Co se má dělat, když se nemá dělat nic?

Andrea Pető

Historička a profesorka na katedře genderových studií Středoevropské univerzity ve Vídni

Eurozine

Cultural Journal/Kulturní časopis

Vysoké školství je hlavním cílem neliberálního uchvácení státu. Útok na vědeckou svobodu je někdy formulován v žargonu neoliberalismu, jindy se používá jazyk nacionalismu a náboženství. A stále častěji se objevují hrozby skutečného násilí vůči akademickým pracovníkům.

Co můžete dělat, když si myslíte, že se nedá dělat nic? Tato otázka, která zazněla na nedávné konferenci pořádané odborníky na genderová studia na Kolumbijské univerzitě, vyjadřovala pocit, který je dnes známý většině akademiků: pocit bezmoci uprostřed globální transformace vysokého školství. Úspěšné univerzitní obory jsou zavírány dobře placenými administrátory, akreditované programy genderových studií jsou bez vysvětlení rušeny a v jednom případě byla nejúspěšnější vysokoškolská instituce v zemi (CEU v Maďarsku) nucena odejít do exilu.

Pokud by to všechno nestačilo, je tu další znepokojivý vývoj, tentokrát týkající se samotné fyzické bezpečnosti akademiků. Vědeckou práci provázely v historii každodenní hrozby: stačí si vzpomenout na Giordana Bruna nebo na filozofa Spinozu. V dnešní době si však my vědci rádi myslíme, že pracujeme v bezpečném akademickém prostředí. Stále častěji to však přestává platit. Když vám vedení univerzity oznámí, že do vaší kanceláře bude kvůli vaší bezpečnosti instalováno neprůstřelné okno (jako se to stalo jednomu americkému kolegovi, který se zabývá krajně pravicovými hnutími v USA), může vás to přimět k tomu, abyste se zamysleli nad dopadem své práce. Když vám (jako se to stalo mně) univerzita najme ochranku poté, co vám někdo vyhrožuje smrtí a policie to odmítá vyšetřit, musíte se ptát: Co dělat, když se výuka a výzkum stanou životu nebezpečným zaměstnáním? Existuje v reakci na sekuritizaci nějaká alternativa?

 

Dvě nebezpečí iliberalismu

Dříve jsme mohli doufat, že akademici uzavření ve věžích ze slonoviny dokáží udržet na uzdě populistické síly alternativního vědeckého diskurzu. Jejich zbraněmi v tomto boji byly koncept excelence, vysoký citační dosah a indexy proti neoliberální rekonstrukci. Nyní je jasné, že tato strategie je nejen neudržitelná, ale také škodlivá. Je to sebeklam, který omlouvá nečinnost a dává zelenou dvěma nastupujícím nebezpečím.

Prvním z nich je, že ve stále více zemích se stát stává zajatcem neliberalismu. Spojitost mezi liberalismem a akademickou prací byla zpochybněna. Domnívat se, že tento nový způsob vládnutí nebude mít širší vliv na vědecký život nebo že se jeho zpochybňování institucí, společenské relevance, a tedy i státního financování vědění zastaví na hranicích (nebo jen na vašich hranicích), je omyl. V mnoha zemích jsou samotné základy vědy – svoboda projevu a hledání pravdy – kriminalizovány nebo delegitimizovány státem.

Druhé nebezpečí spočívá v tom, že naše přebyrokratizované neoliberální univerzity s jejich posedlostí citačními faktory výkonu a výukou jako na běžícím pásu sice umí mnoho věcí, ale už nejsou schopny vychovávat zodpovědné a kritické myslitele. Tím, že se člověk podřizuje tomuto systému, přispívá k jeho úspěchu. I když je třeba stále více osobní investice, a to i za cenu vyhoření, výsledky dávají stále menší smysl.

 

Nutnost boje

Situace, které jsme dnes svědky, není dočasnou zpětnou reakcí, ale zásadně novým jevem spuštěným v zájmu nastolení nového řádu. Je to boj za socializaci v gramsciánském smyslu, nacionalisticko-neokonzervativní odpověď na krizi globálního neoliberalismu. Je to válka vedená na poli vědy. Ať chceme, nebo ne, všichni jsme jejími účastníky. Útok někdy používá zavedený neoliberální žargon pro měření akademické excelence, někdy však sahá až k terminologii 19. století a prosazuje „národní zájem“ a křesťanství jako kritérium dobré vědy.

V zemích, kde se státu zmocnily neliberální síly, je napadán celý univerzitní systém. Vznikl zásadně nový vztah mezi státem a občany platícími daně. V zemích, které prošly neoliberalizací, vznikly státy silné pro silné a slabé pro slabé. Stát zde rozhoduje o tom, kdo jsou hodní občané, kterým slouží. Vysoké školství se v tomto procesu proměnilo: podíl veřejných institucí se snížil a přístup k vysokoškolskému vzdělání se opět stal výsadou, nikoli základním právem.

Celý maďarský systém vysokoškolského vzdělávání byl zprivatizován během dvou týdnů. Během této krátké doby ztratil autonomii a svobodu rozhodovat o tom, co a jak učit. Současně byly zdvojnásobeny a ztrojnásobeny platy vyučujících, což přispělo k normalizaci ztráty akademické autonomie a dodržování neliberální vědní politiky.

Příběh maďarské soukromé Středoevropské univerzity (CEU), která byla nucena přestěhovat se do Vídně, vyvolává otázku, zda mohou veřejnému blahu sloužit pouze veřejné univerzity. Pokud je stát v zajetí mafie a funguje jako mafie, může soukromá univerzita sloužit jako maják akademické svobody. Proto musela CEU odejít.

V tomto procesu samozřejmě nejde jen o orbánizaci. Změnu paradigmatu nelze přičítat jedné osobě. Neliberální stát si spíše přisvojil neoliberální jazyk excelence, konkurenceschopnosti, dopadu, dosahu a indexů, zatímco jeho zástupné představitelky hovoří o právech žen.

V „neliberálním pragmatismu“ je možné všechno: pokud jeden argument nefunguje, použije se jiný, který může být přesným opakem. Na obsahu nezáleží. Intelektuálové, vědci a pokrokoví politici vynakládají čas a energii na analýzu a pochopení jevu, který analyzovat a pochopit nelze. Tento nesplnitelný úkol přispívá k vyčerpání a depresi pokrokových sil.

*

Vraťme se tedy k otázce: co dělat, když se nedá dělat nic?

Obnovení historických analogií ukazuje, že v této přechodné době, v níž žijeme, panuje skutečná nejistota. Někteří srovnávají dnešní USA s výmarským Německem, jiní tvrdí, že v Itálii jsou opět u moci fašisté. Chtěl bych uvést další historický příklad: Germaine de Stäel, historička a politická teoretička osvícenství. Byla oddaná své vlasti, svobodě, vlastenectví a rovnosti; a odsoudila Napoleona za to, že si tyto hodnoty přivlastnil a poslal miliony lidí zemřít na bitevní pole.

Co dělala madame de Stäel, když se zdálo, že se nedá dělat nic? Napsala: „Cítím téměř fyzickou radost, když se stavím proti nespravedlivé moci.“

Prvním krokem je znovuzahájení politického boje nad rámec údajů z průzkumů veřejného mínění a politických návrhů. Sílu lze získat z individuální, fyzické radosti z boje za dobrou věc. A my potřebujeme sílu pro náš boj, protože bude dlouhý. Jedné věci se však nevyhneme: boji. Nebojovat by znamenalo ztratit právo na svobodnou vědu, základ veškeré vědecké práce.

Jak získat tuto fyzickou radost z akademické práce? Bylo by to vzdělání založené na přísném intelektuálním bádání, nadšení a dobrovolnosti, které jsem sám získal na seminářích budapešťské létající univerzity za komunismu. Tuto tradici představuje CEU, kde jsem profesorem již dvaatřicet let. Tento vášnivý a svobodný přístup k vědě je nutně v rozporu s hierarchickou kontrolou vzdělávání, která vnímá občany jako subjekty, jež je třeba držet pod dohledem.

Svoboda vědy a vášeň pro vědu společně otevírají možnost intelektuálního odporu. Tato svoboda však není samozřejmá. Jsou chvíle, kdy o ni musíte bojovat, kdy boj vypadá beznadějně a vy se cítíte vyčerpaní. Tehdy skutečně potřebujete „fyzickou radost“. Tak se do toho pusťte a bojujte dobrý boj. Je to jediná šance, která nám zbývá.


Publikováno na serveru Eurozine 10. října 2023. Překlad a krácení redakce Přítomnosti. Poprvé publikováno ve švédštině na Fronesis 78–79/2023.


Andrea Pető je historička a profesorka na katedře genderových studií Středoevropské univerzity ve Vídni, výzkumná pracovnice CEU Democracy Institute v Budapešti a doktorka věd Maďarské akademie věd. Její práce o genderu, politice, holocaustu a válce byly přeloženy do 23 jazyků. V roce 2018 jí byla udělena Cena všech evropských akademií (ALLEA) Madame de Staël za kulturní hodnoty za rok 2018 a Cena za lidská práva Univerzity v Oslu za rok 2022. Je doktorkou honoris causa Södertörnské univerzity ve Stockholmu ve Švédsku. Mezi její nejnovější publikace patří např: The Women of the Arrow Cross Party. Invisible Hungarian Perpetrators in the Second World War, Palgrave, Macmillan 2020; a Forgotten Massacre: Budapešť 1944, DeGruyter 2021.

publikováno: 16. 10. 2023

Datum publikace:
16. 10. 2023
Autor článku:
Andrea Pető

NEJNOVĚJŠÍ články


Večírky s Přítomností XIV.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 v pondělí 27. …

Unesená Poslanecká sněmovna

Existuje patrně v poslaneckých hlavách jakási pomýlená představa, že kvalitu či hloubku parlamentní demokracie lze měřit …

Irena Kalhousová přece jen něco zamlčuje

Velmi si jí vážím, to však neznamená, že bezezbytku. Snaží se být objektivní, avšak cosi …

Zlí duchové a trosky raket

V životě a díle českého antropologa Luďka Brože (*1975) hraje sibiřská Altaj velmi významnou roli. Toto odlehlé …

Jak odpovídat na studentský hněv

Hněv studentů kvůli izraelskému útoku na Gazu se zaměřil na jejich vlastní univerzity, jejichž odmítnutí …

Islamisté a populisté jsou blíženci

Možná to někomu přijde za vlasy přitažené. Soudím, že islamisté a populisté jsou blíženci. Přivedli …

Skryté pouště a propasti v duši vraha

Určitě jste si taky všimli, že nás obklíčily kriminální seriály a filmy. Třeba v týdnu na přelomu dubna …

ANO na vibu „populismu okamžiku“

Politika je skutečnou politikou jen tehdy, když vidí za horizont přítomnosti. Když se v dnešku stará …