Proroctví Dr. Lad. P. Procházky:

My odchovanci moderní hygieny a praktičtí bojovnici proti několika slušným a vlídným epidemiím, nemáme tuze pro strach uděláno. Ba přiznám se, že slyším-li či čtu, že někde některá vážná infekce začíná hrozit epidemickým rozšířením, že je mi jako starému válečnému koni, slyší-li troubit polnice k útoku …

Ale loni na podzim měl jsem příležitost pohovořiti s ruskými lékaři — mezi nimi i s komisarem Dr. Semaško — o ruských epidemiích po roce 1917, a mám v ruce jejich oficielní zprávu; tu jsem se zachvěl hrůzou, vida, že staré zvěsti o morových ranách, vyhubivších celé národy, mohou se zase státi skutečností. Vždyť Rusové počítají sami své ztráty na životech, způsobené porevolučními epidemiemi, na osmnáct milionů lidí …

Věda, která se zabývá studiem příčin, pohybu a zániku epidemií, jmenuje se epidemiologie. Není tuze stará, není tuze hotová — ale práce pokračuje zdatně. Leží v povaze věci, že tato práce může býti jen charakterem rázu mezinárodního — práce v hranicích jednotlivých států a zemí mají sice svůj veliký význam lokální, ale pro mocný chod velikých epidemií musí býti skládány kámen ke kameni a nelze dbáti hranic, jedná-li se o nepřítele, který jich nikdy neznal. Konečně proti mezinárodnímu nebezpečí, jakým jsou epidemie, je třeba i mezinárodních opatření. Proto i pro studium i pro obranu utvořeny byly mezinárodní korporace.

V hranicích stručného článku možno všimnouti si jen hlavních a nejzajímavějších bodů.

Máme skupinu chorob, které se mírně vyskytují mezi obyvatelstvem celého světa stále, a působí jen občas epidemické vzplanutí: je to kupř.: spála, tyf břišní, spalničky a mnoho jiných. Naproti tomu je skupina chorob, které udržují se v menším či větším počtu jen v určitých krajinách, a odtud vyrazí občas většími či menšími plameny do různých krajin světových: kupř. neštovice, tyf skvrnitý, cholera, mor.

Příčiny epidemického vzplanutí u prvé skupiny nejsou posud u všech nemocí úplně objasněny. Poměrně nejjasnější je epidemiologie u těch nakažlivých nemocí, kde nakažlivina vniká do těla zažívadly: u tyfu břišního a jeho odrůd, cholery a dysenterie. Cesty infekce a způsob hoje proti epidemii jsou tu tak evidentní, že každou takovou epidemii dnes řádná zdravotní správa musí míti úplně v ruce a musí uměti bezpečně a rychle zdolati: ba co více, jsou známa opatření, jichž šetřením lze těmto epidemiím zabránit! V obcích, zemích, státech s provedenou assanací (kanalisace, dobrá voda pitná a užitková, zdravé bydlení) tyto choroby vymizely; jejich vyskytování — zvláště epidemické — je vždy znamením, že v obci, okrese, zemi, státě to se zdravotnictvím není docela v pořádku. Nejlepším příkladem je Praha — do let 1910 známá po světě jako „ein Typhusnest“  od zavedení kanalisace a káranského vodovodu tyfu prostá, od utvoření Velké Prahy znovu ohrožená drobnými epidemiemi tyfu v zdravotně zanedbaných předměstských obcích.

Daleko nejasnější jsou poměry epidemiologické u jiných chorob prvé skupiny. U většiny z nich není znám původce choroby, u některých ani způsob jich přenášení. Způsobují — např. spála — občas náhlé epidemie z neznámých příčin; epidemie mají někdy ráz docela lehký, někdy mají převahu případy těžké a smrtelné. Staří lékaři mluvili proto o jakémsi „genius epidemicus“ — o tajemném charakteru jednotlivých epidemií, často zoufale důsledném. Dnes vidíme do věci aspoň tolik, že tu není asi nic tajemného, žádný „genius“ — nýbrž prostě naše nevědomost; a usilovné práce tisíce pilných a často hrdinných lidí uhlodává stále více a více na staré pověře, a nahrazuje ji věděním a stále lepším vyzbrojováním proti útokům těchto epidemií. Specielně u spály udělaly se poslední léta ohromné pokroky, a není daleka doba, kdy budeme moci všecky děti proti infekci spálou ochrániti.

