25. 12. 1938 zemřel ve svých 48 letech Karel Čapek. 26. 12. 1969 nás nečekaně navždy opustil Jiří Šlitr. Bylo mu 45 roků. Oba patří mezi nesporné velikány české kultury. Karel Čapek je jedním ze symbolů Československé republiky v letech 1918–1938, světově uznávaný dramatik, spisovatel, ale také novinář a myslitel. Jiří Šlitr patřil mezi nejvýznamnější tváře nové české kultury v šedesátých letech. Vystudovaný právník, skvělý hudební skladatel, muzikant, výtvarník a osobitý představitel divadla Semafor ve dvojici s Jiřím Suchým. Karel Čapek i Jiří Šlitr zemřeli předčasně. Zanechali však po sobě dílo, které nestárne, rozdává i dalším generacím radost, moudrost a uměleckou hloubku. Oba v sobě měli zvláštní druh vznešenosti, noblesy a pokory zároveň. Ctnosti, kterých se mnohým nedostává. Patřili mezi elity své doby, byli ceněni nejen lidmi z oboru, ale byli zároveň milováni a ctěni svými diváky, posluchači a čtenáři ze všech společenských vrstev.
Když se o Vánocích roku 1969 objevila na naší černobílé malé televizní obrazovce fotografie Jiřího Šlitra v černém rámečku a hlasatelka pronesla strohou větu, že zemřel, tak se moje maminka rozplakala. Nikdo z nás tomu nechtěl uvěřit. Pak někdo řekl: „Proč zrovna on?“ Bylo to den poté, co si mnozí připomínali, jako každý rok, úmrtí Karla Čapka. Od té doby mám Vánoce spojené s těmito dvěma skony.
Karel Čapek rovněž stále glosoval politiku. Není to jen jeho prorocká esej „Proč nejsem komunistou“, v níž mimo jiné píše i toto: „Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění, je to pokus roztříštit svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci.“ Karel Čapek byl přesvědčen o tom, že komunisté zneužívají proletariát. Na komunismu považoval za nejpodezřelejší a nejnelidštější jeho zvláštní pochmurnost. Z ní pak vyhřezla třídní nenávist.
Karel Čapek publikoval své politické a společenské úvahy v novinách a časopisech, mluvil o těchto tématech v rozhlase a na pravidelných setkáváních se svými přáteli. Nebyl uzavřen ve své ulitě a své pochybnosti a výhrady si nenechával jen pro sebe. Mohl by v tom být inspirací i pro mnohé současníky. Mluvil a psal o veřejných věcech v nadčasové rovině, o čemž svědčí jejich aktuálnost i v dnešní době. Podle něj by politika neměla obtěžovat, nemělo by nám z ní být zle a měla by vzbuzovat důvěru. Političtí machři považují politiku jen za jistý druh handlu. Lid potřebují jen na jedno – jako hlasy ve volbách. Stát nefunguje proto, že máme dobře fungující vládu, stát funguje proto, že jsou občané zvyklí poslouchat, a zároveň platí, že se naučili existovat nejen podle vůle (někdy spíše zlovůle) vlády, nýbrž podle svého vlastního rozumu.
Obyčejná lidská slušnost nesmí být nepotřebnou veteší a spravedlnost nemůže být prodejná. To, co je hanebné, nemůže být zároveň normotvorné, jinak jde o zneužití moci. Koaliční demokracie si hledí jen sebe sama. Občané se v mezivolebním období cítí politicky bezmocní a nepotřební a jsou ponižováni jen do rolí pasivních konzumentů.
Jako by k nám promlouval dnešní pozorovatel…
Karel Čapek se v jednom rozhlasovém rozhovoru zamýšlel nad identitou národa. Došel k závěru, že důležitým znakem národní identity je náš mateřský jazyk. Řeč je pro něj základem duchovní existence a kultury každého národa. Když nějaká klíčová veřejně činná osoba pronáší něco způsobem, jímž uráží a znevažuje naši mateřskou řeč, ničí tím základ národní identity. Karel Čapek použil termín korupce jazyka a doprovodil to příměrem o zloději, který křičí chyťte zloděje. Ponižování jazyka je trestuhodnou devalvací veřejné diskuze a ukazuje na malost těch, kteří se toho dopouštějí. Pokud někdo česky neumí, tak ať to raději ani nepředstírá. Není to ani vkusné a ani vtipné, krom toho jsme si toho v dobách normalizace užili více, než by bylo zdrávo.
Dnešní české společnosti chybí kultivovaná občanská aktivita osobností, jakými byli ve své době Karel Čapek a Jiří Šlitr. Chybí nám šlechetnost lidí vlivných a majetných, tedy těch vítězů „sametové transformace“. Někdy se zdá, že tón udávají ti, kteří se na konci studené války nejlépe zorientovali a udrželi si díky kumulaci ekonomické moci i politický a mediální vliv. Přesně podle tehdejších pokynů KGB. Formálně jsou u vesla mladší ročníky, ale ty někdo nasměroval a některé z nich přímo stvořil. Copak by dnes o nás a o naší době psal Karel Čapek? Myslím, že by jeho hodnocení nebylo nejen pro naše mocipány nijak lichotivé. Máme na co navazovat a neměli bychom scénu veřejné produkce vyklízet pro slaboduché exhibice bývalých soudruhů, spolupracovníků StB, přisluhovačů Pekingu a Moskvy a jejich bizarních komparsistů. Česká kultura má co nabídnout i dnes a má silné kořeny. Měla by oslovovat zejména mladé lidi, kteří nejsou zatížení tou obludnou normalizační deformací. Chce to jen trochu odvahy a trpělivosti zároveň. Karel Čapek to uměl, s pokorou i noblesou zároveň. Každoroční vánoční vzpomínka na odchod Karla Čapka a Jiřího Šlitra je příležitost zamyslet se nakonec hlavně nad sebou.
Tak, a teď si jdu pustit Ďábla z Vinohrad…
publikováno: 27. 12. 2019
