Nejprve bych měl říci, že patřím k lidem, kterým si podivná parta z okolí pánů Zemana, Klause a jejich poskoků zvykla posměšně říkat „havloidi“, „pravdoláskaři“ nebo „sluníčkáři“. Taky „pražská kavárna“ a bůh ví, jak ještě – kdo si má takové blbosti pamatovat. Nejen proto jsem se na film Havel vypravil s velmi vážnými obavami. Nebylo mi totiž jasné, jak a zda vůbec je možné popsat formou jakéhosi beletrizovaného dokumentu (jak jsem se domýšlel) život muže, který se několikrát výrazně proměnil, a nedopustit se při tom banalizujících zjednodušení a faktografických posunů, které by sice mohly dobře posloužit filmovému vyprávění, nikoli však historické „pravdě“, která je v místním narativu Havlovi opakovaně vkládána do úst v souvislosti s tím, že „musí (spol
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 21. 9. 2020
