Počátek konce schizofrenie, její konec … a počátek té další
Na střední škole se psal rok 1987 a dál. U nás změny na rozdíl od Polska a Maďarska – to hlavně v roce 1989 – postupovaly téměř nepoznatelně. Velmi svěží vánky naopak přicházely ze Sovětského svazu, a to včetně emancipujícího se Pobaltí. Mladý zapálený ruštinář nás vzal na sovětský/gruzínský film Pokání[1] – lituji, že už se dnes o něm na rozdíl od jiných dobových filmů jako Gándhí či Poslední císař skoro neví. „Varlamova ulice k chrámu nevede“, odkaz na Stalina nemohl být explicitnější. U některých pedagogů bylo od první hodiny zjevné, že systém zrovna nepodporují. Hledal jsem – a úspěšně – protirežimní narážky ve zmínkách týkajících se vysloveně čehokoliv, i v mnemotechnických pomůckách ohledně periodické tabulky prvků.
Gymnázium mělo partnerskou školu ve Francii. O její návštěvě nám ale vesměs oblíbená a námi uznávaná, náročná, ale férová dějepisářka s přitažlivým výkladem čehokoliv od doby kamenné po humanismus referovala tak, že z Eiffelovy věže dnes už není pořádný rozhled, neboť je kvůli sebevrahům všude nainstalované sklo, že vybavení domácností je tak nuzné, že připomíná stav po malování, a že ve školách standardně neprobírají Pařížskou komunu – pouze když je učitel odvážný, zmíní se o ní.[2] Prostě dekadentní, chudý a nesvobodný Západ – i když se o něm mezi lidmi říká něco jiného.
Pionýrskou organizací na základní škole jsem proplul bez zájmu. Motivační schůzku ke vstupu do režimního SSM s členstvím tzv. dobrovolně-povinným na gymnáziu lze těžko reprodukovat. Přirovnat by se možná dala k těm každoročním nicneříkajícím projevům ministrů školství k prvnímu září – toto bylo ale improvizované. Mladší učitelka ani nevyhrožovala, ani se nepodbízela, jenom v jednom kuse brsnila (nářečně, Novobydžovsko) něco o tom, že se máme „zapojit“, ale naprosto nekonkrétně, nic ve smyslu „Vezměte hrábě a běžte shrabat listí!“. Dodnes si pamatuji, jak jsem po skončení schůzky při cestě ze třídy hleděl do bíle natřeného stropu spodku schodiště a vrtěl hlavou. Jak tvrdí Dobytí severního pólu, které jsem zrovna v té době znal téměř nazpaměť: „Člověk se ani tak nepotřebuje dorozumět, člověk se prostě potřebuje vykecat.“
Krátce po Palachově týdnu z jara 1989 provedli dva jedinci z naší třídy úsměvnou recesistickou (dadaistickou) akci, kterou školní řád nepovoloval; navíc, dadaismus se bral až v následujícím roce. V demokratických poměrech by trestem bylo uvedení poškozené věci do původního stavu, či možná určité kázeňské napomenutí. Došlo ale na dvě podmínečná vyloučení, další kázeňská opatření i u těch, kteří se „provinili“ tím, že akci nezabránili a přihlíželi jí, respektive že věc „neoznámili“, a zákaz školního výletu týkající se celé třídy – a to proto, že věc měla určitý politický podtext. Rodičům ve škole vykládali, že je na vyšetření věci tlak z okresního výboru strany – a že ona podmínečná vyloučení vlastně tolik neznamenají, neboť se nebudou psát do posudku spolurozhodujícího o přijetí na vysokou školu.
Jednalo se o delikátní věc. Všichni okolo ní chodili jako kolem horké kaše a snažili se nás „usměrnit“; někdo dokonce hrozivě připomenul povídku Jana Drdy „Vyšší princip“ – znamenalo to snad rovnítko mezi protektorátem a socialismem? Věc jsem jako šestnáctiletý bral citlivě jako mimořádně nespravedlivou a režimu už za jeho pokrytectví šanci nedával. Přišly dokonce myšlenky na to, zda nebude lepší jej časem opustit do zahraničí. Bylo navíc zvláštní, že někomu z takové podvratné třídy jako mně v dané situaci ředitel ještě před létem 1989 vůbec podepsal souhlas s výjezdem do Jugoslávie – zřejmě proto, že jsem „nepřicházel do styku s utajovanými skutečnostmi“, jak znělo vyjádření. Dodnes nevím, s jakými utajovanými skutečnostmi mohl žák druhého ročníku gymnázia v Československu roku 1989 na své škole přicházet.
Dopadlo to ale nakonec tak, že učitele – a ne nás – usměrnily dějiny. V listopadu stejného roku se k nám studentům pak ve velké většině přidali, i vedení školy se k událostem postavilo pozitivně, ne-li vysloveně aktivně – a to ještě v době, kdy nebylo úplně jasné, jak to skončí. Husákovy portréty ve třídách pak vystřídaly portréty Havlovy, odevzdaly se učebnice dějepisu a občanské nauky, zničehonic označené jako zprofanované, i legitimace KSČ, SSM a SČSP, podle toho, kdo kterou měl. V oslovení se přestalo „soudruhovat“. Od února 1990 už jsme měli na angličtinu signatářku Charty 77, která se do té doby živila jako uklízečka, i když náležitou aprobaci k výuce samozřejmě měla – a která před listopadem prováděla mnohem protirežimnější akty než oni recesisté. O tom, co se dělo ve škole před listopadem, se už nemluvilo, natož aby se někdo někomu za ony autoritářské přehmaty omlouval – a na Západ začali z učitelů běžně jezdit i ti „největší soudruzi“, z jejichž dřívějších výroků bych neusuzoval, že by o to mohli mít vůbec zájem. Cesta k angažmá v demokratických poměrech mohla začít. No a my – hlavně abychom udělali tu maturitu.
Za ten rok a půl, který mi po revoluci zbýval do maturity, stačila sice škola něco málo informačně napravit, tolik ale ne. Z Čapkových Hovorů s TGM jsme si sice při hodinách dějepisu předčítali už před revolucí od podzimu 1989; vyučující (jiná než výše uvedená) byla nejistá a vykládala „… ono se to dřív říkalo jinak, ale dneska už …“ Hlavní břímě osvěty už pak ale zůstalo na médiích, nově vydávané literatuře i některých nových politicích, kteří se na rozdíl od naprosté většiny těch současných dali poslouchat i jako odborníci v humanitních a společenskovědních oborech.
K určitým personálním změnám na našem gymnáziu sice došlo, byly ale mnohem kosmetičtějšího rázu než na bývalé základní škole. Tam provedl učitelský sbor proti své ředitelce velmi brzy po listopadu revoltu – a když se přišla poslední den ještě rozloučit, zamknuli před ní budovu. Učila pak jako řadová pedagožka jinde a od jejích žaček jsem se po několika letech dozvěděl, že je to „hodná paní učitelka“. To za nás tak úplně nebylo – že by sebereflexe podmíněná koncem kariérního vzestupu? Po době mnohem delší jsem ještě také něco zvěděl o naší bývalé ředitelce. Vzhledem k jejímu zapálenému stranickému idealismu jsem očekával spíš zklamání z revoluce 1989, a jen jsem si přál, aby na vývoji dokázala najít i něco kladného. Devětaosmdesátý ale velmi přivítala: konečně prý mohla přestat skrývat svou hlubokou římskokatolickou víru.
Ještě na podzim 1989 před listopadem, když v televizi ukazovali československé vlaky přijíždět do Říma a z nich vystupovat naše věřící spoluobčany, kterým na poslední chvíli povolili účast při svatořečení Anežky České, jsem pozorně sledoval jejich výrazy, jestli v nich není něco šíleného. Neboť náboženství prezentuje názor odporující vědeckému poznání skutečnosti, jak jsem věděl z výkladu této skryté římské katoličky – jak ho může v dnešní době někdo ještě brát vážně. A vzpomenu-li si na její výklad povídky „Šlépěj“: ta je z celého díla toho jinak bytostného humanisty Karla Čapka, který tak brzo na rozdíl od jiných dokázal rozeznat nebezpečí fašismu, nejproblematičtější. Autor snad naznačuje, že se ten člověk vznesl (i když uznala, že dodnes ještě úplně všechno nevysvětlila ani věda). Jestlipak ale Čapek nebyl trochu reakcionář, rozhodně to materialistickému světovému názoru neodpovídá… Čemu skutečně věřila, to je mi do dneška záhadou. Nemohu nic soudit – ale zajímalo by mě to.
Bylo tedy normalizační školství „jedním velkým podvodem“? Faktem je, že kdyby se mělo vypořádání s ním realizovat maximalisticky, museli by po revoluci vyhodit tehdejší učitele všechny do jednoho, protože do jisté míry nám lhali vlastně všichni. Výjimky mohou maximálně potvrzovat pravidlo – protože i například aprobace tělocvik-matematika se ve škole musela s žáky účastnit rituálů a v jejich rámci před nimi projevovat svou loajalitu, například v souvislosti s pionýrskou organizací či s třídnictvím.
Mělo-li by se vypořádání zúžit jen na ty učitele, kteří si s režimem zadali nejvíce, je třeba si uvědomit – jak jsem se pokusil naznačit – že to vůbec nutně nemuseli být lidé neschopní či neféroví pedagogicky. Ale i naopak: ti, kteří nám o režimu naznačovali celkem trefné věci už před listopadem, se mohli naprosto minout povoláním a/nebo bezostyšně před celou třídou protežovat své oblíbence. Přesto se domnívám, že ten, kdo předlListopadem vyhazoval žáky ze školy z politických důvodů, ať už na něčí pokyn, či z vlastní vůle, neměl pak ve vedoucí funkci zůstat. A komunistický ideologický fanatik, ať už skutečný, nebo účelový, neměl dál učit předměty typu dějepis či občanská nauka.
Hlavně ale: o věci se mělo mnohem víc veřejně diskutovat. Skandály lidí v nejvyšších akademických funkcích, o kterých se v poslední době debatuje v médiích, nejsem sám schopen brát jinak než v kontextu jejich případného předlistopadového členství v KSČ, které mi je tak nějak implicitně vysvětluje. Může se mi někdo divit – když se věc neřešila? Dnes, když na mé bývalé základní i střední škole učí už jen málokdo z tehdejších pedagogů, se může stát skoro zbytečné se tím ještě zabývat – jenže, to si možná v justici říkali také, dokud nepřišla kauza Roberta Fremra.
[1] https://www.csfd.cz/film/68837-pokani/prehled/
[2] Pokud se ve Francii v té době učitelé humanitních a společenskovědních předmětů rekrutovali z účastníků studentské revolty z roku 1968 stejně tak jako na evropském Severu, pak si myslím, že o Pařížské komuně se ve Francii celkem učilo o sto šest – ale jestli je mezi čtenáři expert na francouzské školství, prosím o potvrzení či vyvrácení.
publikováno: 4. 9. 2023
