Helena Čapková: Vpád žen

Není pochyby: zevní obraz dnešního života je jimi jaksi až přeplněn. Ženy jsou všude, porušujíce před­válečnou rovnováhu, kdy pouze za zvláštních okolno­stí bylo jich možno ve veřejnosti napočísti tak sotva jednu třetinu; dnes však — ať už v divadlech, kinech, koncertech, na výstavách či promenádách — represen­tují — reálně odhadnuto — dobré dvě třetiny veškeré frekvence.

Avšak i jinde jest tomu tak; není dnes jediné školy, jediného úřadu a závodu, nemocnice, i vědeckého či uměleckého ústavu, kde by nebylo jich zaměstnáno úctyhodné procento; pracují, tvoří, píší a zdokonalují se ve veškerých oborech, zmocňují se všeho a dovedou také skorém všechno a zdá se, že nezbývá již mnoho věcí, jichž dosažení bylo by jim zhola nemožno.

Samy a svobodně právě tak jako muži rozšiřují svůj obzor i velmi nákladnými cestami; veškerá musea a pamětihodnosti světa frekventovány jsou úžasně vyso­kou číslici žen ve věku od 5 – 17 let, které přišly ze všech vrstev společenských, často za cenu nepoměrných pro ně obětí, a ze všech zemí a národů, aby se dle svých možností přiblížily starému umění. Avšak i uměl­ci dneška jakoby tvořili především pro ženy, které da­leko dychtivěji čtou, navštěvují koncerty, divadla i výstavy než současní mužové. Proto, že mají více času? Ne vždycky a ne často; snad jenom někdy, spíše výjimkou, než pravidlem. Není už takřka oboru, v něm neuplatňovala by žena duševní svou vlohu a kapacitu, ovšem v rozměrech předem určených rozsahem předcházející průpravy; hodnost akademická, autorství celých děl, vědecká soustavná bádání — to vše je jí dnes dostupno a uplatňuje se často se zdarem i skutečnou rozvahou. Vedena jsouc mužem? Jako spolupracovnice mužova? Ano, dostalo-li se jí v jednom z desíti připadlí toho vzácného a zvláštního štěstí; obyčejně však je jí pracovati samotné za těchže podmínek, za jakých pracuje muž, a jest jí státi snad ještě pevněji na svém, poněvadž jest vydána více než je vlastně spravedlivo pobouřené jeho kritice.

 

Muž to byl nepochybně, který vybudoval umění i vědu a ovládal všechny funkce a vysoké polohy duchovního života; chtěl by je střežiti stále ještě neústupně, ale činí tak, bohužel, s menším zdarem, než by si zrovna přál. Marně poukazuje na to, že on to byl, který vybudoval celý myšlenkový poklad lidstva takřka naprosto bez spolupráce ženiny; marně také označuje vlastní svou práci na vrchol dokonalosti a výtečnosti, kdežto nové výkony žen mají v jeho očích již předem vtištěnu pečeť — třebas i někdy velmi rozkošné — slabosti a nedostatečnosti. Nic nepomáhá již ani označování všeho, co z duševní dílny ženiny vychází, epithety jako „ženský výkon, ženská snaha, výplod ženské fantasie“; ba nevystačil je se již ani uznáním nejvyšším za ženskou práci nejdokonalejší ze všech, označí-li ji kritika mužů co výkon „mužně poctivý“ anebo přímo až „mužsky promyšlený“, což nepochybně znamená v táboře mužů nejvýše dosažitelnou ženskou slávu. Nelze již ničím oddisputovati ženě, že ze všech pramenů poznání, které otevřely se před ní, čerpá dychtivě a vykonává při tom kus žensky poctivé a žensky dobré práce. A bylo by spravedlivo oceňovati ji týmiž slovy uznání a chvály, jimiž bývá obdařen za stejných okolností kterýkoli muž; přiznejme sobě konečně již otevřeně, že dogma jeho absolutní nadvlády ve světě duchovním je touto nebývalou invasí žen ve všech snad oborech silně porušeno.

 

Dřívější generace žen byly charakterisovány tím, že nevědouce ničeho anebo jen málo, myslily, že vědí vše a vystačovaly přes to skvěle onou převahou přírodní síly, obluzující mozky mužů v té míře, že neviděli ve fatě morganě svých smyslů — pravdy věcí. Avšak žena dneška, která, často donucena okolnostmi a drsností doby, skutečně ví, smýšlí podstatně jinak a tvrdí smutně: umím, co může uměti každý; avšak to, co cítím, cítím jen já sama. A cítí podivné a zlé věci: že jest desillusionována a ztratila tím bývalou pevnou půdu pod nohami a že jen pracně daří se ji pro sebe samu hledání pravého místa. Staré ideály o soužití muže a ženy v nerovnováze kolísají; a kdyby je někdo třeba i andělskými jazyky hájil, marně je bude hájiti; proměňují se naveskrz s jistotou, jíž nikdo nezadrží. A ona sama především odmítá chladnokrevně ideální obraz muže, jakým ho minulá doba, její tradice a co hlavního — on sám ve své vlastnosti vůdce — pro ni sestrojil, a žádá si obrazu jiného, jenž před zrakem jejím vlastním může obstáti a také obstojí.

