„Padni komu padni“ („La justice passe pour tout un chacun“) pobrukují si lidé a moudře pokyvují hlavami všude tam, kde se režimy přinejmenším verbálně hlásí k demokratickým pořádkům. Co si ti námi zvolení politici občas dovolují, je věru nehorázné, opakují rozhořčeně svými představiteli balamucení občané. A mají pravdu: zneužívání moci, obcházení zákona o financování volebních kampaní či „kupčení s vlivem“, jak se hezky francouzsky říká „trafic d´influence“, což jsou hlavní body obžaloby proti bývalému francouzskému prezidentu Nicolasi Sarkozymu, jsou v demokratickém právním státě mezi vážnými zločiny.
Člověk – a člověk-právník v první řadě – by možná i řekl, že jsou to ty nejzávažnější: horší než krádež, v níž nějaký rošťák okrade své bližní, ba i o hodně horší snad dokonce než vražda, při níž nějaký jedinec připraví o život jiného jedince. Zde se totiž narušuje celý politický a právní systém, na němž je společnost postavena. Tedy to, co jiný Francouz, proslulý Jean-Jacques Rousseau, nazval v taktéž hezké formuli „společenskou smlouvou“ („contrat social“). Protože „ryba smrdí od hlavy“, v tomto případě zvolené hlavy státu, a kýžený právní stát zaručuje nejen volnost (liberté), ale též rovnost (égalité) všech občanů – o bratrství (fraternité) ani nemluvě – mohl by se rozkladem korupce proměnit v džungli. A celou Francii, se všemi osvícenými principy, jimiž tato země po více než 200 let oblažuje svět, bychom mohli pověsit na hřebík.
Vzhledem k nebezpečí, jež pro politický systém představuje korupce a „velká finanční kriminalita“, není překvapivé, že Francie v roce 2014 přistoupila k opatřením posilujícím justici v této oblasti s tím, že vytvořila zvláštní státní zastupitelství, jímž je Parquet national financier (PNF). Ten dostal do vínku ty nejsložitější aféry, v nichž šlo o vyšší zájmy státu, a ty, do nichž byli zapleteni nejrůznější potentáti, jejichž techtle mechtle mohly ohrozit důvěryhodnost státu jako takového. Tak podstatně ovlivnil prezidentské volby v roce 2017, když zcela zlikvidoval šanci Françoise Fillona na zvolení prezidentem poté, co odkryl, že dotyčný coby poslanec nezákonně zaměstnával na fiktivní pracovní smlouvy členy své rodiny. I jiných afér, s nimiž prokurátor vyrukoval, je přirozeně více.
Může-li se stát předmětem stíhání slibný kandidát na prezidenta, proč by jím nemohl být i prezident bývalý?
Údajná (a tak to budeme říkat až do chvíle, kdy odvolávací soud případně potvrdí obvinění) Sarkozyho snaha v době jeho prezidentství vymoci prostřednictvím svého advokáta z určitého soudce informace týkající se prezidentova zapletení do jisté kauzy, může a musí být vnímána coby zneužití pravomoci veřejného činitele. Musí být vnímána coby korupce, pokud je pravda, že dotyčnému soudci bylo přislíbeno, že bude „popostrčen“ (obžalobou stále opakovaný „coup de pouce“) k vyšším funkcím za poskytnuté informace, a nezáleží na tom, zda služba byla opravdu poskytnuta, stejně tak jako odměna za ní. Paragraf je v této oblasti jasný: kupčení s vlivem může zůstat na úrovni pouhého pokusu. Prvoinstanční soud shledal Sarkozyho vinným a exprezidentovi napařil tři roky vězení, z nichž, bezprecedentně v 5. republice (od roku 1958) v případě bývalé hlavy státu, jeden rok natvrdo.
