Íránky mají jen poloviční práva

Profilový obrázek

Ema Polívková

Studentka FSV UK

Organizace spojených národů zapsala do kalendáře 25. listopad jako Mezinárodní den za odstranění násilí na ženách. K připomenutí tohoto svátku přinášíme rozhovor s Íránkou Moujan Mirdamadi o probíhajících protestech a diskriminaci žen v její rodné zemi.

Třicetiletá Moujan Mirdamadi pochází z Teheránu. V Praze žije od roku 2008, kdy její tatínek, novinář, získal práci v rádiu Svobodná Evropa. V Británii vystudovala filozofii a nyní působí v oblasti kulturního výzkumu a píše filozofické texty. V Praze se zapojila do hnutí Woman Life Freedom CZ, které podporuje Íránce revoltující proti islamistickému režimu v čele s Alím Chameneím a vládě prezidenta Ebráhíma Raísího. Organizace nese jméno podle hesla „Žena, život, svoboda“, jež se stalo symbolem íránského boje proti vládě.

 

Ema Polívková: Z Íránu jste odešla v šestnácti letech, jak v současnosti prožíváte dění ve své zemi?

Moujan Mirdamadi: Přestože jsem Írán opustila poměrně dávno a kvůli bezpečnosti jsem se vrátila jen jednou jako turistka před třemi lety, zůstávám v kontaktu s íránskými přáteli a příbuznými. Nyní je to tedy trochu složitější s internetem, ale snažíme se v komunikaci neustávat. Protesty sleduji velmi pečlivě a považuji je za nesmírně důležité pro celý vývoj Íránu, nejen politicky, ale i společensky. Nahlížím na události jako na feministické hnutí, které ale zároveň bojuje i za práva národnostních menšin (např. kurdské), LGBT+ komunity nebo za ekologické požadavky. Od svých známých v Íránu slýchám, že nechtějí přestat, dokud opravdu nějaké změny neproběhnou. Toto odhodlání vidím u Íránců poprvé, protesty trvají už třetí měsíc a zatím neustávají.

 

Existuje cesta, jak můžete jako Íránka žijící v zahraničí pomoci svým krajanům?

Tentokrát vidím rozdíl v odporu proti íránskému režimu, protože se masivně zapojují i emigranti. Pořádají různé demonstrace v zahraničí, nejvíce se jich koná v Británii, Německu a Kanadě. Ale i tady v Praze pořádáme menší akce. Zároveň se snažíme mluvit se západními politiky a médii, aby byli bojující Íránci slyšet. Naše organizace se na příklad scházela s českými politiky a přesvědčovala je o nutnosti pomoci protestujícím. Důležité je šířit pravdivé informace, tak aby režim neměl monopol na propagandistické vylíčení událostí. Díky tomu, že se západní svět začal zajímat o osudy zatčených patnácti tisíc demonstrujících, tak si režim netroufl všechny v tichosti popravit. To považuji za dostatečnou motivaci k pokračování v odporu i tady v emigraci.

 

Myslíte, že jsou tyto protesty pro íránský režim opravdu hrozba, že se jich bojí?

Rozhodně. Jedna z věcí, o kterou se snaží, je propagandisticky interpretovat místní události. Kdyby se nebáli, tak to nedělají. Protivládní hnutí vytvořilo v Íránu pocit sounáležitosti. Čím větší brutalita, tím se demonstrující lidé ještě více sjednocují. Z toho má frustrovaný režim strach.

 

Účastnit se demonstrací přímo v Íránu je nebezpečné, je to však riziko i v zahraničí, třeba i tady v Česku?

Záleží na tom, jak aktivně se účastníte. Velmi časté je vyhrožování. Stalo se to, jak známým z Berlína, tak lidem v Praze, kteří intenzivně psali na sociální sítě. Kvůli hrozbám režimu se museli přesouvat na jiné místo. Zároveň většina těchto osob ví, že se nemůže do Íránu vrátit, protože by byli ihned zatčeni.

 

Vy máte české i íránské občanství, zasahoval by proti vám režim jinak, kdybyste se vrátila zpátky?

