Kolem poloviny 20. let, po prohrané první světové válce, když se lidé opět zamýšleli nad tím, co by v Evropě mělo zůstat zachováno, se vynořily pochybnosti, zda se staré formy humanismu nepřežily. Erasmův humanismus byl prý až příliš věcí učenců, humanismus Goethovy doby uvízl v estetice až moc. Třeba potřebujeme nový humanismus, který by uchopil celého člověka, nejen jeho myšlení a cítění, ale i jeho jednání. Tento etický a politický humanismus umístil do svého středu pojem paideia, vzdělání a kulturu, a tak se skutečně vrátil k tomu, co znamenal původní isokratovsko-ciceronský humanismus. Tento humanismus se však nechtěl vztahovat k Ciceronovi nebo Isokratovi, ale k celé antice, zvláště k Platónovi, který jak

publikováno: 31. 3. 2016