Sarkozy vyslyšel rozsudek v klidu, což ovšem neznamená, že s ním souhlasí, stejně tak jako s celým obviněním. Soudce považuje za osobně podjaté. Prý se mstí za výroky, které pronesl na adresu jejich profese. Zásadně nesouhlasí s procedurou odposlechů, která byla použita k získání důkazů viny. Nikdy však z jeho úst nezaznělo, že by snad postrádal „důvěru ve spravedlnost své země“ – jak zní posvátná formule. Je si bezpochyby vědom, že by tím uškodil nejen sobě, ale zemi samotné. Copak nejsme ve Francii, právním státě par excellence, v jehož existenci musí politik jeho kalibru, prezident, byť i bývalý, věřit či přinejmenším na oko předstírat, že v ní pevně věří? Nesouhlas s rozsudkem nicméně Sarkozymu nezabránil pohrozit, že popožene celou záležitost před Evropský soud pro lidská práva, což by přece jen de facto neznamenalo nic jiného než projev nedůvěry ve francouzskou justici. Prozatím se odvolal a kauza Sarkozy, obohacená o blížící se projednávání před soudem dalšího obvinění, týkajícího se tentokrát podvodného financování prezidentské kampaně – aféry známé pod jménem Bygmalion – se potáhne ještě po dlouhé měsíce.
Tak se mají věci dnes v kauze, kterou Francie sleduje s pochopitelným zájmem a která zároveň rozděluje veřejné mínění na ty, kdo jsou přesvědčeni o Sarkozyho vině, a ty, kdo soud obviňují z toho, že neoprávněně perzekuuje velké ryby, jíž takový bývalý prezident bezpochyby je. Pro jedny je rozsudek důkazem zdravého fungování nezávislé justice, podle druhých zase ilustruje nerovnost před zákonem, která znevýhodňuje mocné navzdory zakořeněné představě o opaku.
Od podezření, že s justicí je něco v nepořádku, už je jenom krok k přesvědčení, že za vším jsou něčí zájmy, že vše je předmětem manipulací. Jedná-li se o politika, u nějž se ještě nevědělo, zda se bude v roce 2022 znovu ucházet o prezidentský post, je pro část veřejnosti nasnadě si myslet, že proces s Nicolasem Sarkozym je součástí politického boje a snahy se zbavit protivníka, který má ve společnosti nadále velké množství sympatizantů. A tyto hlasy se už hojně ozývají, zejména v politických prohlášeních, aniž by bylo zcela jasné, kdo by měl být tím, kdo tento rafinovaný a komplikovaný komplot proti Sarkozymu zorganizoval, a zejména, jak by to mohl udělat.
Ukazuje se, že představa, podle níž za politikou a za údajně na demokratických principech vybudovanými institucemi operují temné síly, je rozšířenější, než jsme si vůbec mohli myslet. A také že operují! Víme, že boj o moc se odjakživa vede nejrůznějšími prostředky, včetně nekalých, a určitě nemáme důvod se domnívat, že k tomu nedochází i v demokratických zákony sešněrovaných společnostech. S překvapením však konstatujeme například, kolik Američanů je ochotno věřit v tak masivní manipulaci s hlasy, že by byla schopná zvrátit výsledek prezidentských voleb, a to i poté, co bezpočet kontrolních orgánů tuto eventualitu vyloučil. To jen pro ilustraci.
Možnost selhání francouzské justice ve věci bývalého prezidenta nám nemusí připadat natolik absurdní, ale už jen existence podezření z absence důvěryhodnosti, jíž se může těšit tato instituce, je značně korozivní a představuje vážné ohrožení demokratického pořádku: ve chvíli, kdy někteří si myslí, že ten už je narušen, a jiní – nejen ve Francii, často i východněji – si zase přejí, aby narušen byl.
Zde ale musíme zvednout prst a těm, kdo jsou víceméně přesvědčeni o prohnilosti francouzské justice či právní stát vnímají coby nerealizovatelnou chiméru a demokracii samotnou jako pouhé balamucení lidí, je potřebné sdělit, že Francie přece jen není Rusko: politické motivace pařížského soudu zůstávají pouze ve stadiu hypotéz a Sarkozy sám spolu se svou advokátkou mluví spíše o podjatosti. A pak, copak Macron poslal Sarkozymu prostřednictvím francouzských tajných služeb novičok či jiný jed domácí provenience? Mluvíme-li o selhání justice a právního státu obecně, pak tu máme pro ilustraci značně výraznější příklady. Už i bible něco říká o břevnu ve vlastním oku.
Síla politického systému spočívá především v síle oněch tří mocí, o nichž Sarkozyho krajan Montesquieu před bezmála třemi sty lety pravil, že musí být vzájemně nezávislé: moci legislativní, moci výkonné a v tomto případě hlavně moci soudní. Nic nám prozatím neukazuje, že by se dělo něco, co by vedlo k Montesquieuově a potažmo i naší nespokojenosti.
publikováno: 7. 3. 2021