Druhá skupina nemocí, číhajících v záloze v některé zemi, až najdou příležitost vyraziti do světa, je velice poťouchlá a nebezpečná. Mezinárodní organisace snaží se vésti je po celém světě v bedlivé evidenci, mezinárodní smlouvy ukládají všem státům, jak proti nim bojovati. U některých z nich —ku př. strašlivého moru —zdálo by se, že by bylo nejmoudřejší, vykořeniti je tam, kde se neustále drží v záloze; ví se ku př. celkem velice přesně, ve které části Indie britské je mor doma (endemický), a byla položena Angličanům přímá otázka, proč to trpí, proč — tito průbojníci a nejlepší praktikové hygieny v celém světě — mor v tom kousku své Indie nezdusí? Ale vysvětlili to vylíčením domorodého života, náboženských zvyků a charakterem země i lidu tak, že bylo jasno, že to násilím nejde, a na tichou práci že potřebují mnoho let.

Proti těmto chorobám však byl zorganisován takový mezinárodní boj, že za klidných poměrů jsme proti nim dobře chráněni. Nová mezinárodní smlouva zdravotní, projednaná v létě 1926, týká se cholery, moru, tyfu skvrnitého, neštovic a žluté zimnice. Vyskytování těchto nemocí musí býti telegraficky hlášeno jednak mezinárodnímu zdravotnímu úřadu v Paříži, jednak zdravotnímu komité Společnosti Národů v Ženevě; toto vydává týdenní bulletin, obsahující zprávu o všech případech nakažlivých nemocí, hlášených z celého světa. Služba tato funguje bezvadně — každého týdne má každá vláda, každý zdravotní úřad světa přehled o epidemiích a hlášených nakažlivých nemocech z celého světa. Ale zdravotní komité Svazu Národů šlo ještě dále, zřídilo v Singapuru centrálu pro výzkum epidemií v Orientě, a nejnověji v Alžíru pro Afriku. Amerika — emancipující se stále usilovněji od Staré pevniny — zařídila si svůj úřad „panamerický“.

S touto bedlivou sítí evidenční souvisí neméně propracovaná mezinárodní pravidla obranná, týkající se hlavně provozu námořního, ochranné služby v přístavech, služby karanténní atd. Ochranná tato opatření jdou do velkých podrobností — až např. k organisaci mezinárodního boje proti krysám, jichž kožní cizopasníci (blechy) byli usvědčeni jako hlavní rozšiřovatelé moru.

Celkem možno dnes říci, že takový chod epidemie morové neb cholerové, jdoucí širokým pruhem a rychlým během od východu k západu zeměkoule, jaký se objevoval poměrně často v středověku i nedávném novověku a zdecimoval lidstvo, není už dnes možný, předpokládáme-li jednu nutnou podmínku: mír a spořádané poměry.

Vývin a průběh epidemií nezáleží pouze na infekci: záleží také velice na sociálních poměrech. Celkem možno říci, že čím lepší jsou sociální poměry — hlavně čím vyšší je všeobecná životní a hygienická úroveň všeho obyvatelstva, tím menší hrozí nebezpečí velikého vzrůstu epidemie, tím účinnější a rychlejší je boj proti ní. Čím horší všeobecný sociální stav obyvatelstva, tím více se nemoc šíří, tím je vražednější, tím je boj proti ní těžší. Evropa byla za války navštívena všemi téměř chorobami epidemickými; v celé Evropě podařilo se je zvládnouti, docházelo jen k malým místním epidemiím; ale když na Rusko přišel po vojně hlad, úplný rozvrat administrativní i mravní, rozbujely epidemie do ohromných rozměrů a zkosily hekatomby lidí. Západní Evropa neměla do podobných poměrů daleko — myslím, že rok 1918 byl tak krajní mezí, za kterou by byl nastal hlad a s ním domácí revoluce na všech stranách a strašné rozbujení epidemií. A má-li se čeho báti Evropa z příští války, není to jen strach z milionů padlých bojovníků: úplný rozvrat hospodářský, jejž musí nezbytně přinésti každá válka neb velká revoluce v příštích 20—30 letech, pokud světové hospodářství nebude zkonsolidováno, přivolá strašné stíny těžkých epidemií z východu. A v nastalém rozvratu správy, mravů, zásobování, potravinné produkce, za všeobecné bídy a hladu přestane všecka pomoc lidská, všechen boj proti epidemiím, a Evropa vymře po rusku. A to, co vydržel ruský národ se svou mladou a nezkrotnou živelností, sotva by vydržely enervované a většinou degenerované národy západu Evropy.

