Nový film režisérky Agnieszky Holland Hranice k nám přichází s atraktivní visačkou prestižní Ceny poroty filmového festivalu v Benátkách. Ale také osočený z fašismu, z podpory Putina, z pomlouvání Polska a Poláků a kdoví z čeho ještě. To vše od (dosud vládnoucích) politiků Polska a tamních médií. Hranice je ovšem také ozdobena mohutnou návštěvností v rodné zemi autorky – dosud přes 75 tisíc diváků! Což je několikanásobně vyšší číslo než běžný průměr.

Černobílý snímek se odehrává většinou v šeru nebo hrozivé temnotě bělověžského pralesa na hranicích Polska a Běloruska. V nevlídném kraji se protnou příběhy desítek běženců ze Sýrie, Afghánistánu i odjinud, skupiny dobrovolníků, kteří jim pomáhají, a pohraničníků bránících jim v cestě do bezpečí. Mezi uprchlíky jsou staří lidé, ženy i malé děti. Všichni se potřebují dostat z lesa, kam je přivezli běloruští ozbrojenci. Že prý tu bude jen krátká procházka, brzy se dostanou tam, kam míří a za co si zaplatili. Bezbranní lidé však byli podvedeni. Polští pohraničníci je nemilosrdně ženou zpátky k namířeným běloruským zbraním, jsou odsouzeni k bloudění neprostupným pralesem, do bažin hrozících utopením. Potřebují vodu, jídlo, teplo, a hlavně chtějí najít cestu do západní Evropy. Na hranici naštěstí působí skupina dobrovolníků, připravená jim účinně pomáhat.

Ze zmatku a zoufalství uprchlíků, z brutálního nasazení pohraniční stráže i z racionálně organizovaných aktivit dobrovolníků postupně vystupují výrazné osobnosti a jejich příběhy. Syrská rodina s dětmi je v neřešitelné situaci, strážci hranic ji honí z Běloruska do Polska a zase zpět; afghánská učitelka se marně snaží využít svých jazykových znalostí k domluvě; mladý pohraničník disciplinovaně plní rozkazy, i když o nich postupně pochybuje, přitom každým dnem očekává narození dítěte; psycholožka Julie se přidává k dobrovolníkům, protože život u hranic ji nemůže nechat lhostejnou k utrpení běženců…

Režisérka diváka nešetří, líčení hraničních dramat je drsné, chvílemi srdcervoucí. (V osobních vyjádřeních přitom Agnieszka Holland zdůraznila, že všechny velké i sebedrobnější události, zobrazující kruté zacházení s uprchlíky, včetně nevybíravých dialogů pohraničníků, mají konkrétní reálný základ. Každá epizoda přetavená do filmové podoby je inspirována skutečností a ověřena z několika zdrojů. Vše lze doložit fotografiemi, videi, výpověďmi očitých svědků.)

Drama na polsko-běloruské hranici je rozděleno do kapitol podle příběhů protagonistů, které sledujeme paralelně. Jejich pohledem, skrze jejich strach, bolest i odhodlání vnímáme prostředí, atmosféru a bezvýchodnost situace. Režisérka však přes relativně samostatné epizody vcelku dokáže udržet plynulost děje a dramatickou konstrukci. K síle a působivosti líčení výrazně přispívá kreativní kamera, černobílý materiál a přesvědčivě bezútěšný šerosvit lesa, kde nebezpečí číhá za každým stromem. Věrohodnost podtrhuje i volba hlavních představitelů, počínaje známou polskou herečkou Majou Ostaszewskou, přes výrazné, autenticky ztvárněné postavy uprchlíků (Jalal Altawil, Behi Djanati Atai, Mohamad Al Rashi, Po Dalia Joqascape a další) až k mladému talentovanému Tomaszu Włosokovi, vycházející hvězdě polské kinematografie.

Autorka nicméně přece jen mohla být méně expresivní a apelativní, víc šetřit emocemi, a možná také snímek o pár desítek metrů zkrátit. Na několika místech, kde příliš tlačí na pilu, se až chce zvolat „už dost!“.

Přes dílčí výhrady je však Hranice silný, mistrovsky natočený film s naléhavým poselstvím. Právem pranýřuje bezohlednost a brutalitu nejen běloruských a polských strážců hranic, ale vlastně i celého bohatého Západu. Útočí na naše „evropské“ svědomí, na lhostejnost a pohodlnost establishmentu, ale i lidí u teplých domácích krbů. Vždyť pouze v jistých okamžicích, kdy ani nelze jinak, je společnost (aspoň na nějaký čas) schopna sjednotit se v solidaritě s trpícími. Režisérka takový okamžik v závěru připomene: snímek končí loňskými autentickými záběry ukrajinských uprchlíků, které Poláci spontánně vítají a přinášejí jim pomoc.

Snímek Agnieszky Holland ale také současně připomíná – a není zcela jisté, zda je to záměr–, že problém uprchlíků zatím nemá dobré řešení. Ani žádné realizovatelné není v dohledu. Shodneme se samozřejmě na tom, že je odsouzeníhodné, když se s nimi zachází nelidsky a bezohledně, když jsou porušována jejich lidská práva. Právě o tom je Hranice. Ale zároveň se stále na různých hranicích staví ostnaté ploty, vysoké zdi i další bariéry a ozbrojené hlídky, aby migranti nemohli do Evropy. Náš světadíl je zřejmě příliš malý na to, aby mohl vyřešit všechnu bídu světa, konkrétně Asie a Afriky. Sotva stačí vydýchávat válku sužující už druhý rok proradně napadený stát na svém teritoriu a být přitom ve střehu před hrozbou agresora, který ji rozpoutal. Zároveň musí nejen vnímat hrozbu světového terorismu, jehož mohutný úder zákeřně zaútočil na Izrael, ale bránit dalším atakům teroristických geril.

Jaká budoucnost čeká na tisíce uprchlíků z jiných kontinentů v tomto rozbouřeném světě?

---

 

publikováno: 6. 11. 2023