 

Všechno, co ji na muži okouzlovalo nejvíce, váha činu i myšlení, vědomosti, urputnost existenčního zápasu, to vše pozbylo jaksi někdejšího nimbu, jejž propůjčuje věcem nedostupnost; a ona poznává se skutečným děsem, že průměr její vlastní a poznání, jehož nabyla průběhem vlastního životního zápasu, neliší se takřka v ničem od konečného průměru jejího partnera. Dnes ji už neoslní ani neomráčí, mává-li jí muž před očima jako posvátnou a hieroglyfy v neznámé řeči popsanou vlajkou diplomem svého povolání, v jehož službách vystřebáván je jeho mozek i se všemi jinými mohutnostmi. I ona má svůj diplom, i ona umí pracovat a myslit, i ona buduje po svém a jinak, snad lépe ještě než muž, poněvadž není schopna chovati v sobě snahy destruktivní; a to, že nedokáže on často více nad to, je právě vina, kterou mu nemůže a jaksi ani nechce odpustit. Důsledně vyrovnává se se včerejškem tím, že přestala býti skromnou; odtud vychází potom nutnost a křik po přelomu, po vzpouře, po novém, vyšším typu člověka, jehož by mohla všemi silami srdce i mysli lépe milovati. V ženě, i nejprostší, věčně bdí touha po katarsi, bez níž zdá se jí život planý a banální, bez půvabu.

 

70.000 rozvedených manželství napočítali v republice; 140.000 pravd mužských a pravd ženských, jedna hořčejší a trpčí druhé. Kolik neukončených ještě tragedií? Kolik osamělých lidí a odstrčených ze života, kteří nepoznali pravé a silné vytržení lásky, lidí, kteří dožili se zklamání nejčernějších?

Jak blahou selankou jsou proti tomu doby někdejšího mužského absolutismu! Tehdy vládly jiné názory a odlišný kodex mravní, ukládající ženě jinou morálku a čestnost zrovna nadlidskou (či nezjednodušil si muž pojem čestnosti pouze na vztahy od muže k muži? Co znamenal dluh věrnosti a poctivosti k ženě? Avšak nepsané zákony vížící ženu ve vztazích k němu, rodině a celé společnosti?) Ano, tehdy bylo království jeho i její čistotně rozděleno a uprostřed střežil bránu muž-anděl, mávající mečem blahé její nevědomosti. Avšak, jak praví Nietzsche: „Nevyplácí se osvojiti si moc. Moc ohlupuje.“ Doba — a válka ovšem — povážlivě otřásla prostomyslnou vírou v nadvládu mužského intellektu; a barikáda mezi pohlavím roste a na ní kupí se nevyslovená slova jako mrtvoly. Ve zkrácených a zjednodušených vztazích ku praktickému životu, jehož zmocňuje se dnes muž i žena samostatně a každý po svém, znenáhla není dost místa pro ony někdejší kupy pokladů shovívání a vzájemné trpělivosti; stupnice vyměňovaných myšlenek pak jakoby ztrácela ušlechtilé své půltóny a sesouvala se ve vyjetých kolejích, vedoucích do společných skladišť — mimo denní cestu.

 

Myšlenkový svět mužů ztratil kouzlo své výlučnosti a vzácné jedinečnosti a žena je proto v hloubi své bytosti poraněna a vydrážděně nešťastna. Dochází k výbuchům upřímným, třebaže někdy komickým, i k nedorozuměním přímo nepochopitelným. Stává se často, že žena, která se již vedle svého partnera všechna rozechvěla a rozezvučela v bohaté stupnici nového citu, pojednou bryskně přeruší hru v impulsivním pocitu, že on nejenom nemá smyslu pro onu skvělou harmonisaci bytostných sfér, ale hraje tu vedle ní ze vzdoru a nedostatečnosti schválně špatně v jiné tónině, jiném tempu a dokonce snad i docela jinou skladbu. Je to proto, že vskutku školená a jemněji než druhdy ustrojená intelektuálnost ženina velmi značně seslabila přírodní často nepříliš vyběravé impulsy erotické; a ona nemá již schopnosti vzdáti se cele a bez obrany sexuelnímu fluidu, není-li stejně jako její tělo i duše mocně žádána. Nemá ovšem moci, aby dovedla snášeti a opět rozžehati po své vlastní vůli plaménky sexuálního cítění, jímž je větší část života obou pohlaví nadnášena a prosvětlována jako mlhavý ohon létavic; avšak jakýsi věčný naivní zákon v ní dí; mohu se dáti jen muži, který se mi celý líbí; avšak tento vznícený milenec vedle mne líbí se mi jen málo, s obtížemi a vnitřním protestem. Je snad méněcenný než já sama? Ne, je celým mužem, jakého jen lze si přáti; ale já chtěla bych jej míti mnohem, mnohem lepšího.

