„Kdo je zodpovědný za zcela katastrofální podcenění druhé podzimní vlny epidemie, bych nechal na historicích,“ pravil bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger v Otázkách Václava Moravce ze dne 1. listopadu (ČT24). Připomeňme, že Heger při tzv. metanolové kauze z roku 2012 proslul jako aktér razantního zásahu spočívajícího v okamžitém zákazu prodeje alkoholu – kterým možná zachránil i lidské životy – a vysloužil si za toto „silácké gesto“ kritiku tehdejšího prezidenta Václava Klause; pro mě osobně už tenkrát vlastně vysoké státní vyznamenání.
Proto rázného Hegera roku 2012 v citovaném vyjádření z letošního podzimu moc nepoznávám. Domnívám se, že ti, kdo jsou zodpovědní za paralýzu v boji proti šíření nemoci covid-19 z konce letošního srpna a v podstatě i celého září, by minimálně dále neměli vykonávat své funkce. Rovněž není záhodno, aby v příštích volbách kandidovali, jedná-li se o politiky. S následky jejich přístupu se české zdravotnictví a celá země potýká doteď.
Přejděme teď do jiného státu. Švédsko se otázkou zodpovědnosti v nezvládnutí boje s epidemií z letošního jara zabývá již téměř půl roku. K 30. červnu 2020 ustanovila jeho vláda komisi, která má vyhodnotit opatření, jež byla ve Švédsku na jaře činěna pro zamezení nákazy obyvatelstva nemocí covid-19 – a také pro zamezení dalších následků, které nákaza způsobuje. Předsedou této komise je Mats Melin, činovník se zkušeností z práce jiných státních komisí i z nejvyšších řídících funkcí například ve švédském správním soudnictví, ombudsmanském úřadě i u Evropského soudního dvora. Úřední hantýrka uvádí, že vyhodnocení se má týkat činnosti vládních i správních orgánů a rovněž krajů a obcí, jejich krizového řízení a uplatňování principu odpovědnosti včetně jeho regionální dělby. Komise má vedle předložení návrhů na další opatření rovněž provést srovnání Švédska s jinými zeměmi.
První dílčí zpráva této komise, obsahující hustě popsaných 318 stran, je již k dispozici. Týká se záležitosti, která je ve Švédsku chápána jako největší trauma letošního jara: rozšíření nákazy v zařízeních péče o seniory. Právě ono stojí za ohromným počtem švédských jarních obětí epidemie, kdy za tři měsíce od evidence prvního úmrtí v zemi, 11. března, zemřelo 5000 lidí. Vezmeme-li v úvahu smrtnost nemoci covid-19, toto číslo ani zdaleka neodpovídá kumulativnímu počtu nakažených osob, kterých bylo za ony tři měsíce v zemi přibližně 50 000; do června zde denní počet nákaz totiž nikdy nepřesáhl hodnotu jednoho tisíce.
Vzhledem k tomu, že Švédsko má podobný počet obyvatel jako Česká republika, je případné i jedno srovnání: jeho počet nakažených na jaře nikdy nedosahoval alarmujících patnáctitisícových přírůstků za den jako v Česku letošního podzimu, jehož obrovský počet obětí vyplývá i z obrovského počtu nakažených. Je možná důležité, že právě srovnávání s jinými zeměmi je také uvedeno jako jeden z úkolů pro švédskou „koronakomisi“. Švédští sousedé, Norsko, Dánsko a Finsko, totiž první vlnou epidemie prošli s nepoměrně menšími ztrátami na životech – a to jak absolutně, tak rovněž a především v přepočtu na počet obyvatelstva. Do budoucna je dobré se poučit i od sousedů.
Dílčí výsledky práce švédské komise hovoří zcela jasně: jarní strategie k ochraně starých lidí selhala. Péče o seniory nebyla na pandemii připravena a byla na ni špatně vybavena, a to v důsledku strukturálních nedostatků, které byly dobře známy již před pandemií. Za tyto nedostatky nese odpovědnost jak švédská vláda současná, tak vlády dřívější. Problémy podle komise tkví mezi jiným ve fragmentárnosti organizace, chybějícím personálu, jeho nedostatečné kvalifikaci a příliš náročných pracovních podmínkách a také v chybějící legislativě. Obcím, které jsou ze zákona za péči o seniory odpovědné, jsou kladeny nepřekonatelné překážky pro zaměstnávání lékařů a obstarávání potřebného lékařského vybavení. Komise rovněž konstatovala, že na jaře byla nezbytná rozhodnutí a opatření činěna pozdě a někdy byla i nedostatečná.
Švédská vláda ve stejný den, kdy byla dílčí zpráva veřejně prezentována, její výsledky přivítala, i když v ní sama byla rovněž kritizována. Její závěry si vyložila především jako volání po lepší legislativě, jasnějším vymezení odpovědnosti a zlepšení odborného lékařského vzdělání v péči o seniory. V prohlášení připomenula, že téměř 90 % z 7500 švédských obětí nového typu koronaviru (poznámka: aktuální číslo) je ve věku sedmdesáti let či vyšším a že téměř polovina z nich byla ubytována ve speciálním bydlení. Dílčí zprávu vláda chápe jako důležitý výchozí bod pro budoucí reformy péče o seniory, sektoru, který se ve Švédsku stále zvětšuje a potřebuje také rozsáhlejší legislativu. Vedení země se také zavázalo, že v krátké době bude koncipovat dva nové záměry: nový zákon upravující péči o seniory a doplňující stávající zákon o sociálních službách, jehož účelem bude stanovit tomuto odvětví jasnější úkoly i náplň. Druhým záměrem má být posílení odborné lékařské erudice v tomto sektoru, včetně zajištění přístupu k čtyřiadvacetihodinové lékařské péči pro staré lidi ubytované ve speciálním bydlení.
Tím práce komise nicméně ještě nedospěla k závěru; vláda ve svém prohlášení také lapidárně uvedla, že zavlečení nákazy do domovů pro seniory vyplynulo z šíření nákazy ve Švédsku obecně. Zjevně právě k němu komise zaujme stanovisko při další práci. Pro dokončení svých úkolů má stanoven nejzazší termín 28. února 2022. Musí nicméně rovněž podat ještě jednu dílčí zprávu, a to k 31. říjnu příštího roku.
Sám očekávám především odpovědi ve dvou dalších otázkách: jednak v tom, zda se osvědčil či selhal švédský mírnější, liberálnější přístup k epidemii, spočívající spíše na dobrovolných doporučeních než na zákazech; respektive v kterých aspektech se osvědčil a v kterých selhal. To, že si švédská vláda ve zprávě vyžaduje i mezinárodní srovnání, naznačuje, že by v závěrečné zprávě právě tato otázka mohla být zodpovězena: švédští sousedé, kteří jaro 2020 zvládli výrazně lépe, totiž byli v opatřeních striktnější. Další záležitostí by měl – či mohl být – jarní přístup švédského Folkhälsomyndigheten, Úřadu pro národní zdraví – instituce, která má v zemi na starosti ochranu obyvatelstva před epidemiemi obecně – a hlavního epidemiologa Anderse Tegnella.
Zdá se totiž, že přes svá současná vyjádření Tegnell na jaře poměrně dlouho věřil v to, co Nizozemí přehodnotilo za tři dny a co za o něco delší dobu zavrhla rovněž Velká Británie: totiž že účinným prostředkem pro boj s nemocí je co nejrychlejší promoření populace. V tom Tegnella odbornou argumentací silně kritizovala část švédské lékařské a akademické obce. Z vyjádření hlavního švédského epidemiologa, který bývá svými dřívějšími spolupracovníky označován jako velmi tvrdohlavá osoba, rovněž vyplývá, že je vytrvale skeptický k významu nošení roušek – i když rozestupy a mytí rukou prosazuje.
Obávám se také, že je třeba data hlavního švédského epidemiologa třeba vždy ověřovat z vícero zdrojů. V rozhovoru například uvádí, že „(…) vrchol epidemie nastal ve Švédsku v první polovině dubna, poté došlo k pozvolnému poklesu případů a od června dále bylo šíření (…) velmi mírné, pravděpodobně nejnižší v Evropě.“ Z dat Univerzity Johnse Hopkinse nicméně vyplývá, že v květnu epidemie ve Švédsku pokračovala stejným tempem jako v dubnu a v červnu vrcholila: v patnácti dnech měsíce počet odhalených případů přesáhl tisícovku, což se v měsících předchozích nestalo ani jednou. A srovnejme si za tři letní měsíce čísla švédských nakažených jen s (tehdy ještě „vzornou“) Českou republikou s řádově podobným počtem obyvatelstva: za červen Švédsko 29 263 a Česko 2686. Za červenec Švédsko 9152 a Česko 4620, za srpen Švédsko 7303 a Česko 8044. I druhá část Tegnellova výroku tak minimálně vzhledem v Česku vykazuje u června i července něco, co by se politicky korektním jazykem nejlépe nazvalo „komplikovaný vztah k realitě“. Jedna z Tegnellových švédských kritiček z letošního jara nadnesla, že jeho způsob veřejných prezentací připomíná obhajobu v soudní síni; je třeba případ ustát fakta nefakta. A mimo jiné: Tegnellovo „Sweden best in covid“ – nepřipomíná nám to také něco ze střední Evropy?
I když na jaře Švédsko nezavřelo všechny obchody ani restaurace či knihovny, přesto nebylo povoleno shromažďování více než padesáti lidí, na některých školách probíhala dálková výuka a spousta Švédů pracovala z domova. Proto se přece jen domnívám, že země bývá ze strany zastánců ultraliberálního přístupu k nemoci dávána za vzor ne zcela právem. Je něco jiného covid-19 bagatelizovat či přímo popírat – a je něco jiného přiznat, že se stala chyba, která měla fatální důsledky, a pracovat do budoucna na nápravě.
Další dílčí zpráva švédské koronakomise bude opět být švédským – a nikoliv cizím – verdiktem nad přístupem Švédů. Což mi znovu připomíná, že u nás stran letošního podzimu nezbytně potřebujeme český verdikt nad přístupem Čechů – nevyjímaje z toho ovšem i Slováka v čele vlády.
Průběh druhé pandemické vlny totiž v mezinárodním srovnání nelze hodnotit jinak než jako statistiku z 19. prosince: jelikož u nás od začátku epidemie nového koronaviru zemřelo již více než 10 000 lidí s prokázanou nákazou, podle počtu mrtvých s covidem-19 na 100 000 obyvatel je Česká republika pátou nejpostiženější zemí Evropské unie po Belgii, Itálii, Slovinsku a Španělsku, a dvanáctou nejpostiženější zemí na celém světě.
Podle počtu případů nákazy na 100 000 obyvatel je Česko v Unii na druhém místě za Lucemburskem, a ve světě je v tomto ohledu na místě pátém. Přitom ještě do začátku října patřilo mezi nejméně postižené země Unie.
Někdo by měl ale vysvětlit, jak pak mohlo dojít k tomu, že dne 4. listopadu byla nákaza prokázána u 15 725 lidí, což je více než za celé období od 1. března, dne s prvními třemi případy, do 27. července, tj. za celých téměř pět měsíců! Česká koronakomise by tak měla být ustavena co nejdříve. Už proto, že Česko má dnes už více obětí nemoci než Švédsko.
publikováno: 26. 12. 2020
