Zatímco přelom politického systému v roce 1989 je často předmětem deziluze a pochybností významné části českého obyvatelstva, ve vztahu k roku 1968 panuje viditelná společenská jednota. Jako by sovětská okupace byla tím posledním tmelem společnosti, která se v populistickém vření politiky pozdní doby jinak všemožně uměle rozlamuje a drolí. Dojem pevného spojení rokem 68 letos posilovala válka na Ukrajině, jakési paradoxní dějinné „zadostiučinění“, paralela či analogie, potvrzení dávné pravdy o násilném imperiálním charakteru ruské moci, kterou jsme dvacet let museli snášet na vlastní kůži. Dokud ještě existuje síla, které společně říkáme NE, je naděje na to, že se najde shoda i v pozitivním smyslu. Že jako společnost nalezneme něco, čemu dokážeme říkat ANO. A naděje, snad, umírá poslední. Proto je