S večírky jsou v politice jenom problémy. Zejména když se pořádají v nevhodnou dobu. Takový nešťastný souběh událostí zlomil politický vaz leckomu. Například britský premiér Boris Johnson takovou nevhodnou party v době covidu zahájil svůj neslavný ochod z Downing Street.
Ministr práce a sociální věcí Marian Jurečka se už několik dní vyrovnává s vánočním večírkem na svém ministerstvu, kam se vrátil poté, co byla celá země už řadu hodin v šoku z masového vraždění na Filozofické fakultě v Praze. Nedá se to omluvit, sdělil nyní ministr, a nabídl v přímém televizním přenosu svou rezignaci. Krásné a málo vídané gesto, kdyby dávno předtím nebylo rozhodnuto o tom, že řádná rezignace neproběhne. O hodinu dříve to totiž v přímém přenosu na jiné televizi řekl předseda vlády Petr Fiala.
Smyslem tohoto textu není zodpovědět otázku, zda má, či nemá lidovecký lídr a ministr Jurečka odstoupit, třeba proto, že jako místopředseda vlády zastupuje premiéra v mnoha důležitých věcech, od zahraničních cest po jednání bezpečnostní rady státu, a měl by mít tedy smysl pro jednání v pravý čas na pravém místě, a tedy i odpovědnost. Smyslem je drobnější, i když možná mnohem závažnější otázka – proč ministr Jurečka dělá tak rozmáchlé veřejné morální gesto, ví-li, že ho nikdo odvolávat nebude a vlastně ani nechce a nikdy nechtěl?
Celé toto televizní předvádění síly vlastního politického a lidského svědomí, v němž vicepremiér neriskuje vůbec nic, a svou vážně míněnou odpovědnost tedy hraje, je v jádru mnohem horší než návrat na večírek v hodinách, kdy Česko upadlo do deprese z masové vraždy. K politice patří herecké schopnosti a dovednosti, vládní post je také role se vším všudy, ale faktické předvádění upřímnosti, kterou role žádá, přičemž všichni vědí, že o upřímnost nejde, to je z hlediska hereckého výkonu v politice asi to vůbec nejhorší hraní.
Místo aby si ministr Jurečka vyjedl, co sám nadrobil, a vybral si svou ostudu (Ale jak velká vlastně je? Kdo to dokáže přesně změřit a vyslovit?) až do dna, snažil se jí zbavit snadným trikem, který byl prohlédnut už ve chvíli, kdy ho vicepremiér v televizi předváděl. Je to vcelku obvyklý pokus, jak v mediálním morálním judu obrátit mravní nárok na svou stranu, jen se prakticky nikdy neděje ve chvíli, kdy byla jeho fiktivnost dávno prozrazena, a většinou se „poctivě“ nějakou dobu hraje na to, že ona možnost krajního řešení, tedy rezignace, ve vzduchu skutečně je.
Ostuda je nyní dvojitá a pan ministr ji bude muset vyjíst s dvojnásobným politickým odporem. Rezignovat už netřeba, žádné očištění by to nepřineslo, snad jen dobrý pocit odstupujícího ministra, který by se stejně nedal veřejně prodat. Příště tedy pomaleji a s citem pro detail, pane ministře, rezignace je velká karta, s níž se má hrát velká hra, ne předem dohodnutý betl.
publikováno: 8. 1. 2024