 

Ženy nechápou ovšem ještě, že v nich samých vyrostla hora překážek, pro něž nelze se jim dnes lehce přiblížiti. Svým novým poučeným věděním, které má mnohé hrany a píchá, tak je ještě neztrávené a praktickým životem neotřelé, jsou svírány a těsněny jako pancířem, na němž jen velmi nesnadno vpisuje své značky mužovo málo smělé a ne dosti přibroušené rýdlo. Není se pak čemu diviti, jestliže muž rozmrzen a zmrazen marným úsilím, odhodí je daleko za sebe a blíží se oněm ryzím bytostem z masa a krve, na nichž kletba překultivovanosti dosud neulpěla a které uchovaly si ještě věčný a teplý půvab žensky animálního průměru. A vskutku, nikdy ještě nemělo skutečné prostičké ženství vyššího kursu než právě nyní, kdy ženství probudilé a intelektuální se skutečnou trpkostí je nuceno přihlížeti, jak pravá vítězství ve světě mužů slaví po většině jen domácně vychovaná prostřednost anebo i plochá podprostřednost šťastnějších družek.

Nezbývá pak ovšem než chladnokrevně pokrčiti rameny a prohlásiti, že není škoda těch, kteří se sami zahodili; avšak v koutku srdce pevně tkví bodavý trn přesvědčení, že snad přece jen — jich bylo škoda.

 

Tedy snad — soumrak vyššího lidství? S čím začíti?

Muž odešel jinam, na jiný, šťastnější ostrov, a žena nese své trápení sama. Je třeba dožiti je pravdivě až do konce; a je-li sama k sobě i k muži upřímnou, nemůže správně nerozpoznati. Nároky, které by měl muž uhodnout? Kritika? Nářek? Vzpoura? Čím pomohou? Kolem dokola vyrůstá nové pokolení a přináší si s sebou snad již nová srdce, která dojdou jistě jiného štěstí; celý přesun v poměru pohlaví nepochybně opět se vyrovná. Jediná odpomoc je v živé síle mladých; a snad ještě v matkách. Ony by to měly být, které by říkaly synům, budoucím mužům budoucích žen; Tvrdíš, že umíš dobře to a ono? A pracuješ tak spolehlivě jako tvůj otec? Jsi znamenitý hoch, ovládáš svou věc dokonale, jak je to nutné, ale s tím dobře nevystačíš; opravdu, měl bys uměti ještě o něco víc. Ptáš se; co vlastně?’ Ach, je toho ještě mnoho, tvá sestra a tvá budoucí žena jsou až zbytečně poučeny o tolika známých věcech, že — chceš-li jim imponovati — budeš mít hodně práce. Avšak ani to není rozhodující; především musíš hledati něco, čím si je, synáčku, podmaníš dokonale. Ptáš se — co by to asi bylo? Je to tak jednoduché, že ani neuvěříš, ale při tom tak obtížné, že snad jen šťastná náhoda ti to přinese do samé ruky: měl by ses naučit dokonale ovládat ještě něco nad to, co ona za žádnou cenu po tobě nedovede.

 

Časopis Přítomnost 1925, STR. 43

publikováno: 7. 6. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


Je třeba odemancipovat nynější emancipaci žen

Vídeňský obrázkový týdeník pro celou rodinu Das interessante Blatt přináší ve čtvrtek 3. září 1914 …

Vládne námi člověk z doby kamenné

Rozhovor o budoucnosti lidstva s Konradem Lorenzem, vědcem a laureátem Nobelovy ceny zabývajícím se etologií …

„Stát si rodin vlastně nevšímá,“ říká radní pro rodinu

„Rodina, to je základ státu!“ říkalo se. Ale jak si stojí rodina dnes? Má ji …

Helena Čapková: Vpád žen

Není pochyby: zevní obraz dnešního života je jimi jaksi až přeplněn. Ženy jsou všude, porušujíce …

Průmyslový palác na pražském Výstavišti má 130 let

Kolem Průmyslového paláce na pražském Výstavišti chodívám s tichou závistí. Ne snad proto, že je mu …

Úvahy k opuštěné ústavě a vysoké škole života

Ústava zůstává pro obyvatele této země abstraktním, nic neříkajícím, pojmem. Po 30 letech od pádu …

Kdyby Listopad nedopadl…

Celý svobodný svět sledoval hrůzné divadlo, jemuž byl vystaven běloruský novinář Raman Pratasevič, který se …

G. K. Chesterton: Kapitalismus a bolševismus jsou blíženci

Skutečná lekce ruských dějin je pravým opakem té, která se všeobecně přijímá. Pravá námitka proti …