Ještě téhož večera dospěl poutník k nedalekému městu. Šířil se z něj klid, nicméně klid podivný, jako by se veškeré lidské hemžení zastavilo. Jak kráčel a město ho i se svými obyvateli stále těsněji obklopovalo, podivná neživotnost sílila. „Co jste to udělali se svým městem, že je tak tiché a neživé?“ ptal se poutník kolemjdoucích. Konečně mu někdo – nikoli první z oslovených – odpověděl: „Udála se strašná věc. Přepadla nás rychle a nezadržitelně se šířící nemoc, jakou jsme dosud neviděli a nemáme na ni lék. Může ji mít každý z nás, nemusí o tom ani vědět, někdo ji může snadno přestát, jiný obtížněji, každý z nás může však i zemřít. A každý z nás může způsobit smrt svých blízkých.“