Necelý rok od ruského přepadení Ukrajiny není úplně jasné, v jakém okamžiku se prezident Putin a jeho nejbližší okolí k vojenské akci rozhodli. Nebo s jakou variantou nastolení proruského režimu v Kyjevě vlastně počítali.
Z obsáhlé analýzy zpravodajských informací, jak je loni v srpnu přinesl Washington Post, je zřejmé, že CIA měla dostatek informací o operačních přípravách na útok. „Americká zpravodajská komunita se v několika bodech napíchla na ruské politické vedení a na špionážní a vojenský aparát, a to od nejvyšší úrovně po frontovou linii,” napsal s odkazem na nejmenované americké představitele americký deník. Z otevřených zdrojů je však zřejmé, že západní zpravodajci neměli přesné nebo podrobné informace o plánech na svržení administrativy prezidenta Zelenského nebo o nastolení režimu vstřícného vůči Moskvě.
A tak lze jen spekulovat, zda se Putin rozhodl k vojenské akci, když se mu dostal do rukou přepis blíže nespecifikovaného telefonického rozhovoru, v němž Zelenskyj žádal tehdejšího amerického prezidenta Trumpa o dodávku moderních zbraní. Ani zda původní plán Kremlu počítal s rychlým vznikem loutkové vlády v Kyjevě. Mohutné nasazení obrněné techniky mělo být vlastně jen zastrašující zástěrkou. Ve prospěch této varianty hovoří fakt, že ruské vojenské velení stálo údajně zcela stranou příprav vojenské operace.
Vakuum, které ohledně okolností ruské invaze nechali ve veřejném diskursu západní politici a zpravodajci, se pak snažila vyplnit akademická obec a vojenští a bezpečnostní experti.
Rozpínavost jako způsob existence
V jedné z esejí, často citovaných v odborných kruzích, kterou přinesl respektovaný měsíčník Foreign Policy, argumentuje Paul Berman, že jakkoliv se může zdát, že se prezident Putin pomátl, je dost možné, že prostě jen nahlížel události (v bezprostředním sousedství) zvláštní, historickou ruskou optikou. V souladu s ní pak jednal.
„Invaze na území souseda není pro ruského vůdce žádnou novinkou. Je to starodávná zvyklost, dává ji selský rozum,” píše s nádechem ironie Berman a dodává: „Hledá-li však Putin rétorické zdůvodnění téhle starobylé tradice pro sebe samého či pro okolní svět, má potíž cokoliv vymyslet.”
Rozpínavost a agresivita Moskvy tkví podle Bermana v krizi identity Ruska a existenční nerovnováze: „Nerovnováha sestává z velkoleposti ruské civilizace a geografie na jedné straně a se zvláštní a přetrvávající neschopnosti vybudovat odolný a spolehlivý stát na straně druhé. Ruští vůdci se po staletí snažili tuto nerovnováhu napravit konstruováním těch nejnásilnějších tyranií v naději, že nedostatek odolnosti nahradí právě brutalita. Doprovázeli ji zvláštní zahraniční politikou, která nemá jinde obdoby. A přinášelo to výsledek.”
Neobyvatelná Ukrajina
Při neschopnosti Ukrajinu porazit na bitevním poli se Putin evidentně rozhodl zemi zničit a učinit ji neobyvatelnou, píše Eugene Rumer, který byl členem Národní bezpečnostní rady a nyní působí jako expert Nadace Carnegie. Svědčí o tom vlny raketových útoků proti civilní infrastruktuře a městským centrům. „Tragédie spočívá v tom, že čím více bude ruská armáda ztrácet, tím méně je pravděpodobné, že Putin svou vražednou strategii opustí,” předvídá Rumer a upozorňuje, že s tím, jak Rusko ztrácí v důsledku sankcí přístup k chytrým zbraním, tím bezohlednější a ničivější bude ruská dělostřelecká a raketometná palba primitivnějšími prostředky.
Rumer předvídá, že pro ruský bezpečnostní establishment zůstane Ukrajina i po odchodu Putina středem zájmu. Tváří v tvář Rusku zůstane země zranitelná, nedojde-li k zásadní změně ruské domácí politiky a strategické kultury. Šance na to druhé je přitom mizivá.
Kolik životů má Rusko?
K podobnému závěru jako Rumer dochází v lednovém vydání časopisu Foreign Affairs dvojice autorů Liana Fixová a Michael Kimmage. V eseji nadepsané Putinova poslední bitva konstatují, že naděje na to, že Putina nahradí v Kremlu prozápadní demokrat, je mizivá. „Mnohem pravděpodobnější je autoritářský vůdce Putinova ražení. Putinův pád by mohl vést k občanské válce a rozpadu Ruska,” píše dvojice autorů. Samotný chaos v Rusku by zřejmě nevedl k formálnímu konci válečného konfliktu s Ukrajinou, nicméně Moskva by v něm už nebyla schopná pokračovat. Ukrajina by tak znovu získala nezávislost a mír, zatímco Rusko by zachvátila anarchie.
Autoři připomínají, že dvakrát během uplynulých 106 let – v letech 1917 a 1991 – se aktuálně existující verze Ruska rozpadly. Dvakrát se však Rusko v různých verzích „vrátilo”.
„Případná ruská porážka na Ukrajině přinese řadu příležitostí a řadu pokušení. Jedním z nich bude očekávání, že Rusko z Evropy v podstatě zmizí. Jenže poražené Rusko se zase jednou sebere a bude prosazovat své zájmy za svých podmínek. Západ by se měl politicky i intelektuálně vybavit jak na ruskou porážku, tak na ruský návrat,“ uzavírají Fixová a Kimmage svou esej v posledním vydání Foreign Affairs.
publikováno: 9. 1. 2023
