Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, jak je to hezké, mít dva kováře v městě, dva kováře na rynku. Jeden umí kovat a druhý milovat šafářovic Andulku.

V čase dospělosti jsem si začal uvědomovat jistou nesmyslnost a nelogičnost situace, do níž autor slov, jak jinak, neznámý, dostal dva kovající chlapíky. Jeden na náměstí makal a druhý se vezl, vyhlížeje, kdy se na rynku zjeví Andulčina květovaná sukně, aby ji ohlupoval milostným nadbíháním.

Neznámý autor, kdyby byl známý a já měl možnost jej oslovit a nechat si vysvětlit onu nelogičnost dvou kovářů, makajícího a flirtujícího, dotázal bych se ho, co na tom sakra shledává hezkého. Jistě by podtrhl skutečnost, že slova písně, mající ráz jisté básnivosti, nutně nemusí

publikováno: 19. 2. 2024