Jak vtěsnat civilizační změny do přesných právních rámců
Zatímco policie odvádí protestující, kteří blokují ropné lodě, rozvíjí se velmi podrobná a odborná debata o rámci pro zavedení pojmu ekocida do mezinárodního trestního práva. Sociální vědci a právní experti diskutují o přístupu a Victor Tsilonis je varuje, aby zvážili praktické aplikace.
Instituce mezinárodního práva jsou tím nejantropocentričtějším možným projektem. Nyní, na pokraji civilizačního kolapsu, nás však ekologická destrukce nutí zabývat se jí i z perspektivy přírodního prostředí. Teoretické debaty sahají daleko, a přestože se zdají být velmi abstraktní, jejich důsledky budou určovat osudy generací – lidí i ostatních živých bytostí. Jak tedy sladit složitost vlivu člověka na přírodu s velmi strukturovanými požadavky žalovatelných právních systémů?
Zřízení nového Mezinárodního trestního soudu pro ochranu životního prostředí (ICCPE) je v oblasti mezinárodního práva veřejného naprosto nezbytné, aby bylo možné účinně čelit všem závažným právním problémům spojeným s bezuzdným ničením životního prostředí za účelem zisku. Probíhající právní debata je nevyhnutelně technická a zasahuje do jádra právní teorie (mezinárodního) trestního práva. Nicméně to, co se často ukazuje jako nejproblematičtější, je rychlý posun v názorech právních expertů od akceptace naléhavé potřeby zřízení nového Mezinárodního trestního soudu pro ochranu životního prostředí (ICCPE) k zastávání konvenčnějších názorů. To znamená, že podfinancovaný a nedostatečně vybavený Mezinárodní trestní soud, který je již nyní zatížen větším počtem případů, než může zvládnout, by měl být také „vhodnou“ právní institucí pro řešení trestného ničení naší planety.
V čí prospěch?
John Keane ve svém výtečném článku Jak demokracie umírají (na Přítomnosti český překlad viz zde), poznamenává, že
Nejpomalejší forma democidy – způsobená ničením živého prostředí planety, v němž lidé žijí – by měla být pro demokraty všech přesvědčení na celém světě tou nejznepokojivější… Jako by se Země mstila svým lidským ničitelům, environmentální otřesy se někdy vyznačují děsivými kvantovými vlastnostmi, které projevují vlastní vůli.
Keane zdůrazňuje, že „katastrofy mohou v občanech probudit to nejlepší“, ale neměli bychom zapomínat, že ekologické katastrofy mohou také zničit základy demokracie.
V souladu s Keanem Rafi Youatt zdůrazňuje, že „je snad zřejmé, jak je každá krize spojena s hluboce zakořeněným antropocentrismem s hydrou v hlavě“, protože antropocentrické myšlenky a postupy však mají velký význam jak pro krizi demokracie, tak pro krizi planety.
Youatt tvrdí, že planeta i demokracie jsou v ohrožení kvůli hluboce zakořeněnému antropocentrismu, který považuje člověka za nadřazeného a ústředního. To pak vede k politické nespravedlnosti a ekologické destrukci.
Autor odmítá myšlenku, že rozšíření práv na nelidskou přírodu může problém vyřešit. Místo toho Youatt navrhuje, aby byl člověk v politickém a demokratickém kontextu vnímán spíše jako ekologicky zakotvená bytost než jako výlučně racionální, liberální subjekt.
Ferenc Laczó ve své odpovědi Jak se demokracie proměňují zpochybňuje narativ „adagissimové verze democidy“, která by podle Keana vedla ke kolapsu demokracie „prostřednictvím despocie naší planety a ekologického šoku“, který prosazuje John Keane.
Vyjadřuje také obavy, zda jsou demokracie schopny adekvátně řešit naléhavé otázky, jako je změna klimatu.
Přeměna složitosti v právní kroky
Podobně jako Ferenc Laczó ostře kritizoval definici ekocidy, jak ji navrhl Mezinárodní panel expertů (IEP), i mnozí vědci a odborníci byli stejně nebo ještě ostřejšími kritiky.
Darryl Robinson zdůraznil, „proč kombinace mezinárodního trestního práva (ICL) s mezinárodním právem životního prostředí (IEL) přináší fascinující nové výzvy, které nejsou zpočátku zřejmé těm z nás, kteří jsou vyškoleni v ICL“, a také proč neexistuje žádné elegantní „zázračné řešení“.
