Britské poučení: musíme vidět do střelcovy mysli

Ivan Kytka

český novinář, dlouholetý zahraniční zpravodaj ČTK, ČT či BBC

Čirou náhodou jsem se při návštěvě republiky na rozhraní starého a nového roku ocitl uprostřed průvodu, kterým truchlící studenti a občané uctili památku obětí masakru nejspíše smyslů zbaveného střelce v jednom z pater pražské Filosofické fakulty a v jejím nejbližším okolí.



Ztichlý dav mířící od sídla Karlovy univerzity k Filosofické fakultě budil respekt sám o sobě. Stejně jako lidský řetěz, kterým, zdálo se, studenti a jejich příznivci spontánně „objali” její neoklasicistickou budovu. V jen trochu vnímavých duších muselo povstat pohnutí.

Měl-li kdo pochyby, jak důstojně, citlivě a současně noblesně se občanská společnost vyrovná s největší masovou vraždou v historii České republiky, odpovědí mu byly posmutnělé studentské duše a tichá ozvěna kroků rytmicky dopadajících v zamračeném čtvrtečním odpoledni na staroměstskou dlažbu.

 

Střelba bez motivu a bez hranic

Dojemný obraz z Kaprovy ulice vyvolal v mé hlavě vzpomínky na smutné události, které jsem jako zahraniční zpravodaj sledoval v Británii. Ve skotském městečku Dunblane deset kilometrů severně od Sterlingu postřílel tehdy, byla polovina března 1996, třiačtyřicetiletý Thomas Hamilton šestnáct žáků prvního stupně základní školy a jejich učitelku.

Patnáct dalších lidí zranil, než obrátil jednu ze svých čtyř legálně držených zbraní proti sobě. Veřejná kampaň, která následovala, vedla prakticky k zákazu všech ručních zbraní v Británii. A také ke zpřísnění kontrol, zamykání bran a vchodů do základních škol.

Přísná legislativa však dalším incidentům nezabránila. O čtrnáct let později, v roce 2010, zastřelil osamělý střelec, profesí taxikář, dvanáct nevinných lidí v hrabství Cumbria. Před čtyřmi lety střílel dvaadvacetletý Jake Davidson v Plymouthu Za oběť mu padlo pět nevinných lidí, včetně střelcovy matky. Stejně jako v předcházejících případech se policii pro hrabství Devon a Cornwall nepodařilo přesně určit motiv.

 

Limity přísné regulace

Z britského kontextu je zřejmé, že plošné zákazy ručních zbraní či co nejpřísnější regulace pro jejich držení nedokáží žádnou společnost stoprocentně ochránit před masovými vrahy, hledajícími zvrhlým způsobem slávu.

Mimochodem i uprostřed minulého týdne držel osazenstvo jednoho z liverpoolských kin dlouhé minuty v šachu střelec s nelegálně vlastněnou zbraní podobnou samopalu. Ještě předtím stiskl spoušť naprázdno u místního obchodníka s novinami a cigaretami. Incident se obešel bez mrtvých či raněných, nicméně v podstatě potvrdil, že žádnou legislativou nelze vymýtit černý trh se zbraněmi a střelivem.

Připomenu jen, že k nejobávanějším na britských ostrovech (z pohledu policie) patří poloautomatická pistole značky Skorpion české provenience. Oblíbená to zbraň gangů obchodujících s drogami nebo právě se zbraněmi.

 

Od adorace k dehonestaci policie

Společným jmenovatelem mimořádných událostí spojených s masovou střelbou (či nasazením výbušnin při teroristických útocích) byla obvykle paradoxně chvála policie a záchranných služeb. Teprve detailní šetření později ukázalo na někdy i závažná pochybení. Od špatné či pomalé koordinace po špatné vyhodnocování situace v okamžiku incidentu.

