Přijímačky na střední ve Finsku neznají

Tak jako každý rok se teď na jaře všude v médiích probírají a propírají přijímací zkoušky na střední školy. Vzpomenu-li si na Senecovo přísloví „Ne pro školu, nýbrž pro život se učíme“, pak mě napadá, že kdyby aspoň pro tu školu, a ne pro přijímací zkoušky (na školu jinou)… Děti po večerech docházejí na (placené) přípravné kurzy k nim, chodit jen přes den do školy teď nestačí. Ty z nich, jejichž rodiče nedisponují tolika penězi, mají možnost bezplatné přípravy zajišťované neziskovými organizacemi. A je to prezentováno jako pozitivní zpráva.

Není to ale spíš hašení požáru, který česká společnost a především její nejvyšší reprezentace není už desítky let schopna řešit?

 

Český neuralgický bod

Prošel jsem si tím ve školním roce 1986/87 v tehdejší osmičce také, matematikou a českým jazykem. Jsem ochoten připustit, že ony mnohaměsíční školní a domácí přípravy měly jeden výrazný kladný efekt, který spočíval ve zopakování celkem důležitého základoškolského učiva z matematiky a z češtiny – i když ono opakování paradoxně vlastně vůbec nebylo cílem celé té anabáze.

A sporné je, do jaké míry se pak na toto učivo na střední škole vůbec navazovalo. Více možná v matematice, kde věci vzájemně hodně až „plíživě“ souvisejí – i když středoškolská matematika posléze dost spočívala v častém střídání tematicky dost odlišných celků, kdy jeden byl probrán a po čtvrt roce kompozicí vyzkoušen, aby mohl být zahájen celek nový (a ten původní tak byl zapomenut). Čeština na střední škole tkvěla spíše v literatuře než v jazyce, který byl tehdy z těchto dvou celků samojediný předmětem oné přijímací zkoušky na ni. Důkladná znalost pravopisu, slovotvorby, tvarosloví a skladby se pak na gymnáziu spíše jen předpokládala, ale neopakovala se, nerozvíjela ani neprohlubovala (tj. na některých místech také postupně zapomínala…).

Přijímací zkoušky na střední školy z češtiny a matematiky každopádně představovaly neuralgický bod, na který, ač byl hotov za jedno dopoledne, byla napřímena velmi dlouhodobá snaha. Ale za to jedno dopoledne se toho také dalo mnoho zkazit: zapomenout pokrátit výraz, splést si tunu a metrický cent nebo podmět s přísudkem. A pak mohly zůstat v druhém kole otevřené jen dveře střední odborné školy – a nikoliv gymnázia v kole prvním. O takovémto přijetí či nepřijetí by přece mělo rozhodovat o něco širší spektrum kritérií než jeden výkon jednoho dopoledne. Takovéto neuralgické body by přece neměly vůbec existovat, říkám si po těch letech.

 

Finské řešení

Z „inspirativnosti finského školství“ se už stačilo stát mediální klišé, kterým se ohání kdekdo – což je nesmírná škoda. Je totiž zajímavé se podívat, jak Finové řeší právě neuralgičnost přechodu mezi základní a střední školou. Předestřeme jen s Průchou a Kansanenem (s. 67–70), že podobně jako u nás v této zemi existují gymnázia, střední odborné a učňovské školy. Více než polovina ročníku pokračuje ve studiu na gymnáziu, o něco méně žáků na střední odborné škole, nabízející 8 oborů a 75 profesních kvalifikací, a nejméně – asi 10 % – na šestiměsíčním až čtyřletém učilišti. Tyto formy vzdělávání jsou vzájemně průchodné a všechny umožňují přístup na vysoké školy. Výuka je – podobně jako na základních školách – bezplatná, stejně tak jako obědy a učebnice. Paralelně se základními školami je naprostá většina gymnázií veřejných čili státních, u středních odborných škol jsou to více než čtyři pětiny z nich. Soukromých škol je ve Finsku v podstatě dost málo.

Přijímací řízení na gymnázia a střední odborné školy, kde vzdělávání trvá zpravidla tři roky, je v celém Finsku jednotné. Každý finský deváťák – obvykle ve věku šestnácti let – si může podat až pět přihlášek, které si seřadí podle toho, kterou ze škol preferuje. O jeho přijetí rozhodne prospěch, tedy známky v určitých předmětech, ze závěrečného vysvědčení ze školy základní. Pouze gymnázia se speciálním zaměřením (umělecké školy či ty s výukou v cizím jazyce) vyžadují zvláštní zkoušku, například talentový test.

 

V čem je tedy rozdíl?

Jednak v počtu možných přihlášek, který je ve Finsku mnohem vyšší než u nás. Jednak v tom, že tam na rozdíl od Česka nerozhodne o přijetí či nepřijetí výkon jednoho dopoledne z matematiky a mateřštiny (což ve Finsku není jen finština, ale někdy i např. švédština či sámština), ale výkon z celého pololetí z předmětů vícero. Navíc to zjevně ve skutečnosti vlastně není pouze jedno pololetí, neboť do známek ze závěrečného vysvědčení ze základní školy se v podstatě více či méně určitě promítne snaha a výkon z poněkud delšího předchozího období. Případy, kdy žák na základce moc neprospívá a pak se v její poslední fázi zázračně vzchopí, či kdy naopak celou dobu ve škole exceluje a pak jen na závěr vše pokazí, jsou asi spíše jen výjimky potvrzující pravidlo. A možná nejzásadnější rozdíl je v tom, že finské střední školy tamním základkám jejich známky věří – české však nikoliv, proto si znalosti ověřují onou jednotnou přijímací zkouškou. V Česku totiž stále platí to, co na konci 80. let: jak se říkalo, na gymnázium spíše vezmou trojkaře z jazykovky než jedničkáře či dvojkaře z běžné školy.

Proč ale ve Finsku není přijímací zkoušky potřeba? Citujme znovu Průchu a Kansanena: „Finský školský systém je vysoce homogenní, tj. mezi školami v celém teritoriu země nejsou rozdíly co do kvality výuky, učitelů, vybavenosti apod. Finští rodiče nemusí mít starost o výběr elitní školy pro své děti, jako je tomu v jiných zemích.“ (s. 42) Jsme u jádra problému. Desítka z jedné finské školy (tj. naše jednička) je srovnatelná s desítkou z jakékoliv finské školy jiné. Kdo dostane z testu na jedné finské škole čtyřku (tj. naši pětku), dostal by ji pravděpodobně i na jakékoliv finské škole jiné; maximálně by možná dostal pětku a aspoň by „prolezl“. Jedním ze základních rysů finského školství je totiž také to, že se v něm prosazuje především princip rovnosti. Škola se zaměřuje na to, aby co nejlepších úspěchů v učení dosahovali všichni žáci včetně těch nejrůznějším způsobem handicapovaných – kterých je přibližně celá třetina – a nikoliv jen ti nejnadanější. A v tomto smyslu školské úřady paralelně nedovolí ani to, aby úroveň celé jedné školy poklesla pod úroveň škol jiných.

Je to rovnostářství? Ano, a bývá také i ve Finsku kritizováno – např. už v 80. letech samotným ministerským předsedou – a to zejména proto, že zvláštní pozornost na přípravu talentovaných žáků není pro finské školství zrovna prioritou. O tom, že by měli být soustřeďováni do nějakých „lepších“ tříd či celých škol, nemůže být ani řeč. To je uvažování celkem nezanedbatelné části české populace asi dost vzdálené. Proti finské strukturní jednoduchosti a vysoké flexibilitě pak ale na české straně stojí složitý konglomerát škol státních, soukromých a církevních se vzájemnými propastnými rozdíly. A (někteří) čeští rodiče o výběr elitní školy pro své děti starost mají často v celkem velmi brzkém stadiu: speciální jazyková výuka, víceleté gymnázium… Záleží ale také na místu bydliště či ochotě a možnosti dítě někam dennodenně dopravovat, a rovněž na výši příjmu: „dobrá škola“ může i něco stát. Otázkou jen je, zda se u nás talenty uplatní lépe než ve Finsku. Možná ano, pokud mají stran svého školního vzdělávání aktivní, cílevědomé, obětavé a movitější rodiče. Pokud je nemají, jejich šance se prosadit je výrazně menší.

 

Logičnost a rovnostářství či logičnost a „rovnostářství“?

V tomto složitém a nepříliš otevřeném českém systému pak přijímací zkoušky přicházejí jako naprosto logické opatření, pociťované i jako spravedlivé – a ono z tohoto úzkého úhlu pohledu skutečně spravedlivé je. Pokud (někteří) rodiče chtějí pro své děti tu nejlepší školu, pak střední školy zase chtějí ty nejlepší žáky, které si pak spravedlivě vyberou jednotnými přijímačkami. Každý se chová ze svého pohledu logicky – ale obětí tohoto „logického“ chování jsou české děti, pro které je přechod ze základní školy na střední mnohem neuralgičtější než u jejich finských vrstevníků. Těm bezproblémový přechod mezi dvěma stupni vzdělávání vlastně umožňuje finské rovnostářství – i když není to spíše „rovnostářství“?

Vstoupit do českého školství s placením přípravy na přijímačky těm méně movitým skutečně znamená do něj vstoupit za minutu dvanáct. Stejně tak se domnívat, že věci může výrazně napomoci jen zvýšení počtu možných přihlášek, je podle mého názoru iluzorní. Požárem pak nejsou samotné přijímací zkoušky na střední školy – jsou jím propastné rozdíly v českém školství a jeho elitářství. To, že se přes logičnost chování škol a (některých) rodičů nechová logicky systém jako celek. A obávám se, že se právě v tomto od konce 80. let situace změnila překvapivě velmi málo – jestli se nějak změnila vůbec.


Zdroj: Průcha, Jan & Kansanen, Pertti: Školní vzdělávání ve Finsku. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015.

publikováno: 24. 4. 2023

Datum publikace:
24. 4. 2023
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Přiznat se k Benešovi

Jakého Beneše jsme našli spolu s historiky a publicisty na konferenci časopisu Přítomnost? Záměrně provokující otázka v názvu …

„Bílá Evropa“ – proč se starý kontinent vrací k etnickým a civilizačním válkám

Evropa prošla identitárním posunem od migrace po zahraniční politiku. Krajně pravicoví politici i proevropské hlasy rámují …

Židi jsou za zdí

Film Jonathana Glazera Zóna zájmu (Velká Británie, USA, Polsko) je jedním z nejsilnějších světových hraných snímků …

Trumpismus po česku

S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v letošních volbách Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické …

Hlubiny ruské exilové duše

Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. …

Dva kováři v městě

Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, …

Osm vlaků na povel jednoho muže

Film o Nicholasi Wintonovi.  Příběh Nicholase Wintona a 669 dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, …

Večírky s Přítomností XI.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 28. …