Smrt královny

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti

Zemřela královna Alžběta.

Svým vystupováním, slušností, pevností, neochvějnou službou – a prostě tím, že tu byla tolik let – se královna Alžběta stala definicí konstitučního panovníka nejen pro Evropu, ale pro celý svět.

Kromě toho, že z panovníků byla nejdéle sloužící, byla také nejvíce cestující a nejsledovanější panovnicí v historii králů a královen. Vládla sedm desetiletí, neochvějně oddaná rituálům své role, uprostřed velkých společenských a ekonomických změn a rodinných skandálů.

Po celou dobu své vlády zůstala Alžběta odhodlaně věrná charakteristické odměřenosti, formálnosti a okázalosti, jimiž se monarchie dlouho snažila uchovat si mystiku, která stála v pozadí její existence a přežití.

Jejímu osobnímu chování se nedalo nic vytknout, nikdy nebylo poskvrněno ani nejmenším náznakem skandálu. Alžběta nabízela svým poddaným zrcadlo vysokých morálních standardů, o něž mnozí panovníci a vůdci mohou usilovat, ale prakticky jich skoro nikdy nedosáhnou.

Aby dědičná monarchie fungovala v demokracii, musí občané přijmout jistou fikci, že jedna osoba a její rodina stojící nad politikou může reprezentovat národ a jeho hodnoty. Takovou osobou byla královna Alžběta. Poslední z monarchů, kterým se podařilo vzdorovat současnému trendu záměrné degradace monarchií, kdy krále a královny lze jen stěží odlišit od běžných občanů. Její smrt tento trend zpečetí.

Z této perspektivy vzato, její smrt znamená nejen konec jedné éry, ale konec dominující části světových dějin a kultury staré tisíce let. Jedná se o konec dějin králů a královen, kteří sloužili jako kotvy svého lidu, dějin držených na místě nevysloveným konsensem mezi panovníkem a poddanými.

Což nás přivádí k možná skryté, ale o tolik závažnější otázce, kterou smrt královny vyvolává. Jedná se o směřování a budoucnost vzorů lidských hodnot, v širším smyslu i lidstva samotného.

Kromě otázek popularity, užitečnosti a slušnosti se jedná o to, zda jsou naše současné společenské a (kontra)kulturní trendy schopny uznat, že elitářství, v korektním smyslu slova, s nádechem mystiky a důstojnosti může být – když ne pro někoho samozřejmou, tak z lidské podstaty nezbytnou složkou kultivace lidské morálky.

publikováno: 12. 9. 2022

Datum publikace:
12. 9. 2022
Autor článku:
Martin Jan Stránský

NEJNOVĚJŠÍ články


Přiznat se k Benešovi

Jakého Beneše jsme našli spolu s historiky a publicisty na konferenci časopisu Přítomnost? Záměrně provokující otázka v názvu …

„Bílá Evropa“ – proč se starý kontinent vrací k etnickým a civilizačním válkám

Evropa prošla identitárním posunem od migrace po zahraniční politiku. Krajně pravicoví politici i proevropské hlasy rámují …

Židi jsou za zdí

Film Jonathana Glazera Zóna zájmu (Velká Británie, USA, Polsko) je jedním z nejsilnějších světových hraných snímků …

Trumpismus po česku

S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v letošních volbách Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické …

Hlubiny ruské exilové duše

Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. …

Dva kováři v městě

Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, …

Osm vlaků na povel jednoho muže

Film o Nicholasi Wintonovi.  Příběh Nicholase Wintona a 669 dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, …

Večírky s Přítomností XI.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 28. …