Se svým mužem Luďkem Munzarem tvořili obdivuhodný, navzájem se doplňující pár, nejen herecký. My ve spolku Knihovna PP – víceméně vrstevníci, souputníci tehdejší doby, účastníci normalizačního disentu, chartisté, spolu se mnou Ivan Chvatík a Jan Vít – , jsme paní Janu a jejího muže vnímali ještě jinak, v ohledu, který dnes mezi nekrology nezaznívá dostatečně. Oba ve vzájemné shodě nepodepsali tzv. „Antichartu“, odsuzující prohlášení Charty 77 („Pohrdáme těmi, kdo za mrzký peníz…,“ hřímala tehdy, v lednu 1977 v Národním divadle, v národní té „kapličce“, herečka Jiřina Švorcová), vyjadřující loajalitu komunistickému režimu. Jana Hlaváčová a Luděk Munzar byli jedněmi z mála kolegů „od divadla“: nepodepsali tehdy také Eduard Cupák, Marie Tomášová, Jiří Suchý, Jarka Tvrzníková, Ilja Racek, Táňa Fischerová, Hana Frejková, Ivan Vyskočil, celá parta v brněnské Huse na provázku. Byli menšinou mezi umělci (76 národních, 360 zasloužilých, 7000 umělců „bez titulu“), kteří se pod odsouzení Charty 77 postupně podepsali, aniž si třeba přečetli její prohlášení. Naopak rozhodnutí nepodepsat bylo zejména v případě hereček a herců činem statečným: ohrozili tím svou hereckou, ergo životní kariéru, kdy divadelní role přicházejí, pro herce dozrávají jako role životní, ale žel je i nelítostně míjejí, ve vyhlédnutých rolích si už nezahrají: svěřovala se nám herečka Vlasta Chramostová, jedna z prvních signatářek Charty 77.

Jana Hlaváčová a Luděk Munzar vlastním rozhodnutím nepodepsali, byli okamžitě ve svých rolích přeobsazeni, postupně však, až padla okamžitá omezení, mohli zase hrát. Usvědčili tak tisíce jiných ze zbabělosti. Neboť bylo možné nepodepsat! Bylo to možné! Stačilo jen nepřidat se k ostatním. Silné osobnosti to dokázaly. Nás chartisty jejich rozhodnutí mimořádně povzbudilo, neboť se nám v tom čase zdálo, že nás opustil celý národ. Bylo nám ouzko, ne že nebylo. Dodnes si vyslovením jmen Jany Hlaváčové a Luďka Munzara nejprve vybavíme jejich příkladný tehdy čin, v oné krušné pro nás zimě 1977, a až pak jejich skvělé herectví… I herec, i ten, který hrál třeba včera v Othellovi sketu Jaga, může být statečný – každý může být statečný. Stačí nebýt zbabělý. Někdy stačí jen nepřidat se k davu, který statečný nemůže být nikdy. Ti, co se tehdy podepsali pod „Antichartu“, nechali se sehnat do davu, vy – milá paní Jano, pane Luďku, stali jste se osobnostmi v prořídlých elitách tehdejšího času… Jsou činy, ze kterých se nejde vymluvit. A jsou i takové, na které by se nemělo zapomenout. Díky, Jano Hlaváčová a  Luďku Munzare, i vy další stateční.

Autorizovaně přejato z Knihovny Petra Pitharta. (ed. daso)