Kai Ambos zdůraznil, že návrh IEP postrádá důkladné odůvodnění a praktické pokyny pro zavedení ekocidy jako pátého základního mezinárodního zločinu vedle genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a zločinu agrese. Ačkoli byl návrh určen k ochraně životního prostředí, neposkytoval empirické údaje, které by podpořily jeho účinnost, přičemž zůstávalo nejasné, zda závažné zločiny proti životnímu prostředí mohou být považovány za genocidu.
Struktura návrhu navíc napodobovala strukturu zločinů proti lidskosti, ale rozšířila ji na dobu míru a rozšířila její použitelnost. Praktická aplikace představovala velkou interpretační výzvu, což vyvolalo pochybnosti o nezbytnosti nového, samostatného základního trestného činu na ochranu životního prostředí.
Preventivní spravedlnost
Tarini Mehta poukázala na to, že existují pádné důvody pro přijetí ekocidy jako trestného činu s přísnou odpovědností v rámci mezinárodního trestního práva. Tvrdí, že by se tím na společnosti, jejichž činnost způsobuje škody na životním prostředí, uvalily přísnější povinnosti péče, což by odradilo ty, kdo zhoršují životní prostředí, a přivedlo je k odpovědnosti.
Tento přístup, který již obhajuje několik komentátorů, zpochybňuje tradiční odpovědnost založenou na zavinění v rámci mezinárodního práva. Navzdory stávajícím právním rámcům Mehta podporuje přechod od zásady „znečišťovatel platí“ k systému „znečišťovatel již neznečišťuje“, který by mohl nabídnout řešení v oblasti preventivní spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že míra ztráty biologické rozmanitosti a zhoršování životního prostředí se stále zvyšuje, zatímco „více než polovina světového HDP – ve výši přibližně 44 bilionů USD – je středně nebo vysoce závislá na ekosystémových službách“, Mehta vehementně podporuje názor, že vývoj práva, který by odpovídal těmto výzvám, je nejen prospěšný, ale naprosto nezbytný. Uznání ekocidy jako trestného činu na národní, regionální a mezinárodní úrovni, uzavírá, by mohlo být zásadním krokem k ochraně životního prostředí.
Michael Κarnavas napsal snad nejbarvitější popis velkého souboru vznesených námitek. Ty se točí kolem terminologie „ekocidy“, procesu vypracování návrhu, nepraktičnosti existence pátého trestného činu v rámci Římského statutu, schopnosti soudců ICC posuzovat složité trestné činy proti životnímu prostředí, zvláštností prahové hodnoty škody u ekocidy, kritických nedostatků popisu duševního stavu nutného pro spáchání ekocidy (mens rea) a zcela problematického popisu konkrétních činů, které tento trestný čin zakládají (actus reus).
Shrneme-li smíšené názory Michaela Κarnavase, můžeme říci, že je sice obecně pro „vypracování stručné a dobře odůvodněné definice trestných činů proti životnímu prostředí v době míru/neozbrojeného konfliktu“, ale zároveň považuje „iniciativu za nerealistickou, definici za plnou nedostatků a komentář za pozoruhodně nedostatečný“.
Podobně se zdá, že Matthew Gillett se ve svém dvoudílném článku publikovaném v Opinio Juris velmi inspiroval klasickým románem Charlese Dickense „Příběh dvou měst“. Pod názvem „Příběh dvou definic: Posílení čtyř klíčových prvků navrhovaného trestného činu ekocidy“ (zde a zde) v něm Gillett vyjmenovává několik navrhovaných nedostatků definice ekocidy, kterou v roce 2021 navrhla nezávislá skupina odborníků („IEP“).
První jím uváděnou vadou je absence vyjmenovaných činů, které by měly být považovány za ekocidu, neboť tento nedostatek je v hlubokém rozporu „se strukturou všech existujících trestných činů podle Římského statutu“. Podle autora se jedná o fatální nedostatek, neboť porušuje zásadu legality. Je také v rozporu se závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci[1] a nerespektuje příslušné závěry pracovní skupiny OSN pro svévolné zadržování, podle nichž by trestní zákony měly být „formulovány dostatečně přesně“, protože nepřesné trestné činy neumožňují jednotlivcům odpovídajícím způsobem regulovat své chování, ohrožují výkon jejich základních práv a “mohou vést ke svévolnému zbavení svobody“.
(…)
Co je třeba k výkonu spravedlnosti
Proti této definici a jejímu odůvodnění existuje několik námitek. Za prvé, Gillett od začátku a v celém svém dvoudílném článku předpokládá, že Mezinárodní trestní soud (ICC) je nepochybně nejvhodnější právní institucí pro stíhání ekocidy. Nezohledňuje však praktická omezení ICC, včetně jeho omezených lidských zdrojů, finančních omezení, stávajícího pracovního zatížení soudními procesy, předpokládaných budoucích procesů (jako je probíhající útočná válka na Ukrajině) a celkové právní kapacity.
