Je cosi symbolického v tom, že čeští voliči a veřejnost vůbec dostávají na rozhraní obou roků zprávu o stavu společenských poměrů v zemi výlučně z televize, ne z parlamentu. Čeští politici od premiéra přes předsedu Senátu po prezidenta volí své kanceláře a improvizovaná studia, aby bilancovali čas minulý a načrtli naděje vlastní i veřejné pro čas budoucí.
I po čtyřiatřiceti letech trvání parlamentní demokracie zůstává parlament a jeho řečnická tribuna pro volené politiky povýtce (při pohledu zvenčí) formální povinností a protokolární nutnosti. A prostředkem, jak naplnit minimum litery ústavy. Vdechnout život novým zákonům či poopravit ty dávno platící.
[
Tento článek je exkluzivní obsah PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
