Nadlouho největší nespravedlnost – daně 15 %

Pavel Rybář

Pavel Rybář

Mediální komentátor

Většina senátorů vyhověla přání premiéra a podpořila zavedení rovné daně 15 procent. Vedle otrávených řek, chaotického krizového managementu a epidemie dluhových pastí bude mít Česká republika nově také jeden z nejnespravedlivějších daňových systémů v Evropě.

Jestliže Hegel založil svoji analýzu společenské reality na přesvědčení, že hybnou složkou dějin je pokrok, pak to bylo proto, že si ve své době nedovedl představit skutečnou všehoschopnost několika šílenců v české politice. Ano, můžeme tvrdošíjně obhajovat jejich pozice tím, že kandidovali, byli zvoleni a mají mandát od voličů, ale to z nich nedělá menší šílence. Vydejme se nyní po stopách jedné z největších hloupostí, které byla tuzemská politika schopna ve své historii vyprodukovat a jež se nepříliš důvtipně maskuje zaklínadly typu „lidem zůstane více peněz v peněženkách“.

Koncept rovné daně – novela schválená Sněmovnou a nyní i Senátem sice teoreticky zavádí systém se dvěma sazbami, přičemž druhá sazba 23 procent se ale bude týkat méně než jednoho procenta zaměstnanců, takže je relevantní mluvit o rovné dani – v devadesátých letech doporučovaly České republice věhlasné mezivládní organizace jako Mezinárodní měnový fond nebo OECD. Ty neváhaly ani okamžik a udělaly to, co dělaly u příležitosti změn společenských poměrů vždy: zaplavily transformující se ekonomiky poradci, doporučeními, návody, příklady a instrukcemi. Rovná daň měla být jedním z nástrojů, jak zvýšit motivaci lidí vydělávat co nejvíce a podpořit rozmach podnikání. Ideologické klima konce 20. století navíc daňové progresi moc nepřálo: ve Skandinávii i někteří sociální demokraté mudrovali nad nežádoucími účinky progresivního zdanění. Není tedy překvapením, že český sen o západních mzdách a „návratu do Evropy“ absorboval myšlenku rovné daně takřka bez odporu.

Dle liberálních pouček se měla rovná daň díky své jednoduchosti projevit také na přílivu zahraničních investic. Jenže fakta se proti liberálním ekonomům opět spikla. V letech 1989 až 2003 dosáhl celkový objem přímých zahraničních investic ve východní Evropě částky 117 miliard dolarů. Bylo to důsledkem celkové liberalizace ekonomik postkomunistických států. Naopak na počátku 21. století se už příliv zahraničních investic do těchto zemí začal snižovat. Důvodem bylo chystané rozšíření Evropské unie, díky kterému získaly firmy v Česku, Polsku, Maďarsku, Estonsku a dalších zemích přístup na jednotný trh a začaly výrazně profitovat z exportu domácího zboží. Výhoda nevyčerpatelných zásob levné pracovní sily pro zahraniční průmyslové koncerny byla pryč.

Fantom Vlastimila Tlustého, který v roce 2006 přišel s návrhem rovné daně a pomohl vyhrát ODS parlamentní volby, působí uprostřed těchto velkých ekonomických procesů opravdu přízračně. Následovalo vystřízlivění doprovázené zjištěním, že by zavedení rovné daně v sazbě 15 procent bylo příliš drahým opatřením, což vedlo ke vzniku mechanismu zvaného „superhrubá mzda“, ve kterém se k základu daně přičítají ještě zálohy na sociálním a zdravotním pojištění, které ovšem odvádí zaměstnavatel. Zaměstnanec tak fakticky platí daň z něčeho, co není jeho příjmem, a efektivní zdanění příjmu zaměstnance není 15 procent, ale 20,1.

Nový princip zdanění práce byl navíc doprovázen několika dalšími svéráznými řešeními příjmové stránky rozpočtu, což z hesla „více peněz v peněženkách“ udělalo „killing joke“ politické satiry. Některá řešení byla realizována (spoluúčast pacientů ve zdravotnictví), o jiných se vážně uvažovalo (poplatky za studium na vysokých školách). Z nízkých důchodů lidé platili nesmyslné poplatky za návštěvu lékaře nebo za recept, chudší rodiny ztratily motivaci posílat nadané děti na vysoké školy, neboť by uvažované zavedení školného způsobilo tornádo v jejich rozpočtech. Stát tedy na provoz svých služeb získával dodatečné příjmy, avšak už ne prostřednictvím daní, nýbrž rovnou z „peněženek“ lidí. Výborně to ilustrují automaty v nemocnicích, do kterých musel pacient vhodit třicet korun v drobných, aby se mohl nechat vyšetřit. ODS se vlastním dogmatem, že problém je vždy na výdajové straně rozpočtu, nikdy sama neřídila a praxe vlád vedených touto stranou ukázala mylnost této poučky více než dobře.

Je nutné připomenout, že některé partaje, které se deklarují jako středové, tento spor mezi levicí a pravicí vysloveně otravuje. Centristé věří tomu, že správné jsou nízké daně, ale nechtějí vyostřovat spor o jejich výši a připravovat se zbytečně o sympatie voličů z různých částí společnosti. A tím se dostáváme ke vzestupu hnutí ANO. Na dobu, kdy toto hnutí nevolili zdaleka jen starobní důchodci, ale zejména také podnikatelé, živnostníci a liberálně orientovaní voliči, už většina z nás zapomněla. O něco více lidí si možná vzpomene, že Andrej Babiš začal v politice jako ministr financí, což lze s odstupem několika let považovat za počátek decimace sociální demokracie i začátek konce sociálně ohleduplné politiky. Fascinující ale je především to, jakým způsobem Babiš obhájil existující daňovou nespravedlnost. Rozložení daňového břemene v obyvatelstvu je podle něho v pořádku, hlavní problém spočívá údajně v institucích, které daně vybírají. Do nich je třeba vpustit ostřílené manažery, zavést profesionální řízení, orientaci na výsledek – prostě jako v té bájné firmě, jejíž uondaní a přepracovaní manažeři jednou nahradí v čele státu politiky. Babišova odpověď na zásadní politickou otázku „co s daněmi?“ byla až skandálně triviální: vybrat víc!

Jaký div, že Ministerstvo financí s tímto přístupem dodneška žádnou pořádnou reformu českých daní nevypracovalo a místo toho nechá Poslaneckou sněmovnu patlat se s bizarním daňovým balíčkem až hluboko do noci, kdy většinu poslanců v divokých snech pronásleduje zombie Vlastimila Tlustého? Čekal snad někdo, že Ministerstvo financí pod vedením paní, která trpí instagramovou obsesí, bude otázku daní promýšlet seriózně? Stačí uvést pár příkladů a hned je vám jasné, že hnutí ANO a jím ovládané úřady jsou černou dírou společenských diskusí o daňové spravedlnosti. Uhlíková daň? Nechceme. Bankovní daň? Vyloučeno. Daň z nabytí nemovitosti? Zrušíme. Digitální daň? Radši odložíme. Pirátský návrh na zdanění kapitálových příjmů? Jsou to neomarxisti!

Pro ekonomy, kteří působí ve skupině NERV a dlouhodobě poukazují na nevyváženost českého daňového systému, jsou Babišův tým jenom troubové, kterým nemá cenu cokoli vysvětlovat. Nejde se jim divit. Zkuste vést debatu s agresivním pitomcem, který má drzost do médií hlásat, že při sazbě daně 15 procent si všichni polepší stejně. Pokud vyjdeme z makroekonomie, které se Ministerstvo financí pokouší rozumět, když mluví o podpoře spotřeby a nakopnutí ekonomiky, snížení daní všem na 15 procent může těžko být efektivním opatřením. Zatímco zaměstnanec s výdělkem 20 tisíc korun měsíčně má motivaci každou přidanou tisícikorunu utratit a skutečně podpořit spotřebu, zaměstnanec s příjmem 60 tisíc korun stejnou přidanou částku spíše vloží do úspor. Tomu se říká teorie klesajícího mezního užitku a učí se jí už studenti gymnázií a obchodních akademií. Schválený návrh vede k ještě disproporčnějším výsledkům a nízkopříjmovým skupinám pomáhá minimálně. Většinu koláče upečeného ze snížení daní si rozdělí vysokopříjmoví zaměstnanci. U nízkopříjmových se dá naopak předpokládat, že jejich reálné mzdy budou stejně nízké jako dosud, jelikož i slíbené nominální navýšení jim nakonec požere inflace. Navíc se jim vlivem škrtů v obecních a krajských rozpočtech zhorší kvalita veřejných služeb.

Senát měl možnost naplnit svojí historickou úlohu a ukázat skeptikům, že se vedle obrany „ústavnosti, svobody a vlády práva“ dokáže postavit také na stranu rozumu. Jenomže to byste od továrny na bombastická politická gesta chtěli příliš. Horní komora prý nemůže během 14 dnů přetvořit daňový systém (ústava jí dává na projednání návrhu zákona 30 dnů). To ale ani nebylo jejím úkolem. Hlavní vyjednavači obětovali několik ze svého milionu chvilek, sešli se s Babišem a Schillerovou a deklarovali, že to nejlepší, jak s celou patálií naložit, bude najít kompromis. Jak se později ukázalo, kompromis spočíval v rozhodnutí snížit růst slevy na poplatníka, který byl v celém daňovém balíčku tím nejracionálnějším návrhem. Účet celého experimentu se tak v případě přijetí upravené verze Sněmovnou vyšplhá jen na trapných 105 miliard. Není to skvělé?

Poslední myšlenka bude úmyslně provokativní a nepopulistická, ostatně právě nejpopulističtější populismus bývá velmi politicky korektní.

Aby měla příští vláda šanci tento požár uhasit a přichystat rozsáhlou reformu daňového systému, musí se splnit dvě podmínky: Nové volby se musí uskutečnit co nejdříve a minimálně polovina „fanklubu nízkých daní“ po nich musí skončit mimo Sněmovnu. To sice v rámci pravidel, podle nichž volební zisk konzervativně-liberální koalice ODS, lidovců a TOP 09 musí překročit hranici 15 procent, úplně vyloučené není, bude ale významně záležet i na tom, jak si povede druhá pirátsko-starostovská koalice. Pokud vznikne dojem, že progresivnější koalice přetahuje sympatizanty první koalice na svoji stranu, může v řadách ODS propuknout panika. A jak ukazují nedávné neurotické výstupy premiéra, zvládání paniky není zrovna silnou stránkou těch, kteří mají „více peněz v peněženkách“.

 

 

publikováno: 4. 1. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


Nákaza slovy. Homo homini virus 4.

Vo svojich úvahách som nechal stranou ideologické konštrukty a obmedzujem sa na slová a ich radikálne …

Nenásilná konfrontace – výměna názorů

„Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.“ [1]Dle čl. 2 Úmluvy …

Jaký Zeman, takový Čapek…

Říkalo se už za komunistických prezidentů: „Jaký Novotný / Husák / Zápotocký etc., takový Čapek.“ …

Není jen čínský virus!

Rok 2020 obnažil naše limity. Dlouho jsme žili v iluzi, že všechny vážné obtíže a hrozby …

Co nás čeká v roce 21

Svět v roce 2021 čekají velké úkoly: Potlačit pandemii, napravit Trumpovy rozvratné kozelce, akceptovat Johnsonovy ostrovní …

Žij nový den tak, jako bys prostíral stůl

Biblický text, který se nás dnes pokusí obdarovat, je zapsán ve starozákonní knize Přísloví, ve …

Demokracie jako šachy

Asi každý z nás známe tu hru na 64 polích. I když život není černobílý, …

2021 z pohledu neurofilozofa

Debata o roce 2021 začíná. Většina z nás věří, že nový rok nám přinese úlevu a postupný návrat …