Řeč Martina Jana Stránského k účastníkům oslavy 100. výročí založení časopisu Přítomnost
Děkuji všem pozvaným, že jste přišli. Na úvod Vám řeknu pár vět, které nás možná hodí do deprese. (smích) V padesátých letech minulého století pracoval v laboratoři v Los Alamos jeden astrofyzik. Jmenoval se Enrico Fermi. Ten byl jednou takhle s kolegy na obědě, kde řešili, že přes nový úžasný teleskop je možné vidět ve vesmíru mnoho galaxií plných samých hvězd. I usoudili tehdy, že v jedné setině těchto galaxií a hvězd se bude pravděpodobně nacházet voda a život, resp. inteligentní život. A Fermi tehdy zvedl hlavu nad špagety carbonara a zeptal se: No jo, ale kde ten inteligentní život je?
Protože to byli astrofyzici, a tedy tak trochu cvoci, tak si vzali tu otázku k srdci. Za rok a den se vrátili a všichni dospěli k tomuto názoru: Aby někde vznikla nějaká civilizace, vyrobila raketoplán, kterým by odcestovala 300 000 světelných let, dorazila k nám a zase zpět a navázala na zpětnou vazbu, tak by se musela dostat na určitou křivku, přičemž by během toho procesu postupně předávala své genetické a intelektuální schopnosti té technologii, která toto zajistí. Jenže biologie a předávání schopností novému světu je taková, že někdo v této části křivky „vypne proud“. Tudíž nás nikdo nikdy nenavštíví.
Naše civilizace se nachází právě na této křivce. Jsme jen kousek od toho, že někdo vypne proud. Jen za posledních 25 let se naše mezilidská komunikace změnila víc než během posledních 250 000 let. My v žurnalistice to víme. Lidé nečtou noviny, esemeskují. Mluví v krátkých větách. Zadejte někomu, komu je patnáct dvacet let, ať vám napíše větu, která má 25 slov. Nedovede to. Náklady novin klesají, čím dál tím víc jsou všude a zadarmo.
Když jsem já začal znovu vydávat Přítomnost v roce 1993, tak jsme měli plus mínus 15 000–20 000 prodaných výtisků. Dnes máme 450 předplatitelů. Ne že bychom byli špatní, myslím, že jsme dobří. Ale lidé nečtou… Nechtějí nás číst, protože mají jiné možnosti. Nechtějí víc přemýšlet, poněvadž pro to není důvod – když všichni (navzdory tomu, že ignorujeme to, co bychom neměli ignorovat) máme všechno, co potřebujeme. Jsme na křivce, kdy máme předávat náš civilizační potenciál něčemu jinému – avšak nezlepšujeme ho!
Přítomnost, když jsem ji znovuzaložil, tak jsem si říkal, že bude barometrem společnosti, a to nejenom té naší české. A Přítomnost je tu 100 let. Z toho tu skoro 50 let vlastně nebyla a posledních 30 let jsem ji vydával já. A vydávám ji dál. I když se často ptám proč… Ale genetika a tradice jsou mocné čarodějnice.
Tohle je dýmka Ferdinanda Peroutky. Vedle v místnosti najdete jeho vestu a jeho takzvaný smoking jacket, který si koupil v anglickém obchodu v New Yorku. Za mnou je obraz Jaroslava Stránského, mého dědečka, který s Ferdinandem Peroutkou Přítomnost založili. Jeho otec Adolf založil ty – dnes už ne naše – Lidové noviny. Tak asi proto dělám, co dělám…
Ale ani ta Přítomnost není moje. Je ve skutečnosti naše. Ovšem bez toho, abychom se všichni vzájemně semkli a podpořili, tak nemůže pokračovat dál. Ta křivka bude pokračovat. My ji sice nezměníme, ale můžeme aspoň její malou část přeměnit na malou tečku světla.
Prosím vás, abyste nám pomohli. Staňte se našimi předplatiteli a podporovateli. Kritizujte nás, pište nám, pomáhejte nám. Je to všechno naše.
Já to dělám, protože mi nedá to nedělat. Můj syn Jan a Filip a dcera Anna, to (asi) také budou muset dělat dál, protože ani oni (asi) nebudou mít na vybranou. (smích) Ještě jednou Vám děkuji, že jste za námi přišli. Hezký večer!
publikováno: 20. 1. 2024
