Přiznat se k Benešovi

Topičův salón, konference k E. Benešovi. Foto: PH

Jakého Beneše jsme našli spolu s historiky a publicisty na konferenci časopisu Přítomnost? Záměrně provokující otázka v názvu akce „Beneš – zachránce, nebo zrádce národa?“ se rychle přetavila do komplexního pohledu, v němž se ukázaly souvislosti zajímavé a důležité i pro dnešek.

Že byl Edvard, původně Eduard Beneš zásadní figurou zahraničního odboje před vznikem první československé republiky, není samozřejmě pochyb. V Mafii ale bylo více lidí, kteří mohli být po Masarykovi lídry. Proč tedy právě Beneš? Po smrti Štefánika a zavraždění Rašína se Beneš jevil snad jako jediný další možný. Ani tehdy nebyli vhodní lidé. Ambiciózní, sebevědomý, pracovitý, člověk věřící v prozřetelnost a vědecký přístup k politice. Politika je věda a Beneš jediným vědoucím…

Konference se nakonec velmi rychle a přirozeně soustředila na klíčové politické krize a body proměny druhého československého prezidenta. „Syndrom Mnichov“, vyplynulo i z autentických poznámek z londýnského exilu, které z rodinného archivu předčítal vydavatel Přítomnosti Martin J. Stránský, byl vnitřním motivem Beneše snad až psychologickým. Nutkavost vyrovnat se s vlastní slabostí byla zastíněna potřebou už neopakovat chybu, už se nenechat dohnat k ponížení.

Odhalená tajná mise bývalého ministra Jaromíra Nečase 15. září 1938 do Paříže, kde zmocněn Benešem nabízí územní ústupky (4–6 tisíc km²) za odsun Němců z republiky, byla všeobecně označena za podlý čin hlavy státu. Ale jak se tedy mohla tehdy vžít představa zrady a diktátu spojenců, když sám československý prezident nabízí územní kompromis? „O té cestě se přece tehdy nevědělo. Nebyla. Všechno se odhalilo až o mnoho desetiletí později. Byla to tedy pro většinu zrada,“ komentoval celou věc bývalý disident a politik Petr Pithart.

Z poznámek z exilových jednání s Benešem i ze zápisu a zpráv ruských diplomatů, s nimiž se Beneš setkával už před válkou i během ní, vystupovala postava Beneše coby politika přesvědčeného o významné budoucí roli Sovětského svazu. Připomínka některých historiků (Pavel Carbol, předseda Společnosti E. Beneše), že snad mohl být tehdy „romanticky“ přesvědčen, že SSSR se změní a ukáže světu pozitivní tvář, byla většinou odmítnuta. Beneš, jevilo se v debatě naopak stále více, jako by propadal vizi spojovatele světů, v němž už nejde o hranice, protože Rusko přináší novou civilizační revoluci a svět už nikdy nebude takový, jaký jsme ho znali. Ostatně Beneš měl v jistém ohledu pravdu, více méně se tak stalo, otázkou ale je, zda jsme jako stát a politické společenství o takovou civilizační revoluci, o nový státní řád, stáli. Beneš udělá během války vše pro to, aby se odvděčil Stalinovi za přízeň. Odstaví na konci války domácí odboj od vlivu v novém státě a nechá nový politický program formulovat komunisty. Košický vládní program je i Benešův program. Jak padlo v diskusi: i dveře otevřené „vylikvidování“ německé otázky byla od Stalina léčka, způsob, jak vtáhnout někoho do mafiánského spolku tím, že se sám ušpiní zločinem. Cesta ke čtyřiceti letům komunistické totality se začala rýsovat dávno a mnohem přímočařeji, vyplynulo z debaty historiků.

Největší přínos konference dá se vidět právě v četnosti a síle dokladování toho, jak prezident Beneš dlouhodobě a systematicky (vědecky, řečeno s lehkou ironií) ujíždí na ruské či sovětské vlně. Únorový puč byl už jen smutným koncem nemocného muže, který po Mnichovu trpěl vážnými zdravotními problémy, snad i psychiatrického typu, jak se snažil doložit odkazem na britské prameny jeden z diskutujících. Ať už to s Benešovým zdravím bylo jakkoliv, mimořádně vstřícné diplomatické rozhodnutí pro Rusko (SSSR), vznikající dávno před Mnichovem, se tím nedá nijak omluvit.

Co si tedy vzít z „případu Beneš“, který se přesně před dvaceti lety dostal do českého zákonodárství tím, že na návrh poslanců KSČ (Jitka Gruntová) a ČSSD (Kartel Šplíchal a Radko Martínek, mj. ministr pro místní rozvoj) i přes odpor a zamítnutí Senátu schválili Lex Beneš s jedinou větou: „Edvard Beneš se zasloužil o stát“?

Je jistě snadné vidět v Benešovi viníka všeho zlého, co se po jeho nástupu na prezidentský post stalo, to by nikdo ani dělat nechtěl, jeden za všechny ve vyrovnávání s minulostí moc nefunguje. Je ale nutné si přiznat, že mnoho se toho Benešovi v roli hlavy státu opravdu nepovedlo. Historii ale nezkoumáme, abychom vinili a soudili a zbavovali viny sami sebe. Je či snad má být poučením pro to, co žijeme ode dneška dál. Beneš pak vystupuje jako jistý typ vlastní moderní české politice, který se osvědčoval i později a který se v různých budoucích krizích může vynořit znovu. Už víme, v čem byla tato historická slabost, a víme, jak se jí příště vyhnout? Proč je s jednou politickou figurou možné spojovat tolik negativních přínosů?

Koncentrace moci je základ série chyb a přešlapů – navíc Beneš často jedná proti vůli vlády, neboť věděl, vždyť to byl dědic Masarykův. Beneš byl diktátor, zaznělo z úst historiků několikrát, pro mnohé dost překvapivě. Spoléhání na jednoho politika, byť se tento cítí jako politický a povolaný a také se sebou spokojený vědec, je riskantní, nedemokratické, až zvrhlé. Nedostatek konkurence, lidí, kteří by dostatečně oponovali a měli na to i politickou sílu. Oponentura veřejná snad byla v médiích, ale zněla příliš slabě. Málo zkušená a kultivovaná politická scéna, jistá naivita, s jakou se k věcem přistupovalo.

Jisté je, že to všechno se dnešní konstelaci politiky může snadno opakovat. Některé hlavy nového českého státu, například prezident Miloš Zeman, se chovali stejně svéhlavě a s vědomím své nadřazenosti a prozřetelné vůle, a to nejvíce ve vztahu k mocnostem, mimo jiné k Rusku. Jak moc se Zeman mýlil v Putinovi, tak jako se kdysi Beneš zmýlil ve Stalinovi, dalo by se říct na konci konference. Ta ale končila slovy pozitivnějšími.

„Přiznávat se k dějinám“, jak dějinnému způsobu přemýšlení říkal filozof Jan Patočka, znamená také přiznávat se k chybám a kotrmelcům, k zastírání a sebeklamu. Přiznání, jež mají vyčistit stůl a stát se mementem a ochrannou výbavou politického společenství do budoucnosti. Edvard Beneš viděný komplexním kritickým okem moderní historie, může být potřebnou výbavou i v přicházejícím čase dnešní geopolitické proměny světa a probíhající rekultivace liberální demokracie. Přiznat se plně k takovému Benešovi, už to by byl obrovský posun!

Na konferenci Přítomnosti v Topičově salónu na Národní třídě v Praze bylo zjevné, že takový posun už dávno probíhá, jen bude ještě nějakou chvíli trvat, než to začne samozřejmě a s inspirací přijímat celá společnost.

V následujících týdnech plánujeme uveřejnit zkrácený záznam toho, co na jednotlivých panelech zaznělo, vč. videozáznamu (pozn. red.).

1. panel (Beneš do Mnichova). Zleva: Josef Tomeš, Dagmar Hájková, Richard Vašek, Martin Jan Stránský. Foto: PH