Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. Přesto je stát dál nejmohutnější korporací v Česku, tvořící skoro polovinu hrubého domácího produktu. Může stát ještě někdy zhubnout, zrychlit, uspořit?

Vláda Petra Fialy chce také menší a výkonnější stát, jak to lídrům Pětikoalice káže jejich liberální ideologie. Přesto během prvního roku působení nového kabinetu vzrostl počet zaměstnanců ve veřejném sektoru bezmála o šest tisíc. Byli potřeba lidé ve školství, nabírali se lidé během předsednictví EU… Nakonec pořád je někdo někde potřeba.

Není to nic nového, je to trend, který se udržuje prakticky od roku 2017. Podle všech statistik o d té doby v průměru narůstal počet lidí ve veřejné oblasti o deseti tisíc lidí ročně, a je skoro jedno, zda za Sobotkovy, Babišovy nebo Fialovy vlády. Politika tu skoro nehraje roli, stát si řekne, co potřebuje sám, ať už je ve vládních programových papírech cokoliv.

Je to ještě politicky zábavnější. Politici vymyslí spoustu pěkných modernizačních agend, jenže pak se najednou překvapivě zjistí, že jsou na ně potřeba lidi, a je malér. Kupříkladu takové inkluzivní vzdělávání.

Společnost se skrze politiky před dvaceti lety dohodla, že bude všelijak znevýhodněné děti pokud možno zařazovat do běžných škol, pak se ale zjistilo, že to bez pomocných pedagogických pracovníků a různých asistentů nepůjde. Teprve dodatečně před osmi lety se pro tyto lidi vytvářel systém, který ale také znamenal nárůst pracovníků ve školství. Zjistilo se, že reforma stojí peníze! Že školství je investice do budoucnosti! Šok. Dnes se na těchto nikterak přeplácených lidech (ve srovnání s průměrem v ČR i v oboru v EU) má znovu ušetřit, a to ne kvůli novému směru reformy, nýbrž proto, že se někde šetřit musí. Státní rozpočet má deficit bezmála tři sta miliard korun, šetří se ad hoc i ve školství, protože nějakou tu miliardu tu přece najít musíme a všichni na první pohled (sic!) vidí, že pedagogů a pseudopedagogů je moc. Štíhlejší však v tomto případě neznamená lepší, výkonnější, kvalitnější, o naplňování vznešených modernizačních cílů ani nemluvě.

Stát, tedy jeho politické vedení, neví, co chce. Místo moderního rozvoje se zalepují finanční a lidské díry, které vznikají právě teď. Nepracuje se systematicky. Stát, potažmo kraje a obce zajišťují veřejné služby od státní správy přes zdravotnictví a školství po bezpečnost. V Česku se na tom podílí bezmála milion lidí. Více než pětina lidí, kteří mohou v Česku pracovat, pracují pro stát, tedy vytvářejí proslulý „erár“, jak tomuto tělesu v jádru státu říká šéf Národní rozpočtové rady ČR, Mojmír Hampl. Je to moc, nebo málo? A dá se říct, že to všechno jsou úřednici?

Nedá. Učitelé ani policisté či hasiči mezi úřednické pozice nepatří, Česko má ale zhruba jednoho policistu na 250 obyvatel, méně lidí zabezpečují snad už jen policisté na Maltě. Tady by se možná šetřit dalo, ale chtějí to občané? Mohou to politici v současné „úzkostné společnosti strachu“ v době války za slovenskými humny vůbec navrhnout? Zkuste to ve volbách – jsme vlastně takový polopolicejní stát, musíme se řady policistů zbavit! Strhující heslo – političtí konkurenti vás sežerou, a je úplně jedno, že budete mít pravdu. Občané, kteří se bojí, pochopitelně chtějí robustní stát, který zajistí, sežene, obstará. Dokonce i v tom proklínaném školství to platí: jakmile vaše dítě má problém s učením či chováním, okamžitě žádáte erární služby, na něž máte přece z Ústavy právo. Asistence dítěti, kterému se ve škole moc nedaří, je nejen státní zájem, ale přímo povinnost. A to chce lidi, kteří budou neustále po ruce. Místo problému robustnosti školního systému se dnes však raději probírá ničivý dopad domácích úkolů na křehkou mentalitu dětí, a taky rodičů, samozřejmě.

Opravdových úředníků, o nichž se vždycky říká, že jich je moc, tedy lidí pracujících na různých úřadech a ministerstvech, je v Česku zhruba 80 tisíc. To není na první pohled moc, když si ale uvědomíme, že celou Evropskou unii, všechny její agendy po celé Evropě úřednicky „provozuje“ 60 tisíc úředníků, zdá se tento počet u země s jedenácti miliony obyvatel (ke konci minulého roku se uvádí 10,9 mil.) přece jen dost vysoký. Ale nakonec podstatný je výkon, což v tomto případě znamená rychlost, plynulost a vstřícnost vyřizování potřebného, ne až tolik absolutní počet úředníků. Kdyby státní správa šlapala uživatelsky příjemně a snadno, nikdo by se ani na počet lidí v úřadech neptal. A nikdo by si ani nevšiml, kolik jich v úřadech je.

To je vlastně jádro problému úřednické a veřejné agendy v Česku: začíná se u čísel, končí se u lidí, nikoli naopak. Projektuje se, přidává a škrtá na papíře, aniž by si někdo nutně představoval, jak to bude prakticky fungovat. Výkazy v rozpočtech jsou magnetickým centrem české politiky. Praxe jakýsi otravný doplněk.

Český stát (výdaje veřejného sektor) ročně spotřebuje necelých 45 % HDP, což je zhruba průměr EU. Daleko robustnější stát, který vydá až 58 % všeho bohatství, co se v zemi vytváří, mají například ve Francii. Dříve se tomu říkalo státní monopolní kapitalismus, dnes přebujelý sociální stát. Dvacet let se mluví o tom, že tento stát je v dnešním světě mrtev, a dvacet let je v celé Evropě znovu oživován a resuscitován. Česko nevyjímaje. Ze sociálního státu se postupně stala jeho nová verze – lidskoprávně nárokový stát

Česká politika a s ní celá společnost si nejprve musí udělat jasno, jak velký by místní sociální stát měl být, jaké nároky má nově naplňovat, teprve potom hledat peníze, přesouvat je v systému nebo začít škrtat. Převládající populistický duch české politické krajiny, kterému se obtížně brání i dnešní vládní strany slibující původně „normální hodnotovou politiku“ a v níž se nakonec má každému splnit skoro všechno, dává tušit, že místo boje o efektivitu čísel půjde o další skluz směrem ke státu jako nejsilnější a nejsoucitnější korporaci ve společnosti.

Tendence k většímu a silnějšímu státu jsou tu jasně viditelné, a nejsou to jen vize vychytralých populistických politiků hrajících si s náladami lidu, nýbrž, jak se z volebních preferencí zdá, skutečně ta nejvroucnější přání velké většiny občanů. Štíhlý, efektivní a výkonný stát zemřel – zapomeňte, přichází Erár!

publikováno: 25. 3. 2024

Datum publikace:
25. 3. 2024
Autor článku:
Petr Fischer

NEJNOVĚJŠÍ články


Umlčení Palestinci v Gaze a Izraeli

Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná …

Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších …

Prodané české penze

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního …

Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …