Přelom roku bývá často hektický a okázale oslavný. Mnozí se snaží vše stihnout na poslední chvíli, aniž by si uvědomili, že žijí v zajetí nastavených schémat a obecných očekávání. A tak to běží rok za rokem. Vánoční hojnost vystřídá silvestrovská bujarost a hup do dalšího roku. Přesto se domnívám, že současný nejistý svět nejednoho z nás přiměl si v těchto dnech najít klidnou chvíli se zamyslet nad tím, čím nyní procházíme, co jsme již zažili a co nás v blízké budoucnosti asi čeká. Ta bilance se týká zejména intimity našich životů, našeho mikrosvěta, do něhož však pochopitelně vstupují vnější vlivy a proměny. Po covidové etapě společných omezování jsme byli letos všichni zasaženi ruskou agresí na Ukrajině a jejími důsledky. Dobu klidu a relativní stability střídá turbulentní pohyb toxických událostí, které byly ještě nedávno zhola nepředstavitelné.
Svět byl vždy nějak rozdělen, vlastně je nějak rozdělena každá společnost, a to i ta, která se tváří jako nerozborný názorový monolit. Není na světě nikdo, kdo by nikdy nijak nepochybil. Ti, kteří jsou schopni si ve své osobní retrospektivě přiznat vlastní omyly, a následně si z nich vzít ponaučení, jsou na dobré cestě sebepoznání. K tomu nepotřebujeme mediální manuály a online sdílení s celým světem. Vlastně by lidstvu stačil jeden jednoduchý imperativ, a sice ten, že slušný člověk nepáchá neslušné věci. Jenže jsou na světě také sebestřední, bezohlední a všehoschopní sobci, zlosynové posedlí mocí, sběratelé „trofejí“ a majetku. A zdaleka nejde jen o Putina. Těch méně viditelných lumpů je i jinde více než dost. Pokud tento druh lidského rodu ovládne ty druhé, tak nám již nebude pomoci. A ve finále nejde o nic menšího než o naši svobodu. Ustupovat zlu se prostě nevyplácí. Stejně tak je však nemožné žít v permanentním stavu napětí, ovládán mstou a hněvem.
Při bilancování uplynulého času bychom měli otevřít prostor pro odpuštění sobě samému. Když odpustím sobě, snáze odpouštím druhým. Vždy máme v sobě mix oběti a i viníka. Vždy. Viníkem může být „pouhá“ lhostejnost. Záleží na konkrétní situaci a její interpretaci. Potřebujeme porazit vlastní pýchu. Potřebujeme v sobě najít hodně síly, odvahy, trpělivosti a pokory, a pak ta předsevzetí dokážeme naplnit. Vzdáme-li se hněvu a msty, tak nás to velmi osvobodí. Odpuštění není o něčí minulosti, ale o naší budoucnosti. Není to jednorázový čin, je to náš životní postoj. Přijetí reality je základním aspektem odpuštění. To není dohoda se zlem, které musí být spravedlivě potrestáno, ale neměli bychom se nechat ovládnout uraženou ješitností. Odpuštění neznamená se vzdát a se vším souhlasit. Odpuštění je poznání milosti, smíření a přijetí úplné hloubky života. Dokáže nás oprostit od žití v hořké pachuti, vrátí nám schopnost se radovat z každodenních drobností.
Odpuštění bývá dlouhým a nezřídka i trýznivým procesem, ale pokud jej zvládneme, tak nám otevírá novou naději. Klouzat po povrchu, jen tak žít a užít je jistě mnohem snadnější, ale je to postoj, který stojí na vratkých základech, a to pak stačí výkyv ze zažitých modelů existence a vše se šmahem hroutí. A ani ti nejbohatší z nejbohatších si své statky do hrobu nevezmou. Zasloužený úspěch si zaslouží respekt a úctu, zvláště tehdy, když jej provází celospolečenská odpovědnost, sounáležitost a solidarita. Pojem slušní lidé je možná lacinou moralizující nálepkou, ale přesto bychom se slušnosti neměli vzdávat, vlastně právě proto bychom se ji neměli vzdávat, aby neztratila svůj obsah, abychom nepřišli o víru v dobro. Slušní lidé by k sobě měli hledat cesty, a pokud to jde, tak by se měli spojit, neboť darebáci se proti nim spolčili již dávno. Kéž by toto bylo to určující předsevzetí do roku, do něhož jsme právě vstoupili. Začít můžeme právě teď.
publikováno: 2. 1. 2023
