Rok s prezidentem Petrem Pavlem se probírá ze všech stran: domácí, zahraniční politika, provoz Hradu, lobbistické vlivy, oděvy první dámy. Nejpodstatnější otázka ale zůstává stranou. Je prezident opět symbolem české státnosti? A co to znamená?
Pozdní moderní doba, unavená a vyčerpaná z dlouhé nadvlády rozumu, se vrací k předmoderním emocím. Ty totiž dnes ovlivňují politický běh věcí více než pečlivá rozvaha a rozumová argumentace. V návalu emocí chodíme k volbám, naštvaní na jednoho nebo na druhého politika, případně na všechny, to ovšem pak většinou zůstaneme sedět doma a k volbám na protest nejdeme.
Prezident Petr Pavel vyhrál svůj závod o prezidenství díky protibabišovské emoci, spojil občanský odpor proti úpadku politiky na úroveň hokynářského vyřvávání. Byl to odpor proti korupci politiky, nikoli v čistě finančním, nýbrž v symbolickém smyslu. Voliči nechtěli Babišovou primitivistickou rétorikou zašpinit symbol státnosti, jímž prezidenství tradičně je, přičemž velkoryse přehlédli komunistickou kariérní minulost současné hlavy státu, jejíž korupční dopad nebyl ve srovnání s mediálním klaunstvím konkurenta shledán významným.
V postkomunistické zemi, která je stále zmítaná resentimenty minulého režimu jako malé dítě, to nakonec nebylo na škodu. Symbol státnosti v sobě nese nedávnou českou minulost jako memento, umíme se s ní – jak vidno – slušně vyrovnat, protože práce v zájmu republiky je přece na prvním místě. Český národní zájem už zase zní hrdě a národní prapory nad zahrádkami a domy vlají jako jejich nejsnadnější výraz. Je tedy Petr Pavel oním symbolem, který měl, jak naznačuje etymologický základ slova symbolon, spojovat, přičemž zároveň viditelně ukazuje hranici rozdělených polovin české společnosti? Co v tomto smyslu symbolizuje první rok prezidentství Petra Pavla?
Prezident se o to upřímně snaží, ale snaha je někdy moc viditelná, a tudíž nedůvěryhodná, je vidět, ba fyzicky cítit, jak to bolí. Spojování, tedy přivádění obou polovin k sobě, což je zřejmě smysl prezidentské symbolizace, vyžaduje angažmá citové. Je-li společnost rozhozena zejména emocionálně, jak už to u malých nespokojených dětí bývá, nelze vstupovat do společenských debat jen tak s chladnou hlavou, s vědomím ústavních mechanismů a pák, s pouhým pocitem povinnosti dělat, co se má bytím a akčností státního úředníka. Očekávaná zprostředkovatelská síla hlavy státu tu naráží na nedostatek empatie, která otvírá cestu k druhým, i když s nimi bytostně nesouhlasíme.
Jaký to kontrast s tím, jak velmi přesvědčivě, rázně a sebevědomě symbolizuje Česko prezident Pavel v zahraničí. Najednou je tu skutečný lídr, který přesahuje i nesporné zahraničněpolitické uznání premiéra Petra Fialy, které si získal během prvních dní války na Ukrajině, ale i během úspěšného českého předsednictví Evropské unii. Petr Pavel je v době války na Ukrajině tím nejlepším emisarem českého postoje, mužem, který díky vojenským zkušenostem ví, co je a co není v této fázi bojů důležité. Petr Pavel jako by se znovu převtělil do velitelské pozice v NATO či v čele české armády. Je to role, evidencí je stále víc, mu jaksi daná, až přirozená. Lídr, který v krizi ví, kam jít a co udělat, a nejen to, je také schopen ostatní přesvědčovat o tom, co, jak a proč udělat. Pavel je v zahraniční politice premiérem a ministrem zahraničí zároveň, jeho symbolická síla v tomto prostředí funguje velmi dobře a hlavně – všichni ji opravdu cítí, protože Pavel mluví v řeči, kterou zná, v níž je doma, v jazyce, který si už dávno přivlastnil, je součástí jeho osobnosti, což samo o sobě vytváří empatickou otevřenost – slyším přesně, co říkáte, rozumím vám.
O domácích rozpravách, sporech a jednáních to bohužel neplatí. Jako by si tu prezident teprve hledal nejvhodnější jazyk, protože tomu, jímž se tu mluví, příliš nerozumí. Možná mu ani rozumět nechce, protože by to znamenalo přeložit se do živlu, v němž Petru Pavlovi není dobře, kde není svůj, u sebe. Jenže právě toto zjinačování patří k symbolizující roli prezidenta v pozdní moderní době, která dá více na emoce než na rozumovou argumentaci. Emoční či estetická stránka politiky (to, jak politiky vnímáme a cítíme, s libostí či bez) se už jen tak obejít nedá, potřebujete být nejprve naladěni, aby vás lidé vůbec slyšeli, a to se, nejen u oné druhé, jiné poloviny prezidentovi Pavlovi zatím moc nedaří.
Estetická rovina prezidenství se smrskla na jednoduché srovnávání se „zjevem“ Miloše Zemana a na dokonalost oblékání, střihu vousů a důstojného výrazu tváře. A na chlapství, v němž se prezident Pavel usazuje rád, třeba když skáče padákem, sportuje nebo jezdí na motorce. Je to zvláštní paradox: ostentativní předvádění testosteronové mužské stránky, tolik vysmívané u představitelů Osy zla od Putina po Kima, u Petra Pavla najednou vlastně milujeme. Konflikt, který se velmi snadno vysvětlí, když se řekne, že zatímco Pavlovi je taková „mužnost“ vlastní a sluší mu, nehraje ji, užívá, Kim a Putin ji pouze nosí jako masku síly a moci. Cožpak chybí české společnosti „příkladná“ mužská síla? A je právě tato stránka tím, co může v Česku prezidentsky symbolizovat, vytvářet autoritativní, ale pořád dostatečně empatický prostor pro spojování mediálně roztržené společnosti?
Je nakonec jedno, jakými prostředky bude prezident Pavel vtahovat většinu ke společnému zájmu, jak bude otevírat cesty k možnosti dohodnout se na minimálním společném základu. Podstatné je, aby to dělal, a více než doposud. Občané, kteří ho volili, i ti, kteří ho nevolili, klidně přehlédnou, že se tu hlava státu v práci překonává a že překračuje území svého já. Ostatně od politiků se čeká i to, že dokážou hrát proti typu, proti obsazení či roli, která jim byla dlouhodobě šita na míru. Prezident-generál pro období neklidu a války; naslouchající zprostředkovatel v domácích sporech o teplo kamen a kvalitu nabídky českého konzumního menu.
publikováno: 11. 3. 2024
