Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Ema Polívková

Studentka FSV UK

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na ignorování tohoto tématu jak vládou, tak širokou veřejností. Za projev svého názoru si vybrali poklidnou a zcela demokratickou cestu – stávku. Jak vypadala taková akce mladé generace v zemi, jež není zvyklá stávkovat? Během několika dní v předchozím týdnu vysokoškolské spolky pořádaly různé workshopy a besedy vztahující se k ekologické problematice, budovy škol pokryly transparenty volající po zodpovědnosti za globální oteplování a několik fakult bylo i přes noc obsazeno studenty. Stávka a happeningy trvaly symbolicky až do 17. listopadu, Mezinárodního dne studentů.

Klimatická stávka sklidila v České republice řadu reakcí. Odezvy se nesly v pozitivním i negativním duchu. Většina kritických komentářů na adresu stávkujících vysokoškoláků se opírala především o to, že by se měli raději učit než aktivisticky projevovat svůj názor či že takováto akce nemá prakticky žádný smysl. Naopak ohlasy z opačné strany spektra mladé lidi chválily za to, že se starají o svoji budoucnost, vyjadřují vlastní názor a univerzity znovu ožívají jako centra občanské společnosti.

Přestože pochyby, zda mají akce jako stávka či happening skutečný dopad, jsou zcela jistě oprávněné, tak události minulého týdne otevřely v české veřejnosti ještě jiné téma. Kromě globální klimatické krize, která je nepopiratelným a vědecky podloženým problémem, se objevila další otázka – co se vlastně očekává od studujících na vysokých školách? Argumenty, že místo stávkování by měli raději sedět v lavicích, ukazují, jak je mladá generace vnímaná ve společnosti: Mají všechno, na co pomyslí, a stejně si stěžují. Bohužel toto tvrzení zapomíná na fakt, že vysokoškoláci jsou dospělí lidé zodpovědní za své činy a myšlenky, kteří vládnou právem vyjadřovat v demokratické zemi svůj názor. A stávka je jedním z prostředků, jenž se nabízí. V tomto ohledu by nemělo žádnou roli hrát to, za co a jak někdo protestuje a kolik mu je let, pokud se řídí pravidly slušného chování a zákony České republiky.

Druhým nesporným faktem zůstává to, že klimatické změny v budoucnu logicky nejvíce zasáhnou nejmladší část populace. Tím pádem tento boj zůstává především na nich. Generace dvacátníků a mladších ročníků má zároveň ve vrcholné politice skoro nulové zastoupení. Pro většinu jejich rodičů a prarodičů existují palčivější problémy než oteplování planety, zvyšování hladiny oceánů a kácení deštných lesů. Přesto se už i do střední Evropy dostávají změny, které zasahují každého z nás – extrémnější vlna počasí vyvrcholila na příklad loni tornádem na jižní Moravě či vysycháním velkých řek po celém kontinentu. Vzhledem k tomu, že skoro nikdo jiný než mladí za ekologičtější přístup státu hlasovat nebude, tak se studenti museli ozvat a moc jiných efektivnějších prostředků kromě stávek, demonstrací a peticí zatím nezbývá.

Studentská akce nabídla jeden z kontroverzních požadavků mladých lidí, který vzbudil rozporuplné ohlasy starších generací. Nejen čeští vysokoškoláci, ale i jiní ekologičtí aktivisté, přicházejí s tvrzením, že za klimatické změny je odpovědný především kapitalismus a politici, jež ho podporují. Obzvláště v tuzemském prostředí s čtyřicetiletou zkušeností s centrálně plánovanou ekonomikou funguje tato rétorika jako rudý hadr na holi pro mnoho lidí. Zůstává otázka, do jaké míry si zastánci konce kapitalismu opravdu umějí představit život bez něho a zda se nejedná spíše o hlasité výkřiky za účelem pobouřit. Zároveň je nutné si v současnosti přiznat, že lidstvo se díky enormnímu dostatku zboží stalo rychle konzumní společností, který plýtvá prakticky vším, přesto vyvstává otázka – opravdu se nyní za kapitalismu řeší ekologická otázka méně než za dob socialismu?

