Po brexitu přichází „bregret” a kolektivní melancholie

Profilový obrázek

Ivan Kytka

český novinář, dlouholetý zahraniční zpravodaj ČTK, ČT či BBC

S prodlužujícím se stínem, který za sebou zanechává v Británii rok 2022, se mění původní nadšení z brexitu v lítost. Nový pocit už dostal svou stručné pojmenování – bregret (stažená dvě slova: „brexit“ a „regret“ čili litovat). Z nedávného výzkumu vyplývá, že 56 % Britů odchodu z Evropské unie lituje. Jen 32 % voličů má za to, že šlo o správné rozhodnutí.

Zastánci bližších vztahů s Bruselem z horních pater ostrovní politiky vypustili před týdnem přes nedělník Sunday Times pokusný balónek švýcarského modelu vztahu s evropskou sedmadvacítkou. Poletoval vzduchem zhruba 24 hodin, než ho premiér Sunak v projevu k britským průmyslníkům sestřelil.

Jeden z otců brexitu Nigel Farage varoval, že přimkne-li se Británie znovu jakkoliv k Bruselu, vrátí se znovu do politiky, obnoví Reform Party a postaví kandidáty do příštích parlamentních voleb. Pro konzervativce propadající se do nevolitelných čísel by to byla politická pohroma.

Krize stran pravého středu a růst obliby autoritářských populistů v Evropě je podle sociologů zásadní změnou fungování evropské společnosti. Nejde o dočasné vychýlení politického kyvadla, ale o zásadní proměnu společenských postojů a společných hodnot. Kořeny vidí v kombinaci generační obměny (z kolektivní paměti se vytrácejí válečné hrůzy i vzpomínky na obnovu poválečné prosperity), sekularizace společnosti a rychlého rozvoje technologií a globalizace.

 

Zlomový rok 2010

Renomovaná britsko-americká socioložka Pippa Norrisová (69) soudí, že přelom přišel kolem roku 2010, kdy na západní Evropu a Spojené státy dopadly naplno důsledky finanční krize z roku 2008. Svou roli sehrála série neúspěšných povstání v arabských zemích na jaře 2011 a následná masivní migrační vlna. Tehdejší události vytvořily na Západě početnou sociální vrstvu, která ztratila materiální jistoty (spojené s prosperitou druhé poloviny minulého století). Přišla o svůj sociální status a postavení.

„Chtějí obnovit národní hranice a výhody výhradně pro ty, kteří se uvnitř nich narodili,” upozorňuje Norrisová. „Staví se proti různorodosti, kterou s sebou přinášejí imigrační vlny, a proti liberálním hodnotám, které vytvářejí generačních proměny.”

 

Kolektivní melancholie – výchozí pocit dvacátých let

Součástí současných evropských kulturních válek je podle Norrisové hluboký pocit nostalgie hraničící s kolektivní melancholií a depresí. „Převládá nostalgie po minulosti, což souvisí se společenskou identitou. Diskuse, co je společensky přijatelné, jde-li o rasu nebo etnikum, či společensky vhodné ohledně pohlaví a sexuality, míří k jádru toho, co člověk cítí jako svou totožnost, nač může být pyšný, jaké jsou jeho morální hodnoty.”

Nespokojeným voličům pak propůjčily hlas nové politické strany – Norrisová zmiňuje švédské Demokraty, Bratry Itálie a Národní frontu ve Francii. „V evropských zemích jim přibývají hlasy, křesla v parlamentech a stávají se součástí vlád. Výrazně mění povahu evropské politiky,” upozorňuje Norrisová. K zemím s podobnými politickými trendy řadí také Belgii, některé země střední a východní Evropy a Turecko.

 

Transgrese jako poznávací znamení

Jedním ze znaků krajní pravici je pode Norrisové sklon k transgresivní estetice, viditelné a slyšitelné tendenci překračovat základní morální normy a nedbat na společenskou citlivost. „Lídři, kteří si během konverzace dovolí dát nohy na stůl nebo vulgárně nadávat, jsou ti samí, kteří se staví proti establishmentu a expertům,” upozorňuje Norrisová. Lídři, kteří se odvolávají na mandát, jenž jim poskytli „obyčejní lidé”. Podle ní jsou však obyčejní lidé kódem pro etnicky homogenní skupiny lidí bílé pleti, kteří se v té které zemi narodili. Takže za Brity, Švédy nebo Italy jsou považováni jen někteří obyvatelé země.

Podle Norrisové je nebezpečné, pokud transgresivní lídři přenášejí svůj styl, který jim přinesl volební úspěch, také do výkonu svěřeného úřadu. A začnou překračovat demokratické normy nebo prostě rovnou porušují zákon.

 

Limity internetu

Norrisová je poněkud skeptická stran toho, jakou roli v růstu popularity extrémistických stran hraje nástup chytrých telefonů spojovaný také s rokem 2010 nebo internet jako takový, jehož historie je ještě o patnáct let starší. „Pokud chcete naslouchat vlastnímu kmeni a existovat v mediální bublině, v níž se donekonečna opakuje stejné poselství, pokud toužíte po vzestupu dezinformací, pak vám informační technologie pomůžou. Posilují konspirační teorie a šíření dezinformací uvnitř hranicí jednotlivých zemí i mimo ně,” připouští Norrisová, odmítá však že by šlo o primární hnací motor autoritářských populistů. Změny ve skutečností přinášejí jiné zásadnější události – tradiční média i sociální sítě je prostě jen reflektují.

Norrisová upozorňuje také na poslední celosvětové výzkumy, podle nichž je primárním zdrojem informací pro světovou populaci, včetně Ruska a Indie, stále ještě televize. „Internet zrychluje šíření informací, ale nemění základy politiky a způsob, jakým se my sami politiky účastníme. Rychlost je možná důležitá pro žurnalismus, má však menší vliv na to, jak lidé reagují na politiku,“ soudí Pippa Norrisová.

publikováno: 28. 11. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Česko už potřebuje změnu

V prezidentské kampani padlo už mnoho velkých slov – zlo, obrana demokracie a západních hodnot. Dominujícím pojmem …

Slovenské ztráty a nálezy

Vracel jsem se na přelomu starého a nového roku na Slovensko, snad po dvaceti letech, s pocity, …

Andrej Babiš – psychologický profil deprivanta a jeho voličů

Dostat se na pozici vysoce postaveného politika vyžaduje velké úsilí. Jenže v případě mnoha politiků je …

Erasmus Maďarský – zkouška Orbánovy moci

Evropská unie přestala platit maďarsku výměnu studentů. Projekt Erasmus byl ale mladými lidmi velmi oblíbený, …

Obojakost nacionalismu

Nacionalismus jako každý lidský výtvor má protilehlé tváře. Jedna druhou zdánlivě vyvrací. To se dovídá …

Dva týdny hnusu

Pavel versus Babiš. Prezidentský souboj jde do finále. Bývalý premiér ihned po volbě začal na …

Libuše Palachová: „Věřím, že přece jen pravda zvítězí.“

Ve čtvrtek 19. ledna uplyne 54 let od tragické smrti studenta historie a politické ekonomie …

Warfakes – nová zbraň ruské propagandy

Ruská válka na Ukrajině probíhá nejen na fyzické frontě, ale také na virtuálním bojišti. Když …