Prognózy dalšího vývoje ruské invaze na Ukrajinu či předzvěsti průlomu patové situace se začínají podobat absurdní zápletce Beckettovy divadelní hry z poloviny minulého století. Vladimir a Estragon čekají na Godota, který však na jeviště nikdy nedorazí. Samotné čekání přitom stupňuje bezvýchodnost, nepředvídatelnost a absurdity celé situace.
V Británii, která je součástí aliance pěti anglicky hovořících zpravodajských služeb (dále Spojené státy, Kanada, Austrálie, Nový Zéland), se neodváží předpovědět konec ruské invaze a konfliktu na Ukrajině nikdo. Žádný politik, politolog nebo akademik.
Když zpovídal letos v únoru odborný magazín Defense News na tohle téma přední vojenské analytiky, Peter Roberts z britského Royal United Services Institut uvedl: „Moc rád bych si myslel, že kinetická fáze, tedy bojové akce skončí v roce 2023. Mám však silné podezření, že boje v současném rozsahu budeme sledovat ještě další tři roky.”
Ještě pesimističtější byl odhad italského analytika Lucia Caracciola. „Tahle válka je tu natrvalo, budou ji provázet dlouhé přestávky pro příměří,” prohlásil. „Skončí teprve tehdy, až se Ukrajina nebo Rusko, případně obě země, zhroutí. Pro obě strany je to otázka života a smrti,” tvrdí Caracciolo, který je editorem italské geopolitické revue Limes.
Hrozba generační propasti
K verzi o „nekonečnosti” ruské agrese vůči Ukrajině se na sofijské konferenci s názvem Debaty o Evropě před časem přiklonil i známý bulharský spisovatel a novelista Georgi Gospodin nominovaný letos na britskou literární cenu Booker Prize.
„Putin tuhle válku nechce vyhrát. Chce ji změnit v chronický konflikt a donutit nás všechny, abychom i my v takovém režimu žili. Jeho cílem je vybombardovat a srovnat se zemí současnost (i budoucnost) s veškerou její infrastrukturou a každodenností tak, aby nebyla k mání voda, teplo ani světlo. Zničit všední život, s ním spojenou existenci a doslova vyhladit Ukrajinu,” varuje Gospodin.
Putin toho chce podle bulharského spisovatele dosáhnout tak, že vrátí Rusko existenčně do počátku 40. let minulého století. Pocit vnitřního neštěstí a izolace donutí Rusko, aby se obrátilo zpět ke „šťastným” dobám mocného Sovětského svazu, poznamenává Gospodin.
Počátek dvacátých let 21. století je podle něj pro Evropu nebezpečným obdobím. „Součástí evropského imunitního systému by měla být historická paměť a kultura. Musí rozpoznat a zneškodnit viry kolektivní slepoty, iracionality, nacionalistického šílenství a zrodu nových diktátorů. Jenže ukrajinská válka propukla v době, kdy nás lidé s živou pamětí z druhé světové války opouštějí. Odcházejí poslední vězni koncentračních táborů a poslední vojáci z druhé světové války. Ocitáme se v generační propasti,” varuje Gospodin.
Umělci jako kanárci v dole
Slova bulharského spisovatele rezonují s nedávnou třídílnou filmovou esejí britského historika Simona Schamy s názvem Historie současnosti. Příběh posledních sta let odvyprávěl přes jeho význačné osobnosti. Pablo Picasso, George Orwell, Boris Pasternak, Václav Havel, členka Pussy Riot Naďa Tolokonnikovová, Ai Weiwei.
V přelomových dobách jsou umělci jako kanárci v dole, říká mezi řádky Schama. Utichnou-li jejich hlasy, přichází zmar duší a hibernace lidské existence. Citlivost vůči okolnímu světu se přetaví v jejich nitru v intuici, se kterou dokáží předpovědět budoucnost lépe a přesněji než politici. Výtvarníci, spisovatelé či hudebníci jsou podle Schamy spolutvůrci historických změn.
V nejvyhrocenějších případech, jak vysvětluje Schama, se navíc kultura ve smyslu soustavy společně sdílených hodnot stává součástí konfliktu: „Ukrajinský vzdor vůči militarizovaným fantaziím ruského imperialismu je ve své podstatě také kulturní válkou. Stejně jako vzepření se Putinovu tvrzení, že ukrajinský jazyk a historie jsou jen pouhou iluzí. Není vůbec náhodou, že jednou z nejúčinnějších zbraní, kterou disponuje prezident Volodymyr Zelenskyj jako herec a autor, je dar laskavé lidské komunikace.”
Umělecká pípnutí z exilu
Invaze na Ukrajinu donutila mezitím stovky ruských intelektuálů a umělců k emigraci. Jak uvádí internetový magazín Coda, který jejich osudy mapuje, odcházeli zpravidla do zemí s přívětivým vízovým režimem. Usadili se tak třeba v Gruzii nebo v Argentině.
„Ve Spojeném království neexistuje totalitní režim, a tak nedokážete vidět věci černobíle,” vysvětlila v rozhovoru poskytnutém redakci členka Pussy Riot Maša Aljochinová. „V Rusku je to jasné. Buď jako umělec protestujete, nebo sloužíte jako dekorace režimu. Obojí existuje. A mezitím není nic,” říká zpěvačka a hudebnice, která teď cestuje se svou mobilní uměleckou instalací po Evropě.
„V Rusku vás nikdo neučí být člověkem. Učí vás být součástí čehosi většího,” upozorňuje ruská výtvarnice Dagnini, která po přepadení Ukrajiny emigrovala do gruzínského Tbilisi. „Literatura je přitom součástí problému, protože tvoří část imperiálního způsobu nahlížení na svět. Učili nás, že naše literatura je součástí kultu ruské velikosti.”
Dneska je už skoro nemyslitelné, povzdechl si v článku mapujícím ruský umělecký svět magazín Coda, že skupina Vojna, která se věnovala street artu, dostala v roce 2011 státem sponzorovanou cenu za sprejem nastříkaný penis na jednom z mostů v Sankt Petěrburgu. Kdykoliv se most zvedl, mířil na místní ředitelství FSB, nástupkyni sovětské KGB.
publikováno: 1. 5. 2023
