Kohoutova dramoleta čili Opožděný Sex

Jiří P. Kříž

Divadelní kritik a publicista

Dral se na veřejnost těžce jako každá provokace Pavla Kohouta. Nikdo z účastníků prvního uvedení na Havlově Hrádečku 9. července 1976 pranic už nebyl panic. Sex páchal Kohout v zahradním sázavském domě, na jehož parcele nebyl u plotu tehdy zakopán ještě ani jeden pes a zdi domu nezdobily invenční hesla a hákové kříže, jak jimi svěží normalizační dobovou atmosféru návratu ke stalinismu, a samozřejmě za dramatikovy nepřítomnosti, v přísně utajené akci jak basa muziku tvrdila oddaně laškující úderná rota StB.

Z dobrých důvodů – za Husákova režimu byl postih za šíření politických textů a pornografie velice podobný – uklidil pak Kohout Sex včas až do trezoru kamaráda, prezidenta švýcarského kantonu Niedwalden. To všechno pojmenoval autor – košatěji než já v této chvíli – takřka o čtvrt století později, když Sex uvolňoval do života v knižní podobě – Šest a Sex (rozumějme sedm jednoaktových her, Mladá fronta 1998).

 

K demonstraci cesta dlouhá

Z dřívějšího publikování Sexu v Literárních novinách stihl jsem ještě doporučit text Petru Léblovi Na Zábradlí. Jako kritik jsem u něho požíval nevídané autority, neboť jsem režii jeho Ivanova v Divadelních novinách označil za mnohem nápaditější, a tedy i lepší než toho v newyorském Lincoln Theatre kousek nad Broadwayí, s Kevinem Kleinem v titulní roli. Citoval mě sice na zahajovací poradě sezóny, ale má výzva zůstala bez odezvy. Později jsem Sex nabízel také Igoru Stránskému v Uherském Hradišti, Jiřímu Pokornému z ústeckého Činohéráku, Vladimíru Morávkovi z hradeckého Klicperova divadla a Ivanu Krejčímu z ostravské Arény. Jen Morávek, ale mnohem později – v dubnu 2011 – přivedl Sex na scénu pražské Archy. Jako scénické čtení pro záznam výpovědi přeživších aktérů (Pavel Kohout, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík). Nemocného Václava Havla, nekomunikujícího Alexandra Klimenta a Karla Kosíka již na věčnosti nahradili herci Husy na provázku.

Ještě se pak o Sex pokoušeli v roce 2021 v Karlových Varech, ale uvedení zhatil nejprve koronaviru, a potom fakt, že dva členové ochotnického souboru kandidovali za nějakou partaj a museli se věnovat kampani.

A tak se k demonstrování plnohodnotného Sexu odhodlala až 25. listopadu 2022 nučická Žumpa – prosím, neplést si s Pražskou kavárnou. V tamním Lidovém domě. Šestačtyřicet let od sabatu na Hrádečku. Pro podezíravé raději hned upřesnění, protože, jak víme, Kavárnu, ať už pražskou, brněnskou, nebo Vizovický šenk, nemají pohrobci oné zvlášť invenční zájmové umělecké činnosti, kterou jsem zmínil hned na začátku a dodnes zvládající jen ty „háknkrajce“ a už zase smutně oživlá revoluční hesla, ani trochu v lásce.

Žumpa je ve skutečnosti Žebravé UMělecké PAnoptikum v Nučicích, co by ze západní konečné stanice metra B kamenem dohodil. Kohouta se na rozdíl od profíků její vedení nebálo, takže od premiéry v nučickém Liďáku si s ním Sexu užili v pražském Činoherním klubu, sukces sklidila v létě tři uvedení na Jiráskově Hronovu a teď v jeseni v Mladé Vožici, na Libčickém divadelním podzimu, v Ústí nad Orlicí, Plzni a nakonec v Divadle na Vinohradech na Pražském divadelním festivalu německého jazyka. Hrálo se sice česky, ale měl to být takový malý, opožděný hold jeho zakladateli a prvnímu řediteli Pavlu Kohoutovi k jeho pětadevadesátinám. Cákriš, bez Kohoutovy účasti…

Na jeho adresu – také opožděně – aspoň připomenutí dneska už čehosi nepředstavitelného. Když se po několika ročnících přehlídky objevil typický dobový výron – z fondu odtékají peníze a Kohout v tom jede – Pavel okamžitě z funkce odstoupil. Byly toho plné noviny. Konečně na něj došlo, na krasavce svazáckého! Pak se ukázalo, že v tom smiřovatel Čechů s Němci namočený ani trochu není. To už však pro svobodná média nebylo zajímavé téma…

 

Intermezzo

Češi jsou mistři nejenom v Sexu nebo spíš v jeho velice opožděném uvedení. Oni se zpožďují i v uznávání zásluh, v následných plačkách za ty moudré, hrdé a statečné, kteří už většinou pomřeli, pak ale umí zásluhy ocenit při vyznamenávání in memoriam. Dokud jeden žije, nic se neodpouští, mohlo by to něco stát. A vlastně, co kdyby… A tak ani Pavlu Kohoutovi jeho první, svazáckou třetinu života bdíči nad ryzími vlastnostmi národa, i kdyby deset Selhání intelektu napsal, nikdy neodpustí. Většina z nich hlavně proto, že se tím kádrováním viditelnějších dá lépe zastřít vlastní účast v prvomájových průvodech nebo ve volbách, kde nebylo co volit, a také podpis pod ostudnou Antichartou, a naopak oportunní distanc ještě i od podepisování peticí za propuštění Havla či Několik vět, když už se režim hroutil před očima. O to víc v tom budou máchat třeba Kohouta, ale i prezidenta Pavla, neuznávajíce, že si svá mladická selhání(?) – na rozdíl od mlčící většiny – odpracovali. A tak toho PaKo, neboť o něm je dneska řeč, autora asi čtyř desítek dramatických textů, hrají v posledních letech většinou jen neprofesionální divadelníci. Sex Nučičtí, Lízinku podle vlastního děsivého románu Katyně, jak jsme ji v samizdatu hltali, Hornopočerničtí. A také už zase – jako za normalizace Sex na Hrádečku (1976) nebo Na Vinohradech za covidu V čase virů z netopýrů neboli Operace Ovulace čili Akce Davi aneb Tři ségry (2020) – čte autor své hry sám. Jindy – už bez Václava – s Ivanem Havlem Rr v Knihovně Václava Havla (2016). Ani to drnčící písmeno v dotovaných divadlech ještě nehráli – moc textu, a navíc bez písmene R. To se zvládnout nedá!

 

Tajemství dramolety

Sexu dráždí už autorovo nerejstříkové žánrové určení: DRAMOLETA. To bude nejspíš něco jako romaneto Jakuba Arbesa – napínavý děj, někdy záhada, nečekané rozuzlení. Kdopak by se babral s Kohoutem z minulého století (jako ten Arbes, který se také prožil dvěma!). Sexem ani Kohout ten dávno mrtvý žánr nevyspraví, usoudily osobnosti českého divadla, které se sice také prokousávají dvěma stoletími, jen si na rozdíl od toho spisovatele některé víc užívají toho jedenadvacátého. Zatím. Přitom stačilo nahlédnout do „Kohoutova slovníku naučného“, a byli by doma, páni režiséři.

Dramoleta není nic většího ani menšího než „dramatická amoleta“. Koláž, mixáž, montáž, vitráž, mozaika. A tedy mléko, mouka, mák a marmeláda… Všechno dochuceno hyperrealistickými, opravdu jako ze života portrétovaných hrdinů vystřiženými charakteristikami v polohách od Dušína, Metelky, Hojera, Rychlonožky a Červenáčka, možná dokonce i „šesti statečných“ – oponentů režimu, až po jejich mluvní ustrojenost, intelektuální výbavu – to všechno někdy tak trochu i „jako“, a samozřejmě ve vstřícné opozici také k drahým polovicím, někdy i třetinám, utvrzujících v maskulinních protějšcích protirežimní odolnost a schopnost typicky nečeského vlasteneckého činu. S minuciózní přesností a s akcentováním detailů; nejen tedy například Havlova rráčkování, ale i jeho pozapomenutého „ch ch“ mezi slovy, bez ohledu na větnou skladbu.

Havel (Martin Kozák) vaří polévku, kulinářskou specialitu – amádovou furniklovici na rušně s oubínem a woodpickem – pro posilnění rychlošípácké partyzánské šestky, a pří míchání promýšlí i variace, kombinace a permutace diverzní akce. To všechno v zemljance vykopané nadšeným velitelem a stavitelem revolučních báboviček Kohoutem (Jiří Jahoda) v háji Stromovky před rozhodujícím činem disentu 70. let. Klíma (Jakub Pilař) nepřestává bušit do psacího stroje, a zcela bez humoru, jak je u něho zvykem, glosuje alternativy nebezpečné akce. Postupně podle vlastního duchovního nastavení se do zemjlanky trousí další odbojáři: věčně souhlasně nesouhlasící a na hranici srozumitelnosti hlasitě rozvažující Kliment (Roman Solčány), moravské ogary (včetně Uhdeho a Trefulky ohrožené nečinností) zastupující, na všechny kolem naštvaný a každého peskující Vaculík (Robert Kotál Kunesch), který vyhození vlaku do povětří vymyslel. Nakonec, skoro už po akcí, se dostaví i filozofsky vše relativizující, na každém kroku přednášející, odvážné dramatiky a romanopisce obdivující Kosík (Miroslav Řebíček nebo Luděk Fuxa). Jen rozbušky zapomněl Karel v igelitce v hostinci U Kocoura. Nikdo si nepamatuje ani hesla ani signály, všichni jsou však odhodlaní – a jak moc, o tom vedou řeči.

Sarkasmus a sebeironie zdobí Sex Pavla Kohouta. Znamenitý dramaturgický čin Petry Richter Kohutové a režie Jaroslava Kodeše. Žádný profesionál by se za inscenaci stydět nemusel! Divák se do toho striptýzu o české nedomluvitelnosti, ukecanosti, o nedisciplinovanosti každého z nás, o pochybách na úkor akceschopnosti, o nehnutelnosti, ze které pramení naše nekonečné pokulhávání za Evropou, o zemi, ve které se ani marxistům-leninistům za čtyřicet let vlády lumpenproletariátu nepodařilo slovo převrat nahradit revolucí, byť ten název vnucovali i dávnému Husovu, v Evropě prvnímu pokusu o náboženskou reformu, doplněnou bohužel nejen „občanským“ obrazoborectvím, navracejícím i pověstné táborské „komunistické“ kádě společného vlastnictví zase k obyčejnému středověkému lapkovství, na čas posílenému vzpourou proti dědičnému králi, který nám nechal upálit hned dva světem dosud neuznané světce – Jana a Jeronýma…

 

Posmutnělá prognóza

Herci Žumpy hrají Sex jako z partesu. Kohoutova znělá záměna sexu, německé číslovky sechs a partyzánského sexteta je geniální! Jen August August, august, nese v sobě rébus hravější. Učitelé a bývalí žáci nučické základní školy, kteří dávný ochotnický spolek na přelomu tisíciletí obnovovali, rezignovali v jeho hře na dikci postav i na jejich myšlenkové a fyzické stereotypy. Ubývá lidí, kteří je osobně znali. Lexikální a stylistická zákoutí, byť nebývale přesná, zůstanou nejspíš už jednou pro vždy zakleta v autorově hře se slovy. Důkaz hledejme i ve zmíněné společně s Havlem sepsané korespondenční aktovce Rr. Inscenování Sexu však nevratně přichází o rozměr kouzla nechtěného, Kohoutova vlídně kritického pohledu na stejně zakázané přátele.

Téměř o půl století opožděná divadelní premiéra Kohoutovy perzifláže ztratila i další přidanou hodnotu pramenící právě v dobovém politickém STOP! šíření děl šesti jejích aktérů. Necelý rok po přečtení Sexu na Hrádečku se většina jmen, která v dramoletě figurují, byť jen zmíněna, a připomínám ještě aspoň Pavla Landovského, který se o vyhození vlaku dověděl U Kocoura, znovu odhodlala k akci. Ano, Lanďák přísahal, že o chystané sabotáži nikde ani necekne. Takže všem bylo hned jasné, že to on všechno rozkecal po Praze. Nepřekvapivé konečné slovo v tom Kohoutově satirickém dramatickém „romanetu“ mohl mít proto Pohotovostní pluk armád Varšavského paktu. A jen šest měsíců po bratrském zničení zemljanky zasadily ty smějící se české bestie normalizaci smrtelnou ránu. Chartou 77. Režim pak umíral ještě běsnivý tucet let. Pamflet proti zrádcům a zaprodancům nájemníci Rusy propůjčené moci v patnáctimilionovém Československu přinutili podepsat prý šestnáct milionů občanů.

Zůstává rozměr třetí: Memento. Čas vyhladí obavy, že se Češi zmohou ještě tak na gumáky Zemana, Klause, Topolánka, Kalouska, Babiše či Okamuru a že se s těmi, kterých si i vážili, dokážou spolu, i když už třeba bez nich, zasmát sami sobě. Moc tomu nevěřím, ale co kdyby… Sex pořád ještě čeká na méně bojácné profesionály. Jen k němu najít nerozvrzaný klíč, jaký dnes marně hledá český film a divadlo. Dávno, dávno již tomu, co bývalo i jinak.

Co nám zbude po Pavlu Kohoutovi v zemi, ve které lidi čtou místo knížek už jen WhatsApp nebo Facebook, namísto korespondence žijí s Messengerem a příliš složitý Twitter si nechali přebudovat na ještě primitivnější X. Že by aspoň čtyřverší, které všem odkázal v Divadle na Vinohradech již 16. dubna 2020, když dočetl V čase virů z netopýrů neboli Operace Ovulace…?

 

Zbaviv svůj život zlořádu,

chci řádně prožít zbytek

a odejít z něj bez řádů,

ale i bez výčitek!

 

My ale nepřestaneme Pavlu Kohoutovi vyčítat jiný verš: Zítra se bude tančit všude. Sami jsme jím ale jati, a jak lvové nebijeme o mříže. Osobně se mu vzpírám už nejmíň půl století. Kohout se sám sobě vysmál ještě dřív. Pořád to Zítra zůstává totiž jaksi v nedohlednu. Co takhle trvat na hledání ztraceného sebevědomí, že tančit jsme mohli už včera. Stačí nahlédnout k některým sousedům. Byli jsme na tom po válce přece o dost lépe než oni. Nebo že bychom mohli tančit aspoň dneska? Život je krátký, a od narození se ke všemu už jen krátí. Ano, ale to by asi musel ruku k dílu přiložit opravdu každý. Je to levičácké? Nikoli, jen takřka nikdy nebylo s kým. Jak říkával Žid Mageri v Uhdeho Baladě pro banditu: „Přišli páni, kradli a bohatli. A pak přišli jiní páni, a ti bohatli a kradli.“

publikováno: 27. 11. 2023

Datum publikace:
27. 11. 2023
Autor článku:
Jiří P. Kříž

NEJNOVĚJŠÍ články


Trumpismus po česku

S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v letošních volbách Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické …

Hlubiny ruské exilové duše

Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. …

Dva kováři v městě

Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, …

Osm vlaků na povel jednoho muže

Film o Nicholasi Wintonovi.  Příběh Nicholase Wintona a 669 dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, …

Večírky s Přítomností XI.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 28. …

Diskusní fórum: Beneš – zachránce, nebo zrádce národa?

Čtenáře revue Přítomnost si dovolujeme pozvat na diskusní fórum našeho časopisu na téma   Beneš …

Už není jedna síla, která by mohla světu garantovat stabilitu a mír

Poslední lednové pondělí se konala další pravidelná měsíční diskuse, Večírek s Přítomností X., v Eccentric Clubu, tentokrát …

„Všechno jde. A s úsměvem!“ vnesl do Přítomnosti tenhle Amerikán

Pokusím se ubránit ve svém projevu patosu, i když se mi do něj chce. Přítomnost je …