Studie epidemiologické ukázaly ještě jiné zajímavé poznatky. Většina nakažlivých nemocí prodělá se jenom jednou — tělo je pak proti opakování téže infekce chráněno. Dnes víme, že ochrana ta spočívá v tom, že v krvi vytvoří se látky ochranné, které bud bakterie samy neb jejich produkty jedovaté ničí a paralysují, čili způsobí tzv. immunisaci individua proti určité nemoci. Toho bylo využito k ochraně proti infekcím: buď se tělo uměle nakazí infekčním agens, ale seslabeným, a vyvolá se mírné onemocnění, jež způsobí trvalou nebo dočasnou immunisaci organismu: tak očkování proti neštovicím a různé moderní metody tzv. aktivní immunisace — t. j. kde mírnou infekcí přinutíme tělo, aby si vlastní aktivní prací vyrobilo potřebné protijedy, jež způsobí immunitu: tak ochranné očkování proti tyfu, spále, difterii atd. Nebo necháme nemoc infekční probíhati na zvířeti, jež jsme uměle infikovali; když pak zvíře vyvinulo ve své krvi protijedy immunisační, odebéřeme mu tuto krev, a po potřebné úpravě ji vstřikujeme onemocnělému člověku. Dodáváme mu tak protijedy immunisační již hotové, ty působí velice rychle a hojí chorobu. Tomu říkáme passivní immunisaci, protože tady tělo lidské na výrobě protilátek aktivně nepracuje. Sem patří hlavně jedno z hlavních dobrodiní lidstva — sérum proti difterii. — Při vynálezu tohoto sera se myslilo, že budeme brzo pány všech infekčních chorob, že jenom vyrobíme zvířecích sér ze všech nemocí, a bude konec trápení…  Bohužel příroda není tak schematická. Různá infekční agens a různé bakterie mají své prapodivné a naprosto různé vrtochy, a dají si tajemství své záhuby vyrvati jen vytrvalou, těžkou prací a četnými oběťmi. Ale převrat v boji proti epidemiím, způsobený těmito methodami, je ohromný: neštovičné epidemie zmizely všady, kde obyvatelstvo je proočkováno; v celé řadě zemí už se očkuje ochranně proti tyfu břišnímu, proti choleře (naprosto spolehlivě!), ba i nejnověji proti spále. A není nejmenší pochyby, že výzkumy půjdou rychle dále, a že snad není ani tuze daleka doba, kdy hygiena bude míti všecky infekční choroby úplně v ruce.

Přejde-li krajem epidemie, zůstávají ovšem lidé chorobu prodělavší immunními. Tak svého času v Praze bylo skoro všecko domácí usedlé obyvatelstvo immunní proti tyfu, a Podskaláci mohli klidně se vysmívati fysikátu, který varoval před pitím vody vltavské, a pili z Vltavy ostentativně a zůstali zdravými. Ale když přišla do Prahy služka z venkova a napila se vody vltavské, měla určitě tyfus do tří neděl. Nebo haličtí židé byli už tak proočkováni tyfem skvrnitým, že u nich probíhal pod docela mírnými příznaky; ale nakazili-li našeho člověka, zpravidla zahynul.

Článeček tento nebyl by úplný bez jedné vážné připomínky. Co bylo shora řečeno, platí o tzv. akutních — prudkých nemocech nakažlivých. Ale my máme také chronické choroby nakažlivé, a mezi nimi zvláště jednu, která tvoří u nás stálého trpkého hosta, stálou epidemii, vlastně endemii; chorobu, která kosí pětkrát tolik lidí chudých a sociálně slabých, než dobře situovaných; chorobu, která zabije ročně dvacetkráte tolik lidí, než všecky ostatní akutní nakažlivé nemoci dohromady: tuberkulosu.

