Včera jsem si se slzou v oku přečetl žalozpěv o nedobrém (to je jak z dílny Václava Klause), ba tragickém postavení příslušníků této generace.
Těm dvacetiletým, do života vstupujícím, jest státi se průměrnými, dostudovat a vydělávat na daně, chtějí-li však cokoliv jiného, je to problém; to je výsledek velkého průzkumu. Těžko se jim shání v Praze byt, a vystoupí-li ze sociálních sítí do obyčejného života, je to téměř na zabití.
Dítě nezná, a nemá ani proč znát, pojem VDĚČNOST. Vstupuje do světa, který je, a jeho myšlenková kapacita není dost velká na to, aby si uvědomilo, že by to tak být nemuselo. Všechny ty básničky o tom, jak jsme vděčni rodičům a učitelům, jsou bláboly dospělých, které dítě namemoruje a k radosti oslovených přednáší. Teprve až o něco přijde a znovu to (nebo ekvi
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 17. 7. 2020
