pozornosti.
Na proslulé Kolumbijské universitě se otvírá Institut Československých Studií, jako byl již zřízen institut francouzský, italský, španělský a jiné. Dobrá, Československo se svými třinácti miliony obyvatel je stát poměrně malý, a zdá se být ještě menší proto, že je mladý; tím krásnější je pozornost, kterou mu věnujete. Přáli bychom si, aby studenti, jimž se bude přednášet o naší zemi a její kultuře, nebyli zklamáni ve svém zájmu. Rádi bychom se před nimi honosili něčím neobyčejným; ale přemýšlím-li o tom, zdá se mi, že to nejvíc neobyčejné na nás je, že existujeme. Američtí studenti poznají, že se oháníme v kulturní i hospodářské produkci snad stejně dobře jako kterýkoliv veliký národ; ale to není to podivuhodné, nač bychom chtěli být pyšni. Chcete-li ukázat americkým studentům ten nejzajímavější pohled na Československo, ukažte jim mapu Evropy a řekněte jim, že tento národ, takto vklíněný mezi větší a silnější národy, národ, jehož stará kultura byla vypleněna válkami a násilím, národ, který před stoletím neměl literatury, který před půl stoletím neměl málem škol a před desítiletím hranic, za kterými by se mohl hájit, že tento národ provedl veliký výkon: že se prostě udržel. Chtěl bych jej přirovnat k malé posádce, která se uhájila za hradbami pevnosti proti nesmírné převaze nepřátel; ale nebylo tu dokonce ani hradeb ani pevnosti; byla tu jen vůle žít a uplatnit se. Poznají-li američtí studenti tuto romanci naší existence, bude jim stát za to, aby nás poznali v našem dobrém evropském průměru i našich některých zvláštnostech. Neměřte náš výkon, aniž byste nevážili zároveň náš handicap. Pak bude vaše studium užitečné: neboť bude to poznání života.
K založení Institutu Československých Studií na Kolumbijské universitě v New Yorku.
Karel Čapek, Přítomnost 1927, STR. 1
publikováno: 24. 5. 2021