Boj proti akutním infekčním chorobám bude už brzy na plné výši; je už nejvyšší čas, aby se fronta obrátila celou mocí a ze vší síly proti strašnému lidovému moru, jaký dnes představuje tuberkulosa. Je proto jistě dobře odůvodněno podání Československa, učiněné letos Mezinárodnímu úřadu zdravotnímu v Paříži, aby i proti tuberkulose zahájen byl takový společný mezinárodní boj, jaký byl tak úspěšně organisován proti akutním nemocem nakažlivým.

To, co jsem tady posud napsal o epidemiích, zajisté dýše i jakousi pýchou a ješitností praktického hygienika, jenž přece rád uvede užaslé čtenáře v obdiv, jací my jsme to dnes už chlapíci a jak už si na epidemie umíme vykasat rukávy. Kapitola o chřipce tuto zář kolem naší hlavy trochu zatemní a pocuchá. Chřipka je mezi infekčními nemocemi pravé enfant terrible, úplný uličník; nedá se ani pořádně poznat, nedá se spoutat do žádných pevných pravidel, jako takový seriosní a těžkopádný tyfus břišní nebo falešné, naduté neštovice. Jednou přiletí, způsobí spoustu rýmy a kuckotu, pozlobí lidi čtyři — pět dní a zmizí bez dalších škod; podruhé táhne tajemně a bije kol sebe morovými záněty plic, smrtícími za jeden až tři dny; pak zase potýrá zažívadla, a jindy sedá lidem na nervy a do mozku. Bývá důsledná ve svém charakteru — když přišla jako infekční katarrh hořeních dýchadel, pak už si v tomto stylu svých šest — osm neděl řádění odbude, a zmizí pak rychle, jak přišla. Její diagnosa je obtížná; šíří se nejen dotekem, ale patrně i vzduchem; infikuje najednou takovou spoustu lidí, že nemůžeme ani zdaleka pomysli ti na svoji hlavní zbraň na začátku všech epidemii: isolaci prvních případů. A povinné hlášení? Obyčejně než dojde na úřad, pacient už zase běhá — a kdybyste i stačili desinfikovati denně tisíc bytů — co je to platno? Stačí provětrání, a uličník vyletí oknem bez zbytků. Vysmívá se více méně i kurýrování: dejte si pozor na ty nemoci, proti kterým se doporučuje tisíc prostředků, a o každém se tvrdí, že je znamenitý: to bývá u těch nemocí, proti kterým doktoři nic naprosto spolehlivého, specifického nemají. Neboť nebudete nikdy čisti, že se proti malarii doporučuje tisíc jistých medicín — protože každý ví, že i chinin bezpečně vykurýruje.

Ta epidemie, která přišuměla letos od západu a šine se rychle širokým pruhem přes Evropu, zdá se býti opravdu charakteru dosti milosrdného. Až posud bych odhadoval úmrtnost tak na jeden k tisíci; většina případů do týdne se uzdraví bez následků; dětí tentokráte ochuravělo méně než dospělých. A pozorujeme starý jeden zjev: objeví-li se nějaká akutní infekční choroba náhle ve velkém počtu případů epidemicky, mizí nápadně ostatní nakažlivé nemoci. Letos nám dělala velikou starost v Praze difterie a spála — ale co přišla chřipka, ztrácejí se znatelně. Považte k tomu, že proti jiným nakažlivým nemocem chřipka má tu vlastnost, že proděláte-li ji, nejste proti dalším infekcím immunisováni; následkem toho nemáte proti ní ani aktivního ani passivního sera immunisačního neb léčebného.

Viděti, že tato nemoc posud drží nás hygienicky hodně v šachu; co se dá proti ní doporučiti, četli jste už v denních listech. Na důkaz, jaká je to choroba nezbedná a nevázaná, uvádím jen, že zmocnila se i fysika pražské veleobce, a to právě když se ubíral na schůzi městských okresních lékařů, svolané k úřadě o nutných opatřeních proti — chřipce …

DR. LAD. P. PROCHÁZKA, PŘÍTOMNOST 1927, STR. 27

publikováno: 14. 6. 2021