Írán tohle moc neřeší, takže kdybych tam odjela a zatkli mě, budou se mnou zacházet jako s Íránkou. Ale určitě je vědomí toho, že mám český pas, důležité pro mě. Vím, že se můžu vrátit do země, kde mám zajištěná základní práva a jsem tu chráněná.

 

Současné protesty v Íránu nejsou centralizované a řízené shora nějakým lídrem, myslíte si, že je to spíše výhoda či nevýhoda?

Na zodpovězení této otázky budeme muset ještě počkat. Doteď se to ukazovalo spíše jako výhoda, protože režim nemá žádný terč, na který se může zaměřit a zlikvidovat ho. Protesty jsou malé a roztroušené, největší předností zůstává jejich obrovské množství. Lidé se scházejí i ve vesničkách po malých skupinkách. Do budoucna ale není jisté, že revolta bez jasného vedení bude mít sílu pokračovat dál a odpor se nerozpadne. Myslím, že vedení jednoho dne budeme muset převzít my, Íránci v zahraničí, jelikož jsme ve větším bezpečí. V Íránu není možné vyjádřit podporu hnutí jako veřejně činná osoba.

 

Proč myslíte, že dění v Íránu odstartovala právě smrt Mahsy Amini? Proč tato oběť, a ne nějaká předchozí, jelikož Mahsa nebyla první zabitou ženou režimem?

Myslím, že společnost čekala na nějakou jiskru, kterou právě tento čin zažehl. Velkou roli hrál fakt, že Mahsa Amini byla Kurdka a kurdský národ je íránským režimem brutálně potlačován, takže jsou zvyklí se bouřit. Protesty na jejím pohřbu v kurdské oblasti odstartovaly odpor i na jiných místech. Dalším impulsem byla mravnostní policie, která způsobila smrt mladé ženy. S touto institucí mají totiž zkušenost skoro všechny Íránky, a tak se jich to přímo osobně dotklo. Místo Mahsy to mohla být kterákoliv z nás.

 

Máte vy sama zkušenost s obtěžováním mravnostní policie?

Když jsem vyrůstala v Teheránu, vždy jsem cestou do školy procházela kolem jejich hlídek a byla vyděšená. Do šestnácti let, kdy jsem z Íránu odešla, jsem se jí vyhýbala. Přiznám se ale, že jsem v dospívání nebyla žádná rebelka. Některé mé kamarádky měly problémy už na střední škole. Když jsem se před třemi lety přijela do Íránu, policie mě za můj outfit zatkla a odvedla k potupnému výslechu.

 

Jak vypadá zatčení mravnostní policií?

Musíte s nimi odejít do vozu, kde vás podrobí ponižujícímu výslechu. A donutí vás na konci podepsat přiznání a slib, že už znovu neporušíte mravnostní zásady. Často tento proces doprovází i násilí, já jsem však měla štěstí a nesetkala jsem se s brutálním výslechem. Režim tyto hlídky používá převážně k zastrašení mladých žen, protože si nikdy nemůžete být jistí, že vás neseberou, i když svým vzhledem nijak neprovokujete. Právě třeba Mahsa Amini neporušila prakticky nic z předepsaného outfitu a stejně po zadržení mravnostní policií zemřela.

 

Ženy jsou v Íránu diskriminovány na více úrovních, nejde jen o zahalování. Co pro vás osobně bylo nejvíce ponižující nařízení?

Všechna dohromady. Celkově vám je v Íránu jako ženě od narození připomínáno, že jste méněcenná. V zákonech je přesně stanovený styl oblékání a účesu. Ve škole nám třeba učitelky kontrolovaly vlasy pod šátkem, zda jsme si je neostříhaly nebo neobarvily, a kdyby ano, mohli nás vyloučit. Práva ženy jsou často poloviční proti těm mužským – dcera dědí pouze polovinu toho, co syn, nebo pokud někdo zavraždí ženu, dostane poloviční trest. Ženy nesmějí bez souhlasu otce či manžela samostatně získat cestovní pas a odjet ze země. A děti po rozvodu vždy získají do péče muži. Takže všechno toto společně vytváří ponižující pocit, že nemáte stejná práva jako druhá polovina populace, jen protože jste se narodily jako ženy.

 

Mají současné protesty podporu většiny společnosti, nebo se to týká především žen a mladých lidí?

