„Všechno, co si nepamatuju“[1] V přípravě na maturitu se pak bohužel koncentrovalo vše ono negativní a nikoliv pozitivní. Nebyla to zkouška dospělosti, ale zkouška nervů. Představy o svém dalším vzdělávání jsem si po ní možná poněkud idealizoval, je ale fakt, že ani na jednoročním pomaturitním kurzu, ani na univerzitě jsem nikdy neměl takový pocit, že nás zahrnují neužitečnými fakty, tak jako na střední škole (výjimkou potvrzující pravidlo byl jen naprosto neproduktivní maximalistický kurz latiny na univerzitním jazykovém centru). K případné přísnosti, podrobnosti či náročnosti jsem neměl zvláštní otazníky. Možná to bylo tím, že jsem si vždy ono studium sám předem vybral mezi spoustou dalších možností a měl k němu úplně jiný typ motivace. Samostatný úsudek vyžadován byl; znalosti historických souvislostí