Tyto faktory je však třeba vzít v úvahu před tím, než bude Mezinárodní trestní soud označen za vhodnou právní instituci pro souzení ekocidy.[3]
Gillettem navržená definice navíc představuje značný problém. Autor navrhuje, aby „jednání nebylo považováno za ekocidu, pokud je zároveň
(a) je přísně v souladu s mezinárodním právem, zejména s mezinárodním právem životního prostředí, a
(b) schváleno příslušným vnitrostátním orgánem“.
Odůvodnění této výhrady je nejasné, ale zdá se, že autor předpokládá, že většina nebo všechny státy jsou demokratické, nezkorumpované a skutečně se starají o životní prostředí.
Jinými slovy, když je projekt schválen nebo povolen zákonným orgánem, mohou to laici i právní odborníci považovat za záruku, že je bezpečný pro životní prostředí a zákonný pro osoby a subjekty, které projekt provádějí. Schválení se může jevit jako „nedotknutelná“ zelená, kterou dává státní orgán. Tento postup je často vnímán jako souladný s mezinárodním právem, i když skutečné dodržování mezinárodního práva může být někdy poněkud nejasné nebo vágní.
Tento předpoklad však často vůbec neodpovídá skutečnosti. Nemusí nutně platit, že schválený projekt je zcela bezpečný pro životní prostředí nebo zcela zákonný pro ty, kdo jej provádějí. Proto je nezbytné pečlivě zkoumat každý projekt – a každý jeho aspekt, který by mohl vyvolat obavy o životní prostředí – bez ohledu na to, zda byl schválen státním orgánem.
Jako jeden z posledních příkladů lze uvést skutečnost, že Japonsko hodlá vypustit přibližně 1,3 milionu tun vody s tritiem ze zničené jaderné elektrárny Fukušima Daiiči, což vyvolalo značné obavy sousedních států, ekologických organizací a občanské společnosti. Je třeba přiznat, že než mohl japonský stát vypustit tak obrovské množství „upravené“ vody o objemu přibližně 500 plaveckých bazénů olympijské velikosti, potřeboval nejprve povolení příslušného japonského úřadu a poté také povolení Mezinárodní agentury pro atomovou energii v souladu s mezinárodním právem. Nicméně vzhledem k závažným možným důsledkům takové akce, jakož i k nepříznivým reakcím širokého spektra aktérů (jednotlivců, organizací a států) je stále aktuální otázka, zda by takový čin mohl představovat skutečnou ekocidu, a to i přes všechna udělená povolení. Podle Gillettovy navrhované definice by však takový čin nemohl být nikdy trestně stíhán.
Navíc je nesporné, že Gillett činí tento skok dlouho po vydání své výše zmíněné učebnice, kde v příkrém rozporu se svým posledním dvoudílným článkem v Opinio Juris upřímně uvádí, že „[n]amísto toho, aby se výhradně snažil upravit ustanovení a zásady Mezinárodního trestního soudu tak, aby se pokusil pokrýt škody na životním prostředí, je značně prospěšné vytvořit účelově koncipovaný mezinárodní soud pro životní prostředí (ICE), který by byl schopen řešit a poskytovat právní nápravu všech hlavních forem závažných škod na životním prostředí ohrožujících planetu, a to efektivně a prostřednictvím spravedlivého, ale flexibilního řízení“.[4] Tato změna názoru může být pro MTS založena na víře, ale neřeší zásadní otázku, jak bude mít soud prostředky na to, aby se ujal zcela nové oblasti jurisdikce a účinně ji vykonával pro obecné blaho.
Ve vší počestnosti
Člověk by neměl být příliš přísný na akademiky, kteří vynakládají veškeré úsilí, aby změnili naše chápání mezinárodního práva, i když se dostatečně nezabývají všemi možnými aspekty. Stejně problematické je však jednoduše předpokládat, že Mezinárodní trestní soud je nejvhodnější pro souzení ekocidy. Tento pohled přehlíží současné problémy a přirozená omezení Mezinárodního trestního soudu. Právo, jakkoli univerzální, musí vždy brát ohled na praktickou realitu – jinak zůstává marným úsilím. (…)
Victor Tsilonis je hlavním právním poradcem a generálním ředitelem advokátní kanceláře Newlaw, členem odvolací disciplinární komise Mezinárodního trestního soudu (2023–2027) a členem výkonné rady ICCBA (bývalý viceprezident ICCBA v letech 2019–2020 a 2021–2022).
Je také šéfredaktorem partnerského řeckého časopisu Eurozine Intellectum, publicistou (Fingerprints of the Day), spisovatelem (alias básníkem Konstantinosem Melissasem) a překladatelem.
Tsilonis působí jako akademický učitel v programu LLM „Kriminologické a trestněprávní perspektivy korupce, hospodářského a organizovaného zločinu“ na Hellenic Open University. Kromě toho působí jako předseda nevládní organizace Intellectum a v roce 2020 byl nominován na soudce ICC Řecka. Napsal knihu „The Jurisdiction of the International Criminal Court“ (česky Jurisdikce Mezinárodního trestního soudu, pozn. red.), Springer (Švýcarsko, 2019), jejíž 2. vydání se očekává brzy v roce 2023.
Poprvé vyšlo na serveru Eurozine 31. července 2023. Překlad a redakční úprava textu redakce Přítomnosti.
[1] Kokkinakis vs Řecko byl případ týkající se především článku 9 Evropské úmluvy o lidských právech (svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání), neboť podle tohoto článku „1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání“ a „2. Svoboda projevovat své náboženství nebo víru podléhá pouze takovým omezením, která stanoví zákon…“. Proto v tomto případě Evropský soud pro lidská práva shledal porušení článku 9, protože „řecké soudy ve svém odůvodnění stanovily odpovědnost stěžovatele pouhou reprodukcí znění § 4 a dostatečně nespecifikovaly, jakým způsobem se obviněný pokusil přesvědčit svého souseda nevhodnými prostředky. Žádná ze skutečností, které uvedly, neodůvodňuje tento závěr. Vzhledem k tomu nebylo prokázáno, že by odsouzení žalobce bylo za daných okolností odůvodněno naléhavou společenskou potřebou. Napadené opatření se proto nezdá být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, a tudíž ani „nezbytné v demokratické společnosti … pro ochranu práv a svobod druhých“ (bod 49 rozhodnutí).
[2] Navrhovaná definice v plném znění z Matthew Gillett: Prosecuting Environmental Harm Before the International Criminal Court (česky Stíhání poškozování životního prostředí před Mezinárodním trestním soudem, pozn. red.), Cambridge, 2022, s. 350. 1. Ekocidou se rozumí úmyslné spáchání některého z následujících činů, a tím způsobení vážného poškození přírodního prostředí, které je zároveň rozsáhlé nebo dlouhodobé: a) usmrcování, poškozování nebo odstraňování chráněných rostlin nebo živočichů; b) ničení nebo poškozování ekosystémů nebo stanovišť volně žijících živočichů; c) ničení nebo poškozování přírodního dědictví; d) obchodování s nebezpečnými látkami nebo jejich ukládání na skládky; e) vypouštění, emitování nebo vnášení škodlivého množství látek nebo energie do ovzduší, vody nebo půdy; f) způsobení nebo přispění k rozsáhlým emisím skleníkových plynů nebo zničení propadů nebo zásobníků skleníkových plynů; g) jakékoli jiné jednání podobného charakteru, pokud toto jednání zahrnuje neudržitelné poškozování přírodního prostředí. 2. 2. Bez ohledu na to, zda lze jednání kvalifikovat jako některý z činů uvedených v odstavci 1, se jednání nepovažuje za ekocidu, pokud je a) přísně v souladu s mezinárodním právem, zejména s mezinárodním právem životního prostředí, a b) povoleno příslušným vnitrostátním orgánem. 3. Aby byla naplněna definice uvedená v odstavci 1, musí být poškození přírodního prostředí závažné a zároveň musí být buď rozsáhlé, nebo dlouhodobé (nebo obojí). V důsledku toho musí být ve všech případech předpokládaná škoda závažná, ale žádný z kvalifikačních znaků nemůže být sám o sobě dostatečně významný, aby naplnil definici ekocidy. Závažnost, rozšířenost a/nebo dlouhodobost škody lze navíc stanovit na základě souhrnu předmětného jednání, které může zahrnovat více základních skutků. 4. Podmínky odstavce 1 se vykládají v souladu s mezinárodním právem, zejména s právem životního prostředí.
[3] Viz poslední oddíl kapitoly o ekocidě v knize Victora Tsilonise: The Jurisdiction of the International Criminal Court (česky Jurisdikce Mezinárodního trestního soudu, pozn. red.), Springer 2023 (2. vydání).
[4] Matthew Gillett: Prosecuting Environmental Harm Before the International Criminal Court (česky Stíhání poškozování životního prostředí před Mezinárodním trestním soudem, pozn. red.), Cambridge (Cambridge, 2022) s. 354.
publikováno: 4. 9. 2023