Ženy a mladí lidé jsou určitě nejviditelnější skupinou, ale rozhodně bych neřekla, že jedinou. Protesty se nesou celou společností a lidé se bouří kvůli různým věcem. V Teheránu, který je největším kulturním centrem Íránu, se nejvíce demonstruje za práva žen a sexuálních menšin, v oblastech obývaných utiskovanými národy zase za rovnost menšin a na venkově ve velkém za zlepšení životních a ekologických podmínek.

 

A jak se staví mužská část populace k dnešnímu feministickému hnutí za ženská práva?

V Íránu existuje poměrně velký rozdíl mezi tím, jaké jsou zákony a pravidla, a tím, a jak se lidé ve skutečnosti chovají. Velké procento íránské populace vystudovalo vysokou školu, má přístup k internetu, a tudíž nežijí v propagandistické bublině. Íránská populace je překvapivě poměrně liberální. Sice zde stále panují patriarchální kulturní zvyky, ale bez islamistické republiky a jejích podporovatelů bychom měli na čem stavět a postupně bychom mohli měnit naši kulturu a tradice. Myslím si tedy, že protesty mají podporovatele napříč celou společností – mezi ženami i muži. Zároveň bych chtěla připomenout, že ačkoliv se režim a diskriminační zákony opírají o náboženství, je to problém nesvobodné vlády, ne islámu. Nehledě na to, že režim za čtyřicet let své působnosti podpořil velký odklon lidí od islámu a celkově od víry.

 

Pokud je tedy převážná většina společnosti protirežimní, na čem staví prezident svou moc?

Na penězích, armádě a strachu. V Íránu panuje velká korupce, ti nejbohatší stojí věrně za režimem a zároveň armáda a policejní složky jsou zatím také loajální. Uvidíme, zda se to bude nějak vyvíjet, protože si sami ve svém svědomí budou muset čím dál více obhajovat, že zabíjejí ženy a děti.

 

Myslíte si, že by západní země měly Íráncům v jejich boji nějak pomoci?

Íránci žádají o určitou formu podpory. Prosí západní země, aby vyhostili íránské diplomaty nebo uvrhly cílené sankce na konkrétní osoby. Je dobré si uvědomit, že současná situace v Íránu není izolovanou akcí. Režim třeba prodává zbraně Rusku, kterými se pak vraždí na Ukrajině. Takže sankce by pomohly i tady. Ale protestující Íránci si určitě nepřejí, aby jiné státy nějak fyzicky intervenovaly v Íránu. Tento boj si Íránci musejí vyhrát sami.

 

Věříte, že boj za liberalizaci země může být úspěšný?

Věřím, ale k šťastnému konci povede ještě dlouhá a náročná cesta. A bude to stát hodně obětí, především z řad íránských žen.


Rozhovor s Íránkou Moujan Mirdamadi vedla Ema Polívková.

publikováno: 28. 11. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Česko už potřebuje změnu

V prezidentské kampani padlo už mnoho velkých slov – zlo, obrana demokracie a západních hodnot. Dominujícím pojmem …

Slovenské ztráty a nálezy

Vracel jsem se na přelomu starého a nového roku na Slovensko, snad po dvaceti letech, s pocity, …

Andrej Babiš – psychologický profil deprivanta a jeho voličů

Dostat se na pozici vysoce postaveného politika vyžaduje velké úsilí. Jenže v případě mnoha politiků je …

Erasmus Maďarský – zkouška Orbánovy moci

Evropská unie přestala platit maďarsku výměnu studentů. Projekt Erasmus byl ale mladými lidmi velmi oblíbený, …

Obojakost nacionalismu

Nacionalismus jako každý lidský výtvor má protilehlé tváře. Jedna druhou zdánlivě vyvrací. To se dovídá …

Dva týdny hnusu

Pavel versus Babiš. Prezidentský souboj jde do finále. Bývalý premiér ihned po volbě začal na …

Libuše Palachová: „Věřím, že přece jen pravda zvítězí.“

Ve čtvrtek 19. ledna uplyne 54 let od tragické smrti studenta historie a politické ekonomie …

Warfakes – nová zbraň ruské propagandy

Ruská válka na Ukrajině probíhá nejen na fyzické frontě, ale také na virtuálním bojišti. Když …