V jistém ohledu se tedy reakce britské a české veřejnosti vůči postupu policie ve vypjatých momentech příliš nelišily. Od nekritické adorace po vážné pochyby a nesmlouvavou kritiku. I vnímaví a informovaní čtenáři detektivek přitom vědí, že najít pachatele či předejít zločinu bez motivu je spíše dílem náhody než věcí policejní rutiny, zkušenosti a důvtipu.

Postup policie během kritických hodin 21. prosince zhodnotí hned dva týmy podléhající ministru vnitra. Nicméně okolnosti pražské tragédie a kontext chování a jednání střelce Davida Kozáka – i konec konců úcta k obětem jeho činu – si zaslouží více než (byť) zdvojené policejní šetření.

 

Vyšetřování skončilo, nezapomeňte!

V Británii vznikl po masakru v dunblanské základní škole (z pověření obou komor parlamentu) nezávislý vyšetřovací tým pod vedením soudce Williama Cullena. Po půl roce vydal dvousetstránkovou zprávu se sérií doporučení. Posloužila jako základ následné legislativy.

I letmý pohled do obsahu může být v lecčems poučný a inspirující. Tři z dvanácti kapitol se věnují podrobnému profilu střelce Thomase Hamiltona, včetně posledních šesti měsíců, než vstoupil do tělocvičny školičky a proměnil ji během pár minut v jatka.

Česká mainstreamová média i sociální sítě naopak v hodinách po střelbě vyzývala de facto k vymazání osoby pachatele z paměti a společenského povědomí jako ke kontrapunktu úsilí pachatele upoutat na sebe hrůzným činem pozornost a zvráceným způsobem se stát nesmrtelným. Potíž je v tom, že bez hlubšího objasnění a snad i pochopení Kozákovy mysli, (patogenní) psychiky, jeho vztahů s nejbližším okolím se společnost (i za pomoci médií) nemůže dobrat žádného poučení.

Spoléhat výlučně na přísnější legislativu pro držení zbraní, policisty či škálu, jakkoliv dobře míněných bezpečnostních a restriktivních kroků (bezpečnostní rámy ve veřejných budovách), nelze. Příští možní střelci žijí s námi. Všímavost a pozornost v mezilidských vztazích, péče o psychickou kondici vlastní i nejbližšího okolí může být při prevenci účinnější než litera či duch sebedokonalejšího zákona.

 

Konec iluzí o liberálním pořádku „a la carte“?

Útokem a masovou střelbou z 21. prosince v horních patrech a ze střechy Filosofické fakulty jako by přišla česká společnost o část své skutečné či domnělé nevinnosti. A dost možná také o představu, že liberální demokracie v českém pojetí existuje jaksi a la carte. Kdy si lze vybírat libovolné penzum osobní svobody bez přítěže patřičné odpovědnosti nebo zákonů. A že některé civilizační choroby se zemi budou vyhýbat jen proto, že si to lidé přejí. Či se z nevědomosti či bezdůvodného furiantství považují za jaksi výjimečné.

Tisícovka účastníků smutečního průvodu Starým městem, které jsem se vlastně jen připletl do cesty a která dokázala obejmout Filosofickou fakultu, snoubila svým činem respekt, úctu k životu a k intelektu, obyčejnou lidskou citlivost a vzájemnost způsobem, který by se snad slušelo přenést do našich každodenních životů.

publikováno: 8. 1. 2024

Datum publikace:
8. 1. 2024
Autor článku:
Ivan Kytka

NEJNOVĚJŠÍ články


Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …

Britsko-čínská byznysová houpačka

Pokusy o sbližování či dokonce námluvy mezi Londýnem a Pekingem z druhé dekády 21. století zažily poslední březnový …

Tomáš Petráček: Společenskou relevanci si katolická církev lobbingem nezíská

Poslední únorovou středu se v Eccentric Clubu konala další pravidelná měsíční diskuse, Večírek s Přítomností XI. „Naše …

Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …