Poslední tři měsíce roku, říjen, listopad a prosinec, nás v poměrně krátkém sledu vracejí k osobnosti československého a českého prezidenta Václava Havla. V říjnu přišel na svět. Listopad ho katapultoval k politické moci. V prosinci odešel ze života.
Univerzity v Londýně (UCL) a v Cardiffu – s přičiněním neúnavného správce Havlova odkazu Michaela Žantovského a společně s Českým centrem – nabídly ve dvou panelových diskusích laické i odborné veřejnosti konfrontaci Havlova myšlenkového dědictví s palčivými krizemi na prahu druhé dekády 21. století.
Sama Knihovna Václava Havla v Praze pak v těchto dnech posílá na trh už druhé vydání sborníku Havlových stěžejních politických úvah pod názvem Moc bezmocných a jiné eseje.
Reflexe dobových politických úvah mohou být samozřejmě ošidné. Dopis Gustávu Husákovi z dubna 1975 či Moc bezmocných z října 1978, dvě (alespoň v kruzích západních bohemistů) Havlovy nejznámější eseje, budí téměř po půl století nutně dojem časové poplatnosti a dobové omezenosti.
Když Václav Havel dostal otázku, proč dopis tehdejšímu prezidentovi vlastně napsal, odpověděl Jiřímu Ledererovi jako dramatik, který pozoruje svůj život zvenčí. Jako by šlo o jednu z jeho divadelních her:
„Už delší dobu mne tížil pocit, že jsem vržen do jakési hotové a statické situace. Že mne … kdosi zařadil a že já jen pasivně tuto situaci přijímám a jaksi bez účasti vlastní fantazie hraju roli, kterou mi předepsali.”
Dialog ve stínu okupace
Jako by tehdy osmatřicetiletý Havel změnil svou roli, kterou mu život za normalizace předepsal. Uvědomuje si ovšem přitom hranice jeviště a limity scény, na které se pohybuje.
V Dopise Gustávu Husákovi bere tehdejší mocenské uspořádání jako status quo. Nezpochybňuje poválečné rozdělení Evropy, sféru sovětského vlivu, vedoucí úlohu KSČ a samu legitimitu Husákova režimu po výměně vedení KSČ v dubnu 1969.
Nezkoumá příčiny nástupu komunistů k moci v roce 1948 a nezabývá se ani neúspěchem projektu společného státu Čechů a Slováků, který vyhřezl v plné síle na šachovnici evropské historie v roce 1938.
Zabývá se existenčním útlakem, který Husákův režim vyvíjí, aby si vynutil bezvýhradnou poslušnost společnosti. A v praktické rovině snad i udržel statisícovou okupační a okupantskou armádu Sovětského svazu na československém území ve vyčleněných kasárnách a výcvikových prostorech.
Ani ne čtyřicetiletý Havel dává po zevrubné analýze politického, morálního a kulturního úpadku, který přinesla 70. léta, Husákovu vedení velkorysou „výhodu pochybnosti”, když v závěrečném odstavci píše: „… i dnešní státní vedení má možnost působit svou politikou na společnost tak, aby nebyla dávána příležitost tomu horšímu, ale tomu lepšímu v nás.”
O necelé dva roky později se v textu Charty 77 obrací Václav Havel na režim Gustáva Husáka jako na legitimní a autonomní vedení země, po kterém prostě jen žádá dodržování Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Původních 242 signatářů „chce vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí…”.
Diktatura konzumní totality
Snad perzekuce, kterou podpis Charty přinesl, přiměl Václava Havla, aby se v Moci bezmocných z října 1978 pokusil režim, proti kterému se stavěl, definovat. Označuje ho za posttotalitní systém. „Oním post- přitom nechci říci, že by šlo o systém, který už totalitní není; chci naopak říci, že je totalitní zásadně jinak,” upozorňuje Havel a hledá jeho odlišnosti a průsečíky s „klasickou diktaturou”:
„Posttotalitní systém vyrostl na půdě historického setkání diktatury s konzumní společností,” poznamenává Havel a klade čtenáři palčivou otázku, zda „obsáhlá adaptace na život ve lži …nesouvisí… s obecnou nechutí konzumního člověka obětovat něco ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a mravní integritě?”
Rozpad sovětského impéria na rozhraní 80. a 90. let minulého století pak odebral Havlovu „posttotalitnímu systému” autorovu interpretaci a vrátil mu jeho původní význam. Premisa o „moci bezmocných” stejně jako otázky, které kladl svým čtenářům a celé společnosti však zůstávají.
Život v pravdě na ukrajinských pláních
Byť to na londýnské univerzitní půdě, žel, explicitně nezaznělo, přímou lekci existenčního „odmítnutí života ve lži” dávají Evropě a civilizovaném světu svým zápasem o přežití Ukrajinci. Povstáním z února 2014 odmítli život v posttotalitním systému ve stínu Ruska, stejně jako ruskou verzi mafiánského kapitalismu.
Zprávy z bojišť i z ukrajinského týlu hovoří prakticky o nezměrné ochotě člověka obětovat nejen veškeré materiální jistoty, ale i zdraví a život své vlastní duchovní a mravní integritě.
Ukrajinská touha o přežití v pravdě a s vnitřní integritou je inspirující. Je dobré míti v sobě „kus svého Havla”, abychom je plně docenili. I s jeho snahou dobrat se za každých okolností pravdy. A s odvahou přes nepřízeň doby, ústrky a konfrontaci s režimem s ní jít ven na veřejnost.
publikováno: 14. 11. 2022
