Obdivuji, jak prezident Biden využil své empatie a fyzické přítomnosti v Izraeli, aby přesvědčil Izraelce, že nejsou ve válce proti barbarskému Hamásu sami, a zároveň se snaží oslovit umírněné Palestince. Vím, že se Biden opravdu usilovně snažil přimět izraelské představitele, aby se zastavili ve svém vzteku a přemýšleli tři kroky dopředu – nejen o tom, jak se dostat do Gazy, aby zničili Hamás, ale také o tom, jak se dostat ven – a jak to udělat s co nejmenšími civilními oběťmi. Prezident sice vyjádřil hluboké pochopení pro morální a strategické dilema Izraele, ale zároveň požádal izraelské vojenské a politické představitele, aby se poučili z amerického válečného spěchu po 2. září, který zavedl naše vojáky hluboko do slepých uliček a temných zákoutí neznámých měst a obcí v Iráku a Afghánistánu.
Podle všeho, co jsem se dozvěděl od vysokých amerických představitelů, se však Bidenovi nepodařilo přimět Izrael, aby se držel zpátky a promyslel všechny důsledky invaze do Gazy pro Izrael a Spojené státy. Dovolte mi tedy, abych to vyjádřil co nejstručněji a nejjasněji, protože je už pozdě: Jsem přesvědčen, že pokud se Izrael nyní bezhlavě vrhne do Gazy, aby zničil Hamás – a učiní tak, aniž by vyjádřil jasný závazek usilovat o dvoustátní řešení s palestinskou samosprávou a ukončit židovské osady hluboko na Západním břehu Jordánu –, dopustí se vážné chyby, která bude mít zničující důsledky pro izraelské a americké zájmy. Mohla by vyvolat globální požár a odpálit celou proamerickou alianční strukturu, kterou Spojené státy v regionu vybudovaly od roku 1973, kdy Henry Kissinger zinscenoval konec jomkippurské války.
Mám na mysli mírovou smlouvu z Camp Davidu, mírové dohody z Osla, Abrahámovy dohody a možnou normalizaci vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií.
Celá věc by mohla skončit v plamenech. Tady nejde o to, zda má Izrael právo na odvetu proti Hamásu za brutální barbarství, kterého se dopustil na izraelských mužích, ženách, dětech i seniorech. To jistě má. Jde o to, aby to bylo provedeno správně – způsobem, který nebude hrát do karet Hamásu, Íránu a Rusku. Pokud Izrael vstoupí do Gazy a bude mu trvat měsíce, než zabije nebo zajme každého vůdce a vojáka Hamásu, ale zároveň bude rozšiřovat židovské osady na Západním břehu Jordánu – čímž znemožní jakékoli tamní dvoustátní řešení s umírněnější palestinskou samosprávou –, nebude existovat žádná legitimní palestinská koalice ani koalice Ligy arabských států, Evropy, OSN nebo NATO, která by byla kdy připravena vstoupit do Gazy a vzít ji Izraeli z rukou.
Nebude nikdo, kdo by Izrael vytáhl, a nikdo, kdo by Izraeli pomohl zaplatit náklady na péči o více než dva miliony Gazanů – ne pokud Izrael vede vláda, která si myslí, že se může oprávněně mstít Hamásu, a podle toho jedná, zatímco neoprávněně buduje společnost podobnou apartheidu řízenou Židy Izraelci. I Palestinci se musejí chovat tak, aby Američané mohli podporovat bílé supremacisty na Západním břehu. To je naprosto nekoherentní politika.
Bohužel, jeden z vysokých amerických představitelů mi řekl, že Bidenův tým odjížděl z Jeruzaléma s pocitem, že zatímco izraelský premiér Benjamin Netanjahu chápe, že přílišná aktivita v Gaze by mohla rozpálit celé okolí, jeho pravicoví koaliční partneři touží rozdmýchat oheň na Západním břehu. Tamní osadníci jen za poslední týden zabili nejméně sedm palestinských civilistů při odvetných pomstách.
Mezitím mi američtí představitelé řekli, že zástupci těchto osadníků ve vládě zadržují peníze z daní, které dluží palestinské samosprávě, což jí znesnadňuje Západní břeh Jordánu udržet pod kontrolou tak, jak tomu bylo od začátku války s Hamásem.
Netanjahu tohle neměl dopustit, ale dostal se do pasti. Potřebuje tyto pravicové extremisty ve své koalici, aby se vyhnul vězení kvůli obvinění z korupce.
Pokud se však s těmito židovskými bílými supremacisty nerozejde, uvrhne do vězení v Gaze celý Izrael. Bohužel, jak mi řekl vysoký americký představitel, izraelští vojenští představitelé jsou ostražitější než premiér.
Jsou rozlícení a odhodlaní zasadit Hamásu ránu, na kterou celé okolí nikdy nezapomene. Chápu proč. Ale přátelé nenechávají přátele řídit, když jsou rozzuření. Biden musí této izraelské vládě říct, že převzetí Gazy bez spojení se zcela novým přístupem k osadám, Západnímu břehu a dvoustátnímu řešení by bylo katastrofou pro Izrael a katastrofou pro Ameriku.
Můžeme pomoci, dokonce můžeme trvat na tom, aby naši arabští a evropští spojenci pracovali na vytvoření efektivnější, méně zkorumpované a legitimnější palestinské samosprávy na Západním břehu, která by po určité transformaci v Gaze mohla pomoci vládnout i tam. Ne však bez zásadní změny izraelské politiky vůči této samosprávě a židovským osadníkům. V opačném případě by to, co začalo jako útok Hamásu na Izrael, mohlo vyvolat blízkovýchodní válku, v níž by měly prsty všechny velmoci a regionální mocnosti – což by velmi ztížilo její zastavení, jakmile by začala.
V prvním týdnu tohoto konfliktu se zdálo, že íránský nejvyšší vůdce a Hasan Nasralláh, vůdce libanonské milice Hizballáh, mají své milice na hranicích s Izraelem a v Iráku, Sýrii a Jemenu pod velmi přísnou kontrolou. Ale jak pokračoval druhý týden, američtí představitelé zaznamenali stále více známek toho, že oba vůdci nechávají své síly agresivněji útočit na izraelské cíle – a že by mohli zaútočit na americké cíle, pokud by Spojené státy zasáhly. Zavánělo to logikou, jak moc by izraelská invaze do Gazy mohla pomoci jejich cíli vyhnat Ameriku z celého regionu.
Ve čtvrtek válečná loď amerického námořnictva v severní části Rudého moře sestřelila tři řízené střely a několik bezpilotních letounů, které zřejmě odpálily proíránské milice Hútíů v Jemenu a které mohly mířit na Izrael. Další rakety, pravděpodobně od proíránských milicí, byly vypáleny na americké síly v Iráku a Sýrii.
Z jiholibanonské proíránské milice Hezbollal1 nyní přilétá tolik raket, že nás od raketové války v plném rozsahu mezi Izraelem a íránskými zmocněnci – a dost možná i přímo mezi Izraelem a Iránem – dělí jen jeden stupeň.
Izrael pravděpodobně nedovolí Íránu, aby použil své zmocněnce k zasažení Izraele, aniž by nakonec vypálil raketu přímo na Teherán. Izrael má ponorky vyzbrojené raketami, které jsou pravděpodobně v Perském zálivu, zatímco spolu hovoříme.
Spojené státy, Rusko a Čína by mohly být přímo či nepřímo zataženy do konfliktu. Situace je trojnásob nebezpečná v tom, že i kdyby Izrael jednal s herkulovskou zdrženlivostí, aby zabránil úmrtím civilistů v Gaze, nebude to mít žádný význam. Vzpomeňte si, co se stalo v úterý v arabské nemocnici Ahlí ve městě Gaza.
Jak mě upozornil izraelský publicista Nahum Barnea, palestinský Islámský džihád dosáhl více díky zjevně nepovedené akci raketou, „než dosáhla při všech svých úspěšných odpalech raket“. Jak to? Poté, co tato raketa selhala a dopadla na palestinskou nemocnici v Gaze, kde zahynuly desítky lidí, Hamás a Islámský džihád přispěchaly s tvrzením – bez jakýchkoli důkazů –, že Izrael nemocnici úmyslně bombardoval, čímž vyhnal lidi po celém arabském světě do ulic. Když Izrael a Spojené státy o několik hodin později nabídly přesvědčivé důkazy, že Islámský džihád omylem zasáhl nemocnici v Gaze svou vlastní raketou, bylo již pozdě. Lidé už byly v ulicích a setkání arabských vůdců s Bidenem bylo zrušeno.
Pokud lidé nedokážou otevřeně a upřímně mluvit o chybně odpálené raketě, představte si, co se stane, až v našem zadrátovaném světě, propojeném sociálními sítěmi a zamořeném dezinformacemi, které umocňuje umělá inteligence, začne první velká izraelská invaze do Gazy.
Proto se domnívám, že by Izrael udělal mnohem lépe, kdyby jakoukoli operaci v Gaze formuloval jako „Operaci Zachraňte naše rukojmí“ – než „Operace Skoncuj s Hamásem jednou provždy“ – a provedl ji, pokud je to možné, opakovanými přesně mířenými údery a speciálními jednotkami, které mohou stále dostat vedení Hamásu, ale také vést co nejjasnější hranici mezi gazanskými civilisty a diktaturou Hamásu.
Pokud však Izrael cítí, že musí znovu obsadit Gazu, aby zničil Hamás a obnovil svou odstrašující sílu a bezpečnost – opakuji – musí tuto vojenskou operaci spojit s novým závazkem usilovat o dvoustátní řešení s těmi Palestinci na Západním břehu Jordánu a v Gaze, kteří jsou ochotni uzavřít mír s Izraelem.
Je pozdě. Nikdy předtím jsem nepsal tak naléhavý sloupek, protože jsem nikdy neměl větší obavy z toho, jak se tato situace může vymknout kontrole způsobem, který by mohl nenapravitelně poškodit Izrael, nenapravitelně poškodit zájmy USA, nenapravitelně poškodit Palestince, ohrozit Židy všude na světě a destabilizovat celý svět.
Thomas L. Friedman se stal v roce 1995 sloupkařem zahraničních názorů v novinách. Do novin nastoupil v roce 1981, poté působil jako šéf bejrútské kanceláře v roce 1982, šéf jeruzalémské kanceláře v roce 1984 a poté ve Washingtonu jako diplomatický zpravodaj v roce 1989 a později jako zpravodaj v Bílém domě a ekonomický zpravodaj.
Vyšlo na serveru The New York Times 19. října 2023. Originál textu zde. Překlad a redakce textu redakce Přítomnosti.
publikováno: 24. 10. 2023
