Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, jak je to hezké, mít dva kováře v městě, dva kováře na rynku. Jeden umí kovat a druhý milovat šafářovic Andulku.
V čase dospělosti jsem si začal uvědomovat jistou nesmyslnost a nelogičnost situace, do níž autor slov, jak jinak, neznámý, dostal dva kovající chlapíky. Jeden na náměstí makal a druhý se vezl, vyhlížeje, kdy se na rynku zjeví Andulčina květovaná sukně, aby ji ohlupoval milostným nadbíháním.
Neznámý autor, kdyby byl známý a já měl možnost jej oslovit a nechat si vysvětlit onu nelogičnost dvou kovářů, makajícího a flirtujícího, dotázal bych se ho, co na tom sakra shledává hezkého. Jistě by podtrhl skutečnost, že slova písně, mající ráz jisté básnivosti, nutně nemusí
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 19. 2. 2024
