Zatímco přelom politického systému v roce 1989 je často předmětem deziluze a pochybností významné části českého obyvatelstva, ve vztahu k roku 1968 panuje viditelná společenská jednota. Jako by sovětská okupace byla tím posledním tmelem společnosti, která se v populistickém vření politiky pozdní doby jinak všemožně uměle rozlamuje a drolí.
Dojem pevného spojení rokem 68 letos posilovala válka na Ukrajině, jakési paradoxní dějinné „zadostiučinění“, paralela či analogie, potvrzení dávné pravdy o násilném imperiálním charakteru ruské moci, kterou jsme dvacet let museli snášet na vlastní kůži. Dokud ještě existuje síla, které společně říkáme NE, je naděje na to, že se najde shoda i v pozitivním smyslu. Že jako společnost nalezneme něco, čemu dokážeme říkat ANO. A naděje, snad, umírá poslední.
Proto je asi tak důležité vycházet ze vztahu k podobným minulým katastrofám či selháním, cimrmanovsky řečeno ze vztahu k „našim slavným prohrám“. Ty se s oblibou inscenují jako hra obětní, v níž nebylo mnoho šanci vzepřít se dějinám, které se přes nás jaksi převalily. Češi předměty, objekty, nikoli subjekty dějin; sebelítost spíše než vzdor a vzepětí.
O podstatné spoluúčasti na tomto obětování se obvykle moc nemluví. Tak jako se listopad 89 připomíná hlavně kvůli revoluční emoci, naladění zlomu a společnému zpěvu radosti a zvonění klíči, stalo se z připomínky srpna 68 podobné emocionální retro národního utrpení. Retro je přenos formy do jiného času, v němž se přitahuje pozornost právě tímto kontrastem, už se moc nepřemýšlí, jak starou formu převést do budoucna ve formu novou. Retro ani o nic takového neusiluje. Smyslem retra je právě jen opakování emoce, a potvrzení její pravdy, nic víc, a je jedno, jde-li o kofolu, tradiční hospodské brambůrky nebo rok 68. Ne náhodou televize veřejné služby každoročně v ony dny v srpnu nezapomene na retro muzikál Rebelové…, případně na jiné retro filmy, jako jsou Pelíšky či Báječná léta pod psa. Bytostný český lyrismus, který spoluvytvářel a později kritizoval Milan Kundera, je dál zadřený i pod uměleckou kůží společnosti, zvláště jde-li o rok 68 (snad s výjimkou Topolovy Noční práce, a nakonec i Anglické jahody Vladimíra Crhy se retru spíše vyhnuly).
Letošní retro 68 bylo po dlouhé době spojeno s pozitivní potřebou pomoci Ukrajincům, ale i to je vlastně retro solidarity z roku 68. Co se ale stále ještě s potřebnou silou nevrací, je snadné zmizení soudržnosti během několika měsíců – skutečný a neodvalitelný pomník roku 68, který na věčnost zapečetil svou smrtí Jan Palach a při prvním výročí srpna velmi bolestně dokonaly pendreky československé bezpečnosti a armády řezající „pro klid v zemi“ své vlastní lidi. Ona rychlost, s níž se společnost rozpadla a přešla do fáze normalizačního přežívání, dodnes nepřestává udivovat. Při vší úctě k mrtvým a perzekvovaným, kteří si jako oběti ruské agrese nezaslouží zapomnění, právě TOTO je memento roku 68, které si zaslouží dějinnou práci, jež má být vždy směřována do budoucnosti. Kde se to vzalo, ta neuvěřitelná míra konformity, která na dvacet let ovládla celou společnost? Kam zmizela, kde se dnes schovala? V jakých podobách se vrací po listopadu 89? A co udělat pro to, aby se v nějakém novém zhoupnutí historie situace bleskového morálního rozpadu společnosti neopakovala?
Ruska se už nemusíme bát, alespoň ne v tom smyslu, že by Česko po vpádu na Ukrajinu mohlo něčím překvapit. Překrucování reality, perfidnost v postupech boje, bezohledná krutost, národní povýšenost a pocit dějinného poslání, to všechno už tu bylo. Jistě je dobré to dokola opakovat, protože co kdyby se zapomnělo, ale toto dlouhodobé potvrzování a prokreslování obrazu nepřítele už poněkud zahaluje důležitější otázky: jak moc je takové Rusko v české společnosti a kolik lidí by znovu klidně ochotně změnilo názory a přesvědčení, kdyby se otočil „vítr změn“ jiným směrem?
„Všechno začíná znovu, ocitli jsme se opět v padesátých letech a není naděje na zázrak,“ napsal si 26. července 1970 do svého deníku scénárista Pavel Juráček. Už v té době se normalizace poměrů rozběhla naplno a on a jeho přátelé byli odstaveni na vedlejší kolej. „Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců. Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnily barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, již uhýbají při setkání pohledem, vyděšeni pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.“
Tento obraz, rozšklebenými zvířecími i lidskými obličeji připomínající výjevy z obrazů Hieronyma Bosche, je skutečným dědictvím srpna 68, s nímž se ani po padesáti letech česká společnost nebyla s to vyrovnat. Ne snad, aby udělala nějaký definitivní soud nad těmi, kteří se v tomto zhnusování nejvíce provinili, ale aby dávala zatraceně dobrý pozor na to, aby se toto boschovské obludárium opět nevynořovalo s tak mohutnou mocenskou silou, jako se to stalo po srpnu 68.
Pieta – třeba i ta tradiční u Českého rozhlasu – znamená komplexní usebrání, a k němu patří i bedlivá pozornost vůči všemu, co ji zvnitřku narušuje. S vnějšími hrozbami si snad už poradit umíme, teď se ještě poprat s nestvůrami uvnitř.
publikováno: 29. 8. 2022