Samozřejmě lze argumentovat tím, že za posledních třicet let se celková znalost klimatických změn posunula mnohem dál a toto nelze srovnávat. Přesto je dobré upozornit na fakt, že globálnímu oteplování se nejvíce věnují bohaté rozvinuté státy, které si to jednoduše mohou dovolit. Také platí, že čím demokratičtější země, kde se lidem dobře daří, tím lépe pro tzv. green politiku. Je tedy třeba se ptát, jestli opravdu problém tkví v kapitalismu, nebo spíše materialistické konzumní společnosti, která existuje s kapitalismem i bez něho. A dokud nedocílíme nastavení lidí na udržitelnou spotřebu, tak nám hesla „pryč s kapitalismem” nepomůžou.

V souvislosti s výkřiky o zlém kapitalismu je také dobré otevřít debatu nad tím, zda se v současné době vedou aktivistické akce správným způsobem. Každý dialog nad důležitým tématem totiž nabízí různé pohledy, od umírněných až po radikální, a to na obou stranách problému. Tento fenomén ukázala v malém měřítku i studentská stávka. Rozhodně zde nelze mluvit o nějakém extremismu, přesto pokud by si diváci pročetli všechna sdělení na jednotlivých transparentech a vlajkách vyvěšených po vysokých školách, tak najdou směsici nejrůznějších textů. Objevily se zde vtipné komentáře glosující současnou politickou situaci jako vládu starších generací, jemně upozorňující hesla na reálný problém, a zároveň také výkřiky, které zbytečně štvou lidi proti sobě.

Nad posledním zmíněným problémem je třeba se zamyslet v celkovém kontextu aktivistické práce ve společnosti. Co je vlastně cílem lidí bojujících za změnu? Snažit se o co nejhlasitější názor, i za cenu naštvání zbytku populace? Či spíše jde o to, upozornit na problém tak, aby si i veřejnost uvědomila závažnost situace? Bohužel řada aktivistické práce se posouvá spíše do té první roviny, i když původně se myšlenkově shodnou na té druhé. Tento fenomén pak vede k odsouzení liberálů a mladých lidí jako celku, protože působí jako názorová skupina, která není ochotna vést dialog, přestože většina z nich by se přidala ke ideálům skupiny s mírnějšími hesly a pokojnou stávkou. Studentská akce se však až na pár zlehka agresivních výkřiků držela té pomyslné neinvazivní hranice aktivismu.

Přestože stále oponenti vysokoškolské stávky mohou tvrdit, že to není efektivní způsob, jak cokoliv změnit, tak je třeba zmínit, že studenti momentálně jiné prostředky prostě nemají. Oni nejsou ti, co budou dělat politická rozhodnutí, a tak zbývá zkusit těm u moci naznačit, jaké problémy aktuálně mladou generaci trápí. Zároveň studenti minulý týden ukázali, že občanská společnost funguje na českých univerzitách a lidé mají možnost vyjádřit svůj názor v liberální demokracii i jinak než pouze vhozením lístku do volebních uren. A udělali to symbolicky 33 let poté, co padl komunistický režim, v roce, kdy se o boji za demokracii mluví více než kdykoliv jindy.

publikováno: 21. 11. 2022

Datum publikace:
21. 11. 2022
Autor článku:
Ema Polívková

NEJNOVĚJŠÍ články


Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …

Rok v kůži prezidenta

Rok s prezidentem Petrem Pavlem se probírá ze všech stran: domácí, zahraniční politika, provoz Hradu, lobbistické …

Česká korespondenční ostuda

Boj proti korespondenční volbě v Česku je účelový, stejně jako argumenty odpůrců: takové volby prý nejsou …

Putinův poker – třetí kolo

Jak se válka na Ukrajině po dvou letech jeví britským očím? Co považuje Británie za …

Beneš ambiciózní, pracovitý, sebestředný

1. panel konference o E. B. První diskusní panel konference Přítomnosti o E. Benešovi, která proběhla v Topičově …