Rozčarování z demokracie

Jacques Rupnik

Politolog a historik

Naše demokracie nevzkvétá. Kdysi jsem opatrně psal, že je ve střední Evropě demokracie unavená, později vyčerpaná. Dnes je v krizi i tam, kde se zdála být samozřejmostí, tedy v západní Evropě, a hlavně ve Spojených státech. Varování za všechna od republikánského politologa Roberta Kagana, který nazval svůj poslední článek ve Washington Post: Trumpova diktatura je čím dál víc nevyhnutelná.

Zatímco se na západ od nás debatuje o úpadku demokracie, na východ odsud, na Ukrajině, se vede neúprosný boj o osud země a její demokracie. To by mělo relativizovat naše pochyby: nevíme, co je dokonalá demokracie, ale bezpečně víme, co je dokonalá diktatura. Pocit ohrožení může být prvním impulzem, abychom si uvědomili to podstatné, tedy hodnoty svobody a práva, na nichž demokratický projekt stojí.

Demokracie je dnes ohrožena nástupem autoritářských režimů, jejich schopností využít nové hospodářské a technologické prostředky. Ale zdá se mi, že demokracie je ještě více ohrožena zevnitř: krizí důvěry v politické elity a instituce a jejich schopnosti řešit krizové situace a nové výzvy. Za nástup populismu a neliberální demokracie nemůže Putin nebo čínští komunisté, i když se toho snaží využít.

Po roce 1989 jsme pilně studovali přechody od diktatury k demokracii. Dnes sledujeme demontáž liberální demokracie neboli dedemokratizaci (to je také název nového kurzu, který budeme na jaře učit s Michaelem Ignatieffem společně na pařížské Sciences Po a CEU ve Vídni, kde byl Michael do letošního roku rektorem). Nejde o nástup diktatury, ale o nástup populismu a tzv. „neliberální demokracie“: máte ještě volby, ale ne už právní stát, dělbu moci a nezávislá média.

Demokratický triumfalismus, který převládl po zhroucení komunismu v roce 1989, ochromil (alespoň dočasně) naši schopnost sebekorekce, sebenápravy. A hlavně, Západ prosazoval demokracii spolu s hospodářskou globalizací. Po čase jsme zjistili, že tržní globalizace nepřináší nutně šíření demokracie, ale spíš autoritářského kapitalismu, a že tedy Západ vymyslel hru, v níž – relativně vzato – prohrává. A to přineslo i populistické rozčarování z demokracie v širokých vrstvách na Západě: hlasujte pro vlády, které o některých podstatných věcech už nerozhodují.

Jde především o krizi důvěry, kterou vyhrocuje střet vzájemně se posilujících trendů technokracie a populismu. Technokracie se snaží o depolitizaci rozhodnutí, která mají zřejmý společenský dopad. Populisté se naopak po svém snaží prosazovat svou verzi návratu politiky jako tyranie většiny (de Tocqueville).

To je cesta k postdemokracii (Colin Crouch), tedy ne k popření demokracie, ale k jejímu vyprázdnění (tak jako „postindustriální” není antiindustriální nebo postmoderna není antimoderna).

19. století bylo stoletím nacionalismu. 20. století bylo stoletím totalitarismu. 21. století probíhá ve znamení populismu.

Populismus má různé podoby, ale také společného jmenovatele: snaží se nahradit tradiční politická dělítka (pravice a levice) velkým zjednodušením: jednotný lid proti zkorumpovaným elitám, my a oni. Populisté si dělají morální a politický nárok na monopol reprezentace lidu, který dá na silného vůdce, jeho silná slova a příslib rázného jednání (na úkor dělby moci a vyjednávání). Tohle už není problém postkomunismu ve střední Evropě, zahrnuje to širší trend včetně nedávných volebních vítězství Javiera Mileie v Argentině (zrušíme stát, začneme polovinou ministerstev včetně školství a zdravotnictví) a Gerda Wilderse v Nizozemsku (zastavíme migranty). Na volebním plakátu z roku 2021 v Izraeli se Bibi Netanjahu uvedl ve společnosti Trumpa, Bolsonara, Orbána a… Putina. V podtextu: tohle je první liga, chlapi, kteří se s tím nemažou.

Jistě, existují specifické příčiny odklonu od liberální demokracie ve střední Evropě. Je tu dědictví půl století nesvobody (1940–1990), slabé tradice liberální demokracie a občanské společnosti i nezakořeněnost institucí. Je však třeba rozšířit úhel pohledu a aspoň zmínit hlavní obecná vysvětlení, která se nabízejí.

Příčiny socioekonomické; bohatá akademická literatura klade důraz na propad střední třídy, zvlášť po finanční krizi před patnácti lety. Zpět k Barringtonu Mooreovi (mému učiteli před půl stoletím!) a jeho Social origins of democracy and dictatorship: „No bourgeoisie, no democracy“, kde není buržoazie (tedy střední třída, měšťané), není demokracie. Střední stav, tedy ne jedno procento, které vlastní 2/3 globálního bohatství. Politický liberalismus je tedy trestán za excesy ekonomického liberalismu.

Druhá hypotéza klade důraz na nástup nacionalismu, „suverenismu“, identitární politiky, zejména v kontextu opakujících se migračních vln posledních třiceti let. Politika ochrany národa a uzavírání se proti liberální „otevřené společnosti“.  „Fašismus hrozí, když se věc národa dostane do konfliktu s věcí demokracie,“ psal maďarský myslitel Istvan Bibo v roce 1944.

A je tu také třetí hypotéza, kterou razí Ryszard Legutko, polský konzervativní politolog a politik (nešťastná kombinace!). V knize The totalitarian temptation (Totalitní pokušení) vidí hlavní příčinu naší nynější krize v tzv. kulturních válkách a ve snaze prosazovat společenský liberalismus (gender, rasové a sexuální menšiny). Část dnešní levice na Západě se vzdala nejen otázky sociální, ale i universalismu, čímž se aktivně podílí na fragmentarizaci politiky a veřejného prostoru.

Dva hlavní faktory určují stav demokracie a její budoucnost: jsou to čas a prostor. Demokracie, hlavně v dnešním mediálním věku sociálních sítí, podléhá tyranii přítomnosti. To je dáno komunikační bezprostředností sociálních sítí a jejich schopností mobilizovat emoce, především strach a „tekutý hněv“ (Bělohradský) proti elitám, „systému“, cizincům…

Z politiky se vytratil horizont budoucnosti, zbyla správa každodenního ekonomického a politického provozu. Zmíníte-li vizi, pošlou vás k očnímu lékaři. Všechny utopie 20. století zklamaly, zbyla ta poslední (děsivá), technologická. Přichází z Kalifornie, jmenuje se umělá inteligence, AI a ChatGPT. Co ta udělá s demokracií, si ještě nedovedeme představit, ale je zřejmé, že urychlí nástup doby postfaktické: nemáme už fakta, pouze narativy. Jak ale udržet pro demokracii nezbytný veřejný prostor a vést smysluplný dialog o veřejném blahu, když se neshodneme na samotných faktech?

Demokracie musí znovu definovat svůj prostor, tedy vhodný rámec, v němž mají občanská angažovanost a demokratická odpovědnost ještě smysl. Národní státy jsou příliš malé na velké věci a příliš velké na malé věci (Stanley Hoffmann). Musíme hledat novou artikulaci mezi lokálním, celostátním a evropským. Posílení evropské dimenze demokracie bude klíčové pro naši schopnost ovlivnit vývoj na našem kontinentu.

Pokud jde o zbytek světa, zjišťujeme, že naše mávání praporem demokracie je vnímáno s rozpaky. Ano, čteme válku na Ukrajině jako střet (nedokonalé) demokracie s imperialistickou diktaturou. Ale většina zemí mimo Západ (v Africe, Asii, Latinské Americe) to tak nevnímá. „The West against the rest.“ Západ opět proti zbytku světa. Musíme si tedy položit otázku, proč hlas západních demokracií ztratil svou sílu a přitažlivost.

Na závěr tohoto ne zrovna povzbudivého přemítání o stavu demokracie lze zmínit některé možnosti, jak dnešní krizi čelit. Nenabízím zázračný lék, jen mírnou naději v mezích zákona.

Budoucnost demokracie není, nikdy nebyla a nebude zabezpečena. To je dáno její samotnou povahou a zranitelností. Je to loď, do které stále natéká voda, a náš sisyfovský úkol je, neustále ji vylévat, abychom se udrželi nad hladinou. Ale pořád je to slibnější cesta než totalitní ledoborec, který když narazí, jde rychle a beznadějně ke dnu.

Věřím v to, co Judith Shklarová nazvala „Liberalism of fear“, liberalismus strachu: liberální demokracie jako ochrana nejen před diktátorským pokušením, ale také před krutostí emocí a revolučními výbuchy populismu. „Liberalismus je monogamně, věrně a navždy spojen sňatkem s demokracií – ale je to sňatek výhodný.“

Ta hlavní dobrá zpráva přichází z Polska: možnost zvrátit neliberální demokracii volební mobilizací společnosti. Reverzibilita, obrat je možný. Ano, demontáž bude náročná a nikdo nemá jednoduchý návod. Použít výjimečná opatření na zvracení „kontrarevoluce“, kterou v roce 2016 společně vyhlásili Kaczynski s Orbánem? Nebo se držet pravidel právního státu a případně nechat změny blokovat současnou administrativou, prezidentem či ústavním soudem, který je pevně v rukou PiS? Hlavní zjištění ale zůstává: Polsko ukazuje, že antidemokratický národovecký populismus může být poražen.

Nakonec zmíněná evropská dimenze: určuje mantinely členským státům, které nastoupily odklon od právního státu. To platí pro Polsko, Maďarsko, a možná Slovensko. A hlavně Evropa je odpověď na »trilema«, které definoval Dani Rodrik z Harvardu: demokracie – svrchovaný národní stát – globalizované trhy. Z této trojice můžete spojit jen dva pojmy. Ve vztahu demokracie a globalizovaného trhu (nikdo snad nevěří na globalizovanou demokracii) je Evropská unie a nutnost rozšíření evropské dimenze demokracie jediným možným mezistupněm. Ať vezmete kterékoliv silné téma dneška (bezpečnost, klimatické změny, pandemie, migrace), nikdo nemůže vážně tvrdit, že to zvládnou národní státy. Evropské volby na jaře budou také o naší schopnosti myslet nadnárodní rozměr demokracie.


Rozpracovaný text přednášky přednesené na Ostravské univerzitě 14. listopadu 2023.

publikováno: 4. 12. 2023

Datum publikace:
4. 12. 2023
Autor článku:
Jacques Rupnik

NEJNOVĚJŠÍ články


Historická témata s aktuálními kontexty

V poslední době vyšly dvě historické publikace, které mají leccos společného, i když se věnují odlišným tématům. …

Evropa a její oběti. Za hranice mýtu národní suverenity

Evropa si uvědomila, že je třeba chránit lidskou důstojnost jako nedotknutelnou a vyvrátit mýtus národní suverenity …

Britský hlas pro fair play a spravedlnost

Ptala se mě před britskými volbami jedna známá česká novinářská tvář, mají-li ostrovní voliči vskutku …

Chyby systému – věčné „stíny v mlze“

Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. …

Vladimír Špidla: Bojujeme o to, aby o lidech nerozhodovaly algoritmy

V květnu přijal pozvání do Eccentric Clubu na večírek s Přítomností Vladimír Špidla – bývalý premiér ČR, …

Za nacionalismus zdánlivě může demokracie

V Přítomnosti otištěný projev Petra Pitharta před Českou učenou společností (Česko na mapě Evropy, nebo Česko …

Putinovo hřiště na cizím pozemku

Přišla svoboda a já náhle mohl točit, o čem chci, jak chci, pochvaluje si v úvodu filmu Putinovo …

Vladimír Špidla: Svět směřuje ke koncertu mocností, bez EU nemáme šanci

V květnu přijal pozvání do Eccentric Clubu na večírek s Přítomností Vladimír Špidla – bývalý premiér ČR, …