V záplavě poct zesnulé britské panovnici tak trochu zapadlo, že institut královské rodiny a s ní spojená image navenek je krom jiného také jednou z nejdéle a nejlépe fungujících marketingových operací britské vlády a establishmentu vůbec.

Dokonce tak úspěšnou, že i experti na ústavní právo museli ostrovní veřejnosti připomínat, že královská koruna je od konce 17. století na vrcholu společenské hierarchie (a navenek zastupuje zemi) jen z dobré vůle a shovívavosti parlamentu. A pod jeho přísným dohledem. Což nijak neubírá na úctě, kterou získala v úřadu právě Alžběta II. Britové, kteří si vystáli osmihodinovou frontu před Westminsterským palácem, se přišli poklonit také hodnotám, které ztělesňovala: povinnosti plnit dané závazky, víře ve smysl služby veřejnosti. Před rakví se klaněli integritě královny, empatii a umu myslet někdy na druhé více než na sebe.

Do skloněných hlav u katafalku se krom úcty promítaly také obavy spojené s tím, že s odchodem předválečné a válečné generace vycházejí i v Británii tyhle hodnoty z módy a začínají se vytrácet.

 

Klopotně do 21. století

Královna svou důstojností a smyslem pro povinnost vrátila úřadu monarchy samozřejmost nahlodanou historickými třenicemi mezi korunou a parlamentem. Samozřejmost, která dala zapomenout, že král Karel I. skončil poslední lednovou sobotu roku 1649 v rukou kata na londýnském popravišti. Že si o čtyřicet let později musel parlament „sáhnout” na uprázdněný trůn pro (nekatolického) monarchu do Nizozemska. Bezdětný král William III. o třináct let později po pádu z koně (klopýtl o krtinec) zemřel a koruna přešla na švagrovou, královnu Annu.

Když o dalších dvanáct let později (a po 18 neúspěšných těhotenstvích) skonala na trůně bez potomků, musel se parlament poohlédnout po monarchovi znovu za hranici – tentokrát ještě dále.

Přes poslední žijící Stuartovnu, princeznu Sofii provdanou v Německu, se dostala na trůn tamější hannoverská dynastie.

Při nástupu na trůn neuměl její první zástupce Jiří I. anglicky a do konce života se pořádně nenaučil. Prestiž a stabilitu britské koruně vlastně vrátilo až třiašedesátileté panování královny Viktorie.

Ne na dlouho. Její nejstarší syn a Alžbětin pradědeček Albert (nastoupil na trůn v roce 1901) proslul ještě za vlády matky jako sukničkář a gambler. Londýnské noviny pro něj vymyslely přezdívku Dirty Bertie. Pro veřejnost to byl Chlípný Bertík.

Jen o dvě generace dál utrpěla monarchie téměř smrtící ránu – král Edward VIII. po jedenácti měsících abdikoval, aby se mohl věnovat své milence, rozvedené americké herečce Wallis Simpsonové. Pár měsíců po své rezignaci si ji vzal za manželku.

 

Královna téměř na dotek

Historický kontext je v případě Alžběty II. důležitý. Otec Jiří VI. sice Brity brilantně provedl útrapami světové války, ale monarchie zůstávala po otřesu spojeném s abdikací jeho bratra ve zkušební lhůtě. Mladá a hezká panovnice s rodinkou dostala příležitost učinit královskou rodinu znovu nepostradatelnou.

Na trůn nastupovala za rozbřesku televizní obrazovky. Reportáže z exotických zahraničních cest a oslňující pompa domácího panování propůjčovaly divákům pocit nevídané intimity a iluzi, že i oni jsou – přes televizní obrazovku – jakousi zprostředkovanou  součástí jinak nepropustného hierarchického řádu.

Přítomnost Alžběty II. v obývacích pokojích je snadno přenášela do pohádkového světa. Ve světě drolících se a rozpadajících jistot – britského impéria, technologické nadřazenosti, zaměstnání na celý život a péče státu od kolébky po stáří – vytvářela iluzi, že kdesi blízko, v paralelním prostoru, existuje svět plný elegantních jistot, kde jaksi automaticky (a bez velkého osobního přičinění) vítězí dobro nad zlem. Kde se není čeho bát.

 

Sanitární funkce konstituční monarchie

Konstituční monarchie do moderního světa 21. století zdánlivě nepatří. Jenže v atomizující se společnosti, v níž definují lidé svou identitu, jak ostře a hlasitě se proti čemukoliv vymezují, přebírá – za příznivé souhry okolností – roli očišťovatelky veřejného prostoru. Přispívá k duševní hygieně společnosti nebo prostě jen k terapeutickém úniku v jinak rozkolísaném světě.

Tam, kde volené hlavy státu stmelují či rozdělují veřejnost na stoupence či odpůrce svými ideologickými znaménky, přinášela panovnice na trůně, matka a manželka, do debaty základní hodnoty mezilidských vztahů a rodiny: lásku a pochopení pro partnera, společnou péči a starost o děti.

Tam, kde konejší politici veřejnost neviditelnou či naopak přísně regulovanou rukou trhu, nabízí královna cosi zcela prostšího a srozumitelnějšího: kavalírské gesto a úctu svého životního partnera, slasti i strasti rodinného života.

S Alžbětou II. neměli Britové na piedestalu veřejné debaty rozdělující ideologii, ale sjednocující mezilidské vztahy. Cesta ke společnému jmenovateli nevedla přes složité algoritmy založené na analýzách dat. Vedla přes společné lidské instinkty sdílené často přes televizní obrazovky.

S pondělním pohřbem Alžběty II. vlastně končí i jeden čerstvě odvysílaný televizní příběh.

Pokračování přinese nový scénář, nové osoby a obsazení. Hlavní hrdina slibuje, že v dalším díle půjde věrně ve stopách své matky – konec konců nepsaná ostrovní ústava mu nic jiného ani nedovoluje.

Empatii, citlivost a vrozenou intuici, s nimiž vládla a jež neokázale dávala najevo matka nového krále Karla III., však nebude snadné nahradit. Od přírody jsou samozřejmější výbavou žen. V záběru televizních kamer či mimo něj.

publikováno: 19. 9. 2022