Nestává se často, aby zveřejnění politického dokumentu bylo důvodem k nadšení. Když však německá vláda v červnu představila první národní bezpečnostní strategii, vyvolalo to vlnu zájmu. Dokument byl nakonec trochu zklamáním. Částečně proto, že přes veškerý důraz na naléhavé otázky zahraniční politiky jako by v něm chybělo něco podstatného: jasná změna orientace země. Poprvé v poválečném období věnuje Německo náležitou pozornost zbytku světa.
Začíná to kancléřem Olafem Scholzem, který se zasadil o to, aby Německo přesáhlo své obvyklé evropské hranice. Obrat směrem ven je však více než jen změna politiky. Snaha Německa usmířit se s národy, které nejvíce trpěly nacistickým terorem, po desetiletí zakládala jeho vztahy se spojenci a dávala podobu tomu, za koho se Němci považovali. Nová realita, kterou přinesla válka na Ukrajině, však pro zemi znamená výzvu, aby se vydala mimo svou komfortní zónu.
S tím, jak se Německo vydává za hranice Západu, je konfrontováno se svou historií kolonialismu a výrazně odlišnými názory jiných národů na minulost, je nuceno přehodnotit své sebepojetí. Pro zemi, která se pyšní historickou odpovědností a citlivou kulturou připomínání, to není snadný úkol. A ukazuje se, že je to docela dobrá lekce.
Ruská invaze na Ukrajinu odhalila některá slepá místa Německa. Proč, ptali se mnozí, bylo Rusko hlavním předmětem německého úsilí o odškodnění postsovětských států? Proč byla Ukrajina opomíjena? Některé řeči o usmíření nyní vypadají jako morální zástěrka pro hospodářské vazby Německa s agresivním ruským režimem. Válka změnila i ekonomický a geopolitický kalkul. Bez přístupu k ruskému plynu a v hluboce změněném globálním prostředí začalo Německo hledat nové partnery, spojence a trhy. …
Ministr obrany Boris Pistorius strávil minulý měsíc týden v Asii se zastávkami v Singapuru, Indonésii a Indii. … Spolu s ministryní zahraničí Annalenou Baerbockovou strávil Olaf Scholz značný čas v Africe. Při rozsáhlé návštěvě kontinentu v květnu loňského roku jednal – mimo jiné – o dohodě o dodávkách plynu se Senegalem.
Německé delegace byly většinou vřele přijaty. Přesto není vše růžové. Země jako Indie nemají na válku stejný názor a zdráhají se připojit k západní alianci podporující Ukrajinu, protože se obávají ekonomických ztrát způsobených znepřátelením Ruska. … V mnoha zemích, které chce Německo získat, panuje hluboká postkoloniální zášť. A Německo je přes všechny své snahy vnímáno jako součást kolonizátorského Západu. …
Německo se nevnímá jako bývalá koloniální mocnost. Je pravda, že ve srovnání s britským, francouzským, španělským a nizozemským impériem začalo to německé později a mělo menší rozsah. Ale německá říše zabírala rozsáhlá území především na jihozápadě a východě Afriky a také v Tichomoří. Právě v jedné ze svých kolonií spáchala první oficiálně uznanou genocidu, a to na obyvatelích kmene Herero a Nama. …
O holocaustu se děti v německých školách učí od útlého věku, a to oprávněně. Přesto však mohou snadno odmaturovat, aniž by kdy slyšely o genocidě Hererů a Namů nebo o brutálním potlačení povstání Maji Maji v německé kolonii zvané Východní Afrika, která se rozkládala na části dnešní Tanzanie, Rwandy a Burundi. Kolonialismus není součástí národního příběhu a ani se z něj neřídí zahraniční politika.
Německo je stále více multietnické – podle posledního sčítání lidu v roce 2021 tvořili téměř třetinu německých obyvatel migranti první nebo druhé generace, zatímco v roce 2011 to byla asi pětina – a stejně tak jsou na tom i jeho politické a kulturní instituce. S tím, jak se do parlamentu dostává rozmanitější generace a zaujímá pozice v regionálních a celostátních vládách, přicházejí i nové perspektivy.
Vliv má i hnutí Black Lives Matter, které rozpoutalo debaty o pojmenování berlínských ulic po německých kolonialistech a posílilo diskusi o restituci ukradených předmětů afrického umění. …
Ne všichni s novým přístupem souhlasí. Někteří jsou skeptičtí k požadavkům na uznání historické citlivosti a mají pocit, že některé země instrumentalizují svou historii, aby se ubránily zcela rozumnému požadavku na odsouzení skutečného imperialisty, Ruska. Vláda je však odhodlaná. V čele stojí Olaf Scholz, který se pouští do koloniální historie prostřednictvím knih, jako je „Z trosek impéria“ Pankaje Mishry o intelektuální emancipaci Asie od Evropy a „Revolusi“ Davida Van Reybroucka, historie boje Indonésie za nezávislost.
Tento proces vzdělávání je naprostou nutností, a to nejen pro kancléře. Dějiny Německa jsou jedinečné a jedinečně kruté. Ale i jiné země mají dějiny, které stojí za to znát. Pokud se Německo nechce v novém světě ztratit, musí se svou minulostí plněji počítat a vcítit se do bolesti ostatních. Možná – nesměle a opatrně – to začíná dělat.
Anna Sauerbrey je německá novinářka, která pravidelně píše o německé politice, společnosti a kultuře. Je redaktorkou a spisovatelkou německého týdeníku Die Zeit.
Vyšlo na serveru NEW YORK TIMES 5. července 2023. Překlad a redakční úprava Redakce Přítomnosti.
David van Reybrouck: Revolusi: Indonesia and the Birth of the Modern World (Revoluce: Indonésie a zrod moderního světa). Vyjde anglicky 9. dubna 2024 v nakladatelství W. W. Norton & Company.
Pankaj Mishra: From the Ruins of Empire: The Intellectuals Who Remade Asia (Z trosek impéria: Intelektuálové, kteří přetvořili Asii). Vyšlo anglicky v nakladatelství Farrar, Straus and Giroux v roce 2012.
publikováno: 10. 7. 2023
