Ke svýmu klidu potřebuju klid

Rychlebské hory, okamžitě vám učarují svou krásou. Když zamíříte k Nýznerovským vodopádům, Venušiným miskám nebo Čertovým kazatelnám, můžete se těšit na výhledy po okolí, ale i na čerstvě pečené pstruhy, které nabízejí dole pod kopcem. Zahlédnete tu jsou černé čápi hnízdící na komíně nebo dům, jehož půdu osídlila kolonie netopýrů brvitých. Z odpočívadel u Vidnavských mokřin máte ptačí život v rákosí jako na dlani.

Rychlebské hory můžete ale poznávat ještě jinak. Stačí si na jeden den vzít za průvodce zdejšího poustevníka Jiřího Bartyse.

Sedmatřicetiletý Jiří Bartys vlastní polovinu zaniklé sudetské obce Poklid. Před osmi lety se rozhodl opustit panelákový byt v Šumperku a vydal se tam, kam ho to táhlo od dětství – do hor. Zprvu měl s přítelkyní pronajatý domek na Travné a pracoval jako vychovatel ve Vidnavě. Posledních šest let ale žije sám v maringotce mezi ruinami sudetských domů. Spolupracuje s hnutím Brontosaurus a společně se snaží zachránit vzácné odrůdy ovocných stromů, které se na jeho pozemku nacházejí. Je zkušeným masérem, ale místní „panímámy“, jak jim Jirka říká, ocení, když jim třeba naštípe dříví. Rád také provází pocestné krajem a přitom s nimi rozpráví o jelenech, o divočácích anebo o tom, jaké má s tímto zapomenutým místem plány do budoucna. Po jedné takové celodenní expedici svolil i k následujícímu rozhovoru.

P. H.: Jak dlouho tady už žiješ?

J. B.: Tak osm let s přestávkama, kdy jsem pobýval v cizině.

P. H.: A za poustevníka by ses označil?

J. B.: Ale trošku aj jo. Pochopil jsem, že ke svýmu klidu potřebuju klid. Jinak lidi ale potřebuju, to jo. Přes léto mi nechybí, to byste nevěřili, kolik je tam nahoře teď lidí. Jsem šťastnej za zimu, to přijde málokdo.

P. H.: Jak tě berou místní?

J. B.: Vidí, že jsem novej, ale nějak mě vzali. Nejdřív si mysleli, že jsem nějakej neuvěřitelnej boháč. Teď si myslím, že jsem pro ně takovej příjemnej blázen, kterýho mají rádi.

P. H.: Úplně původně jsi přišel do tohohle kraje s čím?

J. B.: Já jsem přišel s tím, že jsem věřil, že ten prostor bude jednou můj. Pořád se čekalo, já jsem byl na Travné. Byly s tím problémy, protože část té vesnice je v katastru Uhelné a část je v katastru Vlčice. Kvůli tomu se to jmenuje Poklid nebo Zastávka. Kamarádi přišli s tím, že mají zajímavý místo. Jeli jsme se podívat na kopec Hřibová, to je fakt magický místo. Říkají, že kdo je na Hřibové, tak to je král Rychlebských hor, a je to tak. Jsi vysoko a vidíš všechno. Ale těžkej život.

P. H.: No právě, ale co s tím dál?

J. B.: Já třeba to mám tak, že bych ten prostor chtěl využít. Osobně cítím ten potenciál jako takové ozdravně-vzdělávací centrum. Jako že to místo chce působit pro lidi, to vím. Přesně jako Vincenz Priessnitz. Držet si rytmus toho roku. Přes léto je tam řev, jsou tam lidi. Ale zaplať pánbůh, díky tomu, že je ta příroda zarostlá, tak jak je, že to je zarostlý úhor, tak tam jsou srny se srnčatama a laně s kolouchama vedle tebe. Jsou tam zalehlý ve vysoké trávě a maj klid. V okamžiku, kdy to bude vypasený, tak to už nebude. To pak už musíš řešit, aby tam lidi klidně i byli a dostali lék v podobě toho prostředí. Já bych tam viděl priessnitzovu terapii: kosení, štípání, do toho pohodička, ne aby ses dřel, ale aby to byla zábava. Chceš se vyblbnout? Tak běž. Studená voda, tyhle kombinace. Je to spousta práce a já tak jako spěchám pomalu. Protože když do něčeho jedeš, investuješ peníze a veškerou energii a pak buch, černá díra? Tak já si tři roky říkám: Jen v klidu.

P. H.: Takže by se ti líbilo, kdyby ti tam navezli třeba třicet dětí a ty bys je už sám zorganizoval?

J. B.: Třeba tak. Možná vznikne, vlastně už vznikla, návaznost přes dětský tábor v Račím údolí. Jsou i jiný možnosti, který bych si sám rád vyzkoušel. A i pro dospělý. Měli jsme tam třeba kluky z pasťáku (ústav ve Vidnavě, kde dělal J.B.vychovatele). Měli to celý indiánský. Ty jim tam pustíš pstruhy v potoce, kde normálně ani neteče voda. Povíš jim, že se jdou vytřít a oni si najednou začnou chytat pstruhy do rukou. To je prostě nádhera. Sami si toho pstruha vykuchají, jsou to jasný věci – je to smrt, ale sáhnou si na to sami. Nakonec jsme zjistili, že pro ně je nejkrásnější zážitek, když se jdou vyspat ven pod širák. Oni nikdy nespali pod širákem, jsou vydrcení zážitkama, všechno mají, ale toto jednoduchý je pro ně největší mystérium. Jsou z toho pryč. Dělali jsme taky muzikoterapii. Vzali jsme bubny a cokoliv a rapujte. Ať se předvedou. Dělali jsme takovej bordel, že jsem si říkal, co bych dělal, kdyby přijeli pomahači a chrániči.

P. H.: Co třeba elektřina, nechybí ti? V zimě bývá brzy tma.

J. B.: To je hodně brzy tma. To vezmeš svíčku… Maminka je očařka, takže jsem tyhle věci vždycky řešil, ale můžu říct, že zrak mám v pořádku. To se přitulíš a čteš a najednou spíš. Jako medvěd. Zima je přece k tomu se vyklidnit, udělat si pohodu a ne se honit. V téhle době se najelo na úplně jiný biorytmus. Shon a „potřebuješ“ a „abys měl“, a tak dále. Já jsem se nenarodil jako bio robot. Tady můžu dýchat a normálně být. Na tom prostředí je krásný to, že ten prostor je dokonalej. Tam je fakt příroda – přirozenost. Když tam přijdeš, tak můžeš v sobě mít nějakou bolest, ale když tam jsi, tak to místo působí. To bys musel být fakt ultra idiot, abys vzýval ten problém tak dlouho, že bys neviděl to dokonalý okolo. To se ti támhle začne předvádět veverčák, tady jelen startuje, to jenom čučíš. Přemýšlel jsem o počítači. Říkám si, Jiří ne, protože i když budu civět do toho největšího prázdna, tak furt je to větší zážitek, než do počítače. Mám strach, že bych to nedokázal ukočírovat. Teď už to tak nepraktikuju, ale dřív jsem na tom dokázal projet i noc, jak jsem to jako neměl. Nevisím tam na nějakých úchylárnách, dívám se na něco zajímavýho, ale co? K čemu mi to je? Je mi to stejně úplně k hovnu. Ráno jsem jak zombie.

P. H.: Co ti tu dělá radost?

J. B.: Když se kochám přírodou. Někdo medituje tím stylem, že si sedne a utišuje mysl. Ono to není špatný. Ale když jdeš přírodou, jenom ji pozoruješ jak děcko a umíš se uvolnit jak děcko (nebojíš se), tak je to celý prostě ráj. Dokonalej ráj. A já v tom fakt žiju. V zimě ti tam přichází jedenáct jelenů, ty je znáš. Vidíš divočáky. Letos mám takový zážitky s divočákama, že jsem takový nikdy neměl. Dřív jsem z nich měl respekt, to mám taky. Oni se nebojí, postaví se a „hej, jdeš dál“? Když pozoruješ malinký selátka v pyžámku na třicet metrů tři čtvrtě hodiny – paráda. Pár dní na to jsme tam našli mrtvýho lončáka. Škoda, měli jsme ho sežrat. No nesežrali. (smích)

P. H.: Civilizace tě tady nějak ruší?

J. B.: Mám rád klid. Žít tak jak chci a jak mě baví. Tohle mě fakt baví. Mystici nebo esoterici si můžou říkat naučky o tom, že tu mysl ovládneš i ve městě – ano, může to být i pravda. Ale pro mě ne, já si klidně přiznám, že jsem na úrovni, na jaké jsem a jsem tam radši. Dneska dcérenky jediné co dělají, tak se čančají. Do toho na tebe valí všelijaké kraviny, jenom aby tě upoutaly. To tady mám svatý klid.

P. H.: Jak vidíš svou budoucnost?

J. B.: Každý má nějaký poslání. Co je to největší poslání? No poznat, jak věci jsou a ne se někde realizovat. Ale samozřejmě, že přitom, jak poznáváš sebe sama, tak něco vytváříš. Já jsem za celej život zažil jedinou práci, která mi byla trošku nepříjemná, a to bylo, když jsem dělal na benzínové pumpě. To bylo tak jako s něčím, co nemám rád. Ropu a tady ty kraviny nesnáším. Je to něco, co vykořisťuje matičku Zemi. Jsem bytostně přesvědčenej, že ta ropa tam není jen tak od Pánaboha. Je to podobný, jako když je v kloubu taková ta tlumicí kloubní tekutina, aby ty otřesy nešly úplně nasucho. Až to vyčerpáme, tak to bude bomba. Nechci dělat proroka, ale dříve nebo později, bum bác. Ten systém se zhroutí jako hromádka karet. Příroda je požehnaná, systém je za kopcem, může dělat, co chce, ale nedostane na tebe nic, jakmile nejsi chycen do nějaké pastičky… Hlavně v tom městě fakt musíš solit. Přitom takový slamák si postavíš za řekněme tři sta tisíc.

P. H.: Má to u tebe vývoj těch osm let tady?

J. B.: Určitě. Obecně přesně tak. To noření se do přírody. Teď v létě zážitky s jelenama. Když chceš najít parohy, tak je musíš stopovat. Nesmíš je plašit, aby nemusel ze svýho teritoria, ale musíš vědět, kudy chodí. Takže jdeš jeho stezkou, poznáš, který je to jelen. Byly tam i hlubší momenty: nikdy nejsi sám. Já jak jsem s tatínkem chodil po lese, tak tatík byl můj první učitel v podstatě. On si šel svým tempem a mě nechal jít mým tempem. Vždycky počkal tam, kde se to rozdvojovalo. A já jsem šel. Ze začátku jsem byl vytřepanej, hysterickej, pak jsem to pochopil. A najednou tě vychovává matička Země. Tebe vychovává vesmír a ten je dokonalej. Není lepšího učitele. Tatík ti může říct, co je tahle kytička nebo tohle zvířátko. Nikdy mi neřekl nevím. Taky se snažím, abych nikdy nemusel děcku říct nevím. Lepší je vědět.

P. H.: Taky někdy pozoruješ sám sebe?

J. B.: No, někdy to není vůbec hezký pohled. Když se unavené líné prase jenom válí. Poslouchám třeba včely. Což když jsem řekl domorodcům, že jsem poslouchal včely pod lípou, tak to vůbec nemohli pochopit.

P. H.: A máš nějaký cíl, na kterém pracuješ?

J. B.: Mám svůj sen. Tak jak Priessnitz měl své lázně, tak já je tam taky budu jednou mít a tam si budu dělat, co chcu. Jako ta hláška ze Tří veteránů: Dali jsme vám, kamarádíčkové, dary? Co jste s těmi dary udělali? Kolik dětí, kolik babiček jste rozesmáli? Tam vidím potenciál, dát dětem načichnout přírody a i dospělým. Je krásný, že se můžeš dotknout přírody. Že ti najednou vyběhne zajíc, přiletí ti černej čáp, orel nad hlavou. Prostě když budeš v klidu, tak můžeš vidět svýho jelena. Do tohoto zdraví se tam ty procedury dají dát. Myslím si, že lidi to poznají, že s nima nehraješ habaďúru a že jen nekasíruješ. A až jim to bude chybět, tak jako potáhnou.

P. H.: Takže ty dokážeš dát lidem návod na to, jak se zklidnit.

J. B.: Přesně. Návod jak být sám sebou. K sobě lepší. Já dávám systému jen to nejnutnější a jinak si jedu vlastní království. A to je rajský království.

 

publikováno: 25. 7. 2014

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

/ Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …

Stát jako věřitel poslední instance

Významný ekonomický expert uvádí v rozhovoru pro HN: Stát musí hrát roli věřitele poslední instance, a ne …

Dáme si práci se zvláštnostmi světa, nebo bude po nás?

Světu dominují děje extrémní, neznámé a velmi nepravděpodobné a přes rozkvět lidského poznání bude budoucnost …

Hamáček to zařídí! Muži v červeném si nenechají házet klacky…

Muž v červeném svetru – Hamáček – se zjevil, podobně jako kdysi Gross v maskáčích, a už …

Itálie a celá západní Evropa je hloupá? My a Čína jsme chytří?

Zatímco si natahujeme roušky a podrobujeme se vládním nařízením, která jsou nám nemilá (ale chceme …

Historička Eva Broklová a československá demokracie

Na prahu jednoho z nejdramatičtějších týdnů naší novodobé historie, 10. března 2020, zemřela v Praze přední historička …