Dostali jsme, co jsme chtěli?

Agáta Pilátová

Kulturní publicistka

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně oslavila příchod Nového roku. Z řady důvodů je to mimořádný den, právě totiž končí rok 1992 a s novým letopočtem se rozděluje dosud společný stát. Pro přítomné to není nic zvlášť slavnostního, protože rodinní příslušníci patří k oběma národnostem a nemají s tím problém, sešli se tu spíš kvůli křtu nově narozené dcerky jednoho z členů slovenské části rodiny. A také pro radost, že můžou být po čase spolu. Pohodu však nečekaně naruší pozdní příchod jednoho z členů rodiny. Přináší šokující zprávu: Právě zjistil, že vážená hlava rodiny, jeho otec a také táta dvou dalších dospělých dětí, za totality aktivně spolupracoval s komunistickou státní bezpečnosti. Rodinné setkání je rázem o něčem jiném.

Téma spolupráce s StB je pořád aktuální, svědčí o tom také nový slovenský film A máme, co jsme chtěli, který se právě představuje v našich kinech. Poctivě míněný, snaživě natočený snímek debutujícího režiséra Michala Kunese Kováče uvažuje o příčinách estébáckých aktivit na pohled spořádaných občanů, o souvislostech a důsledcích obdobných selhání. I o tom, zda lze, a zda je po letech nezbytné, ba vůbec možné to odsuzovat. Autoři si to pravda trochu zjednodušili, neboť zasadili děj do prvních let devadesátek, tedy do doby, kdy od komunistického režimu uplynulo jen málo času. Ale toto palčivé tázání má přesah, vždyť víme, že estébácká minulost funguje i po desetiletích.

Film klade otázky prostřednictvím postojů jednotlivých členů rodiny k problému, který před nimi náhle vyvstal, sahá do jejich nitra a posuzuje spíš jejich charakter než morální profil „souzeného“ otce. Proč je některým jedno, co dělal za minulého režimu, a jiné to trápí nebo rozhořčuje? Jak to, že jedni by usvědčující materiály raději zametli pod koberec, zatímco druzí chtějí pohnat „viníka“ k zodpovědnosti a soudit, alespoň zde, mezi nejbližšími, ne-li veřejně? Znepokojivé otázky vnímáme nikoli pouze jako problémy jedné rodiny, ale obecněji. Nemíří k svědomí a žebříčku hodnot jednotlivců, ale i ke společnosti a k dějinám. Nastal čas bagatelizovat viny včerejška, nebo to není možné, protože stále zasahují do naší současnosti?

Lze ocenit, že tvůrce mladší filmařské generace, který nezažil totalitu, se vrací nejen s příběhem, ale i s jakýmsi mravním apelem k minulosti. Stejně jako jeho dosti odvážné rozhodnutí sevřít příběh do jednoho večera a bytu. Je sympatické, že nesoudí ani neodsuzuje (činí to za něj protagonisté snímku), ale klade vedle sebe různé názory a přístupy. Třeba manželka odhaleného estébáka s ulehčením říká, že když odcházel z domova na svá „hlášení“, bála se jde za milenkou, zatímco on „jen“ chodil udávat. Naproti tomu přítel by raději hodil celý spis do ohně (protože to byl on, kdo v podstatě přiměl kamaráda ke spolupráci s tajnou policií), a syn, který s odhalením přišel, chování otce jednoznačně odsuzuje.

V náruživém (chvílemi bohužel trochu zdlouhavém) rodinném sporu a v dramatických kulisách – vždyť dnes je poslední den společné republiky! – se však poněkud vytrácí podstata problému. Ani symbolika rozpadu státu, jež měla akcentovat rozpad rodiny z politických důvodů nepůsobí zvlášť přesvědčivě, spíš příběh zatěžuje. Stejně jako trochu nadbytečná přítomnost kanadské studentky, partnerky jednoho z přítomných. Ano, má tu rovněž symbolickou roli: v telefonátu domů vyčítá, že Česko-Slovensko dokázalo civilizovaně zvládnout rozvod, zatímco „quebečtí“ Kanaďané se s těmi druhými nesmiřitelně hádají… Ale to už je jen zbytečná přísada do původně slibně namíchaného rodinného koktejlu.

V dialozích, někdy trefných, občas neobratně napsaných, stejně jako v situacích citelně chybí humor, který slibovalo žánrové označení filmu – v titulcích představovaného jako tragikomedie. Komediálního je však v něm jen málo. Nepříliš úspěšně to nahrazuje dobře míněný, ale nadbytečný patos. (Česká a slovenská hymna u klavíru.) Tyto a podobné dílčí výhrady padají nejspíš na vrub dramaturgie, která měla rytmus a spád snímku lépe pohlídat.

Jistě, známe i zdařilejší filmová díla s estébáckými náměty, třeba Hřebejkovu Kawasakiho růži nebo německý snímek Floriana Henckela von Donnersmarcka Životy těch druhých. Přesto stojí zato film Michala Kunese Kováče vidět. Kvůli tématu a upřímné snaze autora vyjádřit se k závažnému společenskému jevu i kvůli řadě zdařilých míst. A také pro hvězdné obsazení a kvalitní herecké výkony. Podstatně se na něm podíleli čeští herci Eva Holubová, Bolek Polívka a Jan Budař, a vedle nich Slováci, např. Anna Šišková, Judit Pecháček nebo Ady Hajdu.


Eva Holubová
Bolek Polívka, Eva Holubová Polívka ve voze
Česko-slovenská rodina. A máme…
A máme… Holubová, Polívka

Foto: Bontonfilm

publikováno: 25. 3. 2024

Datum publikace:
25. 3. 2024
Autor článku:
Agáta Pilátová

NEJNOVĚJŠÍ články


Umlčení Palestinci v Gaze a Izraeli

Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná …

Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších …

Prodané české penze

